Den 8 - sobota
Druhá snídaně v luxusní Corinthii byla stejně vydařilá jako první včera. Po našich ranních rituálech jsme nasedli do „Stříbrňáka“, nastartovali a vyjeli. Přes most 25. dubna jsme přejeli Tejo. Po pravé straně jsme měli znovu Atlantik a po levé jsme z velké blízkosti minuli sochu Krista nad městem. Ta podívaná trochu připomíná Rio de Janeiro.
Počasí bylo jako včera a podle nové předpovědi již mělo slunečno a teplo přetrvat. Brzy nám začalo být v autě horko. Klimatizace přestala fungovat. Snažil jsem se vzpomenout, kdy naposledy jsem cítil, že by chladila. Dosud bylo během naší cesty deštivo a chladno, nefunkční klimatizace se neměla možnost projevit. A i před odjezdem bylo dlouho chladno a deštivo. Je možné, že klimatizace byla nefunkční už dlouho. Na parkovišti jsem překontroloval pojistky – byly v pořádku. Zkusil jsem zmáčknout ventilek plnění, zda je soustava pod tlakem – plyn unikal. Mohlo jít o poruchu kompresoru a prostor pro odstavení auta do servisu nebyl – nezbylo než zatahovat roletku skleněné střechy, otevírat okna a pokračovat. Trochu předběhnu – po návratu servis zjistil, že je sice v soustavě nějaký tlak, ale malý. Po doplnění chladicího média klimatizace opět normálně fungovala. Po deseti letech od výroby už na takovou závadu „Stříbrňák“ měl nárok.
Jeli jsme vnitrozemím Portugalska a po přejezdu španělské hranice se trasa stočila na jih. Minuli jsme Sevillu a bohužel i Cádiz – přístav, který jsem vidět chtěl. Je to patrně nejstarší dosud stojící město v jihozápadní Evropě, založené již před rokem 1000 před naším letopočtem Féničany.
Cádiz jsme obětovali, abychom zvládli další důležitý bod cesty – Gibraltar. Velikost skály předčila má očekávání. Z oficiálních zdrojů jsme měli varování, že španělští pohraničníci dělají obstrukce, vyžadují po cestujících mířících na Gibraltar cestovní pasy a podobně. Na hraničním přechodu také stála fronta vozidel s gibraltarskou poznávací značkou. Některá měla volant vpravo, jiná vlevo. Zbystřil jsem – po jaké straně se vlastně na zámořském územní Velké Británie jezdí? Z informací nabytých před startem cesty jsem měl dojem, že jako u nás – vpravo. Ale teď jsem znejistěl.
Po chvilce čekání jsem si všimnul, že auta čekají v pruhu označeném červeně – tedy s obchodním zbožím ke kontrole. My jsme nevezli žádný nákup, přejeli do pruhu zeleně označeného – nic ke kontrole a dojeli až ke španělskému policistovi, který nás bez zdržení pustil dál. A jezdilo se skutečně i dále po pravé straně.
První světelná křižovatka je křižovatka s dráhou místního letiště. Je to jediná křižovatka takového druhu na světě. Svítila zelená, přejel jsem dráhu a pokračoval dál. Smysl dopravy v Gibraltaru je jednoduchý – poloostrov se jednosměrně objíždí kolem dokola. Chtěl jsem někde zaparkovat, ale většina míst byla obsazených nebo rezervovaných pro místní obyvatele. Až u zálivu Rosia Bay místečko bylo. Pěšky jsme pokračovali dál. Míjeli jsme jednu ze skalních pevností. Cesta pokračovala tunelem pod ní a na druhé straně se nám po východu na denní světlo objevil výhled na zátoku Camp Bay s pláží a bazénem. Rázem byly zapomenuty myšlenky na výstup na Skálu a návštěvu místních opic. Vrátil jsem se do auta pro plavky, zatímco Šárka už se brouzdala po kotníky v moři. Po zbytek odpoledne už jsme se odsud nehnuli. Koupali jsme se v moři, teď pro změnu Středozemním, také v bazénu, prohlíželi jsme si opevnění ve skalách, lodě kotvicí před přístavem a na druhé straně průlivu nás přitahovaly břehy Afriky. Tam už bylo Maroko.
Na pláži jsme se i navečeřeli v restauraci. Po ní jsme přejeli na nejjižnější výběžek Gibraltaru. Je zde maják, volně přístupné opevnění Hardings Battery s ohromným kanónem, maják a Sikorského pomník. Předseda polské exilové vlády za druhé světové vlády Sikorski zde byl obětí letecké havárie – jeho letadlo se krátce po startu zřítilo do moře a nikdo z cestujícíh a posádky se nezachránil.
Po druhé straně poloostrova jsme se vraceli do Španělska, část cesty vedla i tunelem ve skále. Celou cestu Gibraltarem jsme podle dopravních předpisů byli v obci a rychlost byla mnohdy ještě více omezena. Auta po majiteli z Gibraltaru, pokud tedy neopustil domovinu, nikdy nejela rychleji než padesátkou a možná ani nikdy neměla zařazený pátý rychlostní stupeň. A nejspíš ani nebudou mít bůhvíjaký nájezd kilometrů.
Tentokrát řídila Šárka, aby si také mohla projet přes jedinou křižovatku silnice s letištní plochou. Na hranicích jsme se opět zdrželi jen chvilku, policista se vlastně jen zeptal, odkud jsme a po odpovědi, že z Čech, mávl rukou. Hned za hranicí stojí důkaz, že postoj Španělska ke Gibraltaru je dlouhodobě napjatý – bunkr El Palenque.
Do hotelu v La Linea to už bylo jen kousek. Ubytovali jsme se, dali sušit plavky a ručníky. Sedli jsme si na terase a otevřeli si lahev vína ze zásob. Pod balkonem jsme viděli na „Stříbrňáka“ a proti nám se tyčila Skála. Fantastická podívaná. I v pozdějším večeru, když se setmělo a na Skále se rozsvítila světla.