Příprava
Po všech našich velkých cestách zůstávala část Evropy, kde jsme vůbec nebyli – Balkánský poloostrov. Byl čas s tím něco udělat. S plánem cesty jsem se tentokrát trápil – mnoho států a jen dva týdny dovolené. Navíc jsem během cesty chtěl poznat místa, kde za první světové války bojoval můj pradědeček a místo, odkud naposledy napsal, než se po něm slehla země.
Nejdříve jsem studoval podklady z období srpen 1914–únor 1915. Složky uložené ve vojenském archivu jsou bohužel nepřístupné, ale našel jsem mnoho fotokopií historických dokladů na stránkách 8.pěšího zeměbraneckého pluku, který díky lidem se zájmem o tuto část historie našich dějin stále přetrvává. Našel jsem mimo jiné náčrtek ležení pluku v době, kdy se připravovala velká ofenzíva, která nakonec měla mnoho padlých, ale kterou pradědeček přežil. Někde z těch míst napsal poslední dopis, který se dochoval v mém archívu z října 1914. Později ještě napsal v únoru 1915 ze zajetí z Glibovače u Palanky, ale tento dopis se mezi rodinnými písemnostmi nezachoval.
Dále jsem hledal informace o možnostech degustací v moldavských vinných sklepech, ale nacházel jsem jen závratné ceny za degustaci několika málo vzorků vína. Oficiální degustaci jsme tedy z plánu cesty vynechali.
Nedařilo se mi ani zaplánovat do trasy všechny balkánské státy. Konkrétně nepasovalo Turecko, Řecko a Albánie. Černá Hora jen okrajově, pro přejezd z Kosova do Srbska.
Nějaký čas tentokrát zabralo i dohledání aktuálních podmínek vstupů do jednotlivých zemí. Bude vhodné vyhnout se Podněstří, které naše republika neuznala, nemáme tedy navázány diplomatické styky a v případě problémů nám tam nikdo nepomůže. Podněstří se oddělilo od Moldavska v roce 1992 po krátké válce mezi moldavskou armádou a podněsterskými ozbrojenými silami, podpořenými 14.ruskou armádou. Od odtržení od Moldavska Podněstří usiluje o mezinárodní uznání, doposud je však uznal pouze Náhorní Karabach a Abcházie, tedy dvě země, jejichž postavení je také sporné.
Pro průjezd Kosovem bude třeba zařídit si na hranicích speciální povinné ručení, zelená karta zde neplatí. Protože Srbsko Kosovo neuznalo, odmítá vpouštět na své území turisty, kteří do Kosova před tím vstoupili jinudy než ze Srbska. To se dá obejít dvěma způsoby – dá se vjet do Kosova na pas a při vstupu do Srbska pak předložit občanský průkaz, z kterého se nedá vystopovat předchozí cesta. Trochu jsem měl obavu, co by se stalo, kdyby se nějaký nerudný srbský pohraničník rozhodl provést osobní prohlídku a našel naše pasy. Zvolil jsem proto druhou možnost – z Kosova do Srbska přejet přes Černou Horu. Znamená to menší zajížďku a výlet asi šedesát kilometrů po území Černé Hory. Kosovo se vymaňovalo z područí Srbska v letech 1997 -2000 za cenu občanské války mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a srbskými jednotkami. Srbsko je nadále pokládá za své území, přestože většina demokratických států již samostatnost Kosovské republiky uznala.
Také nás čekalo několik mýtných systémů – budeme potřebovat týdenní dálniční známku na Slovensko a do Maďarska. Obě se dají zakoupit elektronicky. Dále pak viněta pro použití moldavských silnic – jakási silniční daň, to samé v Rumunsku plus dálniční mýto, které se kupuje u benzinových stanic, v Bulharsku mají dálniční známky, vylepované na okno, v Srbsku a Chorvatsku klasické mýtné brány.
Ubytování jsem rezervoval v půlce prosince 2016. Denní trasy jsem stanovil poměrně krátké, kolem tříset kilometrů. Chtěli jsme mít čas na koupání a také jsem očekával horší kvalitu silnic, která nám neumožní jet moc rychle.
