Den 8 - sobota
Po snídani jsme se odhlásili z hotelu a zadali do navigace centrum města jako cíl. Našli jsme pěkné místo k zaparkování, v automatu zaplatili parkovné a vyrazili do centra. Samotné centrum není nijak veliké, jeho prohlídka nám zabrala asi dvě hodiny. Za zhlédnutí stojí nejstarší funkční gotická radnice v Evropě. Na náměstí u ní se zrovna konaly farmářské trhy, takže jsme měli možnost prohlédnout si množství lidových výrobků a poživatin. Nejstarší uskupení domů v Tallinu se nazývá „Tři sestry“ a stojí kousek od náměstí.
Za zhlédnutí stojí také městské hradby. Pozůstatkem opevnění je i věž Tlustá Markéta. Centrum Tallinnu je romantické a starobylé a má turistický potenciál do budoucna.
A naše toulavé botynás táhly dál.
V přístavu v Tallinnu je začátek mezinárodní silnice E67, zvané Via Baltica, která končí v Praze na Černém Mostě. V letech 2006–2007 prošla celkovou rekonstrukcí, nicméně stále je to „státovka“ o dvou pruzích. Vnitozemím Estonska nás dovedla na pobřeží k Rižskému zálivu. Na plážích města Pernau jsme měli v plánu užít si koupání v Baltu.
Pláže jsme našli bez problémů podle indicií v knižním průvodci. Čas pro koupání jsme si stanovili na dvě hodiny. Počasí bylo slunečné a bylo horko vyloženě „koupací“. Pláž byla rozdělena na sektory pro muže nebo pro ženy, ale naštěstí jsme objevili i společnou pláž, kam mohou muži se ženami společně. Moře bylo teplé a překvapivě mělké, takže i velmi daleko od břehu jsme měli vodu maximálně po kolena. Po návratu domů jsme zjistili, že v době našeho pobytu byla teplota Baltu v Pernau vyšší, než teplota Egejského moře. Asi to tak bylo, mělká voda se sluníčku ohřívá jistě lépe.
Z Pernau pokračuje E67 přímo na jih. Za Iklou jsme přejeli estonsko – lotyšskou hranici. Vzpomněl jsem si, jak tady vroce 2006 během cesty s Vláďou Emmerem, po nás pohraničník požadoval protokol o STK a nebyl schopen pochopit, že u více než rok staré dodávky nic takového nemáme. Teď je na hranici úplný klid, pusto a prázdno.
Kousek za Kuiviži na jednom místě stála podél silnice odstavená dlouhá řada aut. Také jsme tedy ze zvědavosti zaparkovali a vystoupili. Po pravici se táhl les, v příkopu zrály jahody, a když jsme prošli tím lesíkem nějakých padesát metrů, byli jsme na romantické písečné pláži. Po chvíli ale nezbylo, než pokračovat v cestě.
Riga leží kousek od pobřeží, před dojezdem jsme se od moře trochu odklonili. Měli jsme připravenou stejnou taktiku jako včera v Estonsku – v hypermarketu si opatříme nějakou večeři a občerstvíme se mimo restaurační zařízení. I v Lotyšsku v roce 2010 platila ještě národní měna. Našli jsme opět hypermarket s bankomatem a řešili dilema – kolik? Předdefinované částky byly poměrně malé – 20,50,100. Vybrali jsme tedy 100 a za chvilku jsme se cítili, jako boháči. Za 100 se dala koupit televize, nebo jízdní kolo. Naše večeře samozřejmě tak nákladná nebyla.
Hotel se nacházel na sídlišti na okraji města. Šedé paneláky, vzrostlé stromy a zvláštní ticho. Hotel jsem u Periscopu vybíral podle vzhledu – měl novou bílou fasádu a tedy působil moderním dojmem. Na fotografii ale nebylo vidět, že hotel je vlastně jeden z vchodů paneláku a bílou fasádu má jen hotelová část domu. A jen zepředu. Zezadu byla monotónní ošuntělá šeď. Proti hotelu stál naprosto vybydlený dům, kolem kterého se poflakovala opilá místí omladina. Po ubytování jsme vyrazili na krátkou vycházku, ale místo působilo natolik nedůvěryhodným dojmem, že jsme ani nefotili a vycházku zkrátili na minimum.
V noci se Šárka budila a dívala se na ulici před hotel, zda je tam stále naše auto a zda je v pořádku. Byli jsme na něm závislí. Uklidnil jsem jí, že může klidně spát. Kdyby nám někdo ukradl kola na opačné straně auta, stejně to neuvidíme.