Na poslední chvíli jsem ještě zrušil rezervaci v Sofii, co ve městě v horku, že, a místo toho zarezervoval noc na řeckém ostrově Thassos. Vzdálenost byla stejná. Letmo jsem si vyhledal jízdní řád trajektu a zjistil, že odjezdy přes den jsou poměrně časté a vyhodnotil to tak, že rezervaci nebudeme potřebovat.
Poslední verze cesty tedy byla tato: Během prvního dne se přes Slovensko posuneme do Budapešti a projdeme si Budapešť. Druhý den přejedeme do rumunského Brašova a zaujme-li nás něco cestou, zastavíme se. Z Rumunska překročíme hranice do Moldávie a po ubytování v Kišiněvu se někde najíme a ochutnáme místní víno. Další den bude etapa kratší, abychom se po degustaci prospali a měli čas objet Podněstří, překročit hranice do Ukrajiny, ubytovat se v Soči a zaplavat si v Černém moři. I následující den byl zčásti věnován koupání v moři, pro přesun do Izmailu na jihu Ukrajiny stačila část odpoledne. Dále to bylo poměrně jednoduché: Rumunsko, Mamaia, koupání, Bulharsko, Burgas, koupání, Řecko, Thassos, koupání. Až budeme již dosti vymáchaní z moře, posuneme se do hlavního města Makedonie Skopje. Další den bude nejslabším článkem celého plánu, přejezd do Kosova a přes Černou Horu do Srbska do blízkosti Glibovače u Palanky. Celkem pět set kilometrů a tři přechody státních hranic. Zvláště před srbskými pohraničníky jsme byli varováni. Tento náročný den bude vystřídán dnem spíše odpočinkovým, budeme se pohybovat po srbském venkově a navštěvovat místa bojů z první světové války. Den skončíme ve Sremské Mitrovici. Ze Srbska přejedeme hranice do Bosny a Hercegoviny, cílem bude Sarajevo. Odpoledne podnikneme vycházku na místo, kde byl spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, Františka Ferdinanda, s chotí. Další den bude ve znamení průjezdu oblastmi, které se v nedávných letech zapsaly do evropských dějin černým písmem, okolí Sarajeva s rozbitými olympijskými můstky a teprve nedávno po bojích obnovený Mostar. Později odpoledne se vše vrátí k normálu, budeme se v Chorvatsku na Makarské koupat v moři. I další den se budeme koupat v Jaderském moři, jen se posuneme severněji k Rijece. A až už budeme definitivně rozmočení z moře, přes Slovinsko a Rakousko dojedeme domů.
„Stříbrňák“ už měl nového pána a naším vozidlem tentokrát bude Peugeot 308SW. Oslovujeme ho jen stručně a nenápaditě: „Pežot“.
Abychom předešli problémům při přechodech hranic, požádali jsem leasingovou společnost o zajištění notářsky ověřené plné moci k užívání vozidla v češtině, angličtině a ruštině. Plnou moc jsme ještě nechali soudně přeložit do ukrajinštiny.
Pro úplnou jistotu jsme si ještě nechali vystavit mezinárodní řidičské průkazy. Vystavují je na místních úřadech s rozšířenou pravomocí na počkání.
A nezapomněli jsme, jak se nám v Paříži osvědčily mapy stažené do mobilu a stáhl jsme si mapy všech zemí, kudy jsme měli projíždět.
Adresy hotelů jsem si uložil po dobré zkušenosti z loňska jak do přenosné navigace, tak do palubní. Do přenosné navigace bylo zadávání veselejší, mohl jsem sedět na teras našeho domu. Pro zadání adres do palubní navigace jsem si musel do auta sednout, nastartovat a zadávat.
Posledním bodem bylo zajistit doplňování misek a čištění kočičího záchodu pro naši Bayu. Teta Martina s manželem Jirkou ochotně souhlasili. Baya na ně byla loni milá a kamarádila se s nimi.