Den 11 - úterý
Po snídani jsme si popovídali s recepčním o nedaleké vesnici Santa Clause, kterou jsme chtěli navštívit. Vysvětlil nám cestu a mohli jsme vyrazit.
Přejezd nebyl nijak dlouhý a po chvíli jsme zaparkovali na prázdném parkovišti v Santově vesnici. Nikde ještě nikdo nebyl. Proti nám právě otevírali Santovu kancelář a ani zde ještě nebyl žádný návštěvník. Rozhodli jsme se proto jako první bod navštívit Santovu kancelář. Opravdu jsme byli první. Chvíli jsme si se Santou povídali. Ptal se, odkud jsme a kam jedeme. Převyprávěl jsem mu plán naší cesty a on nám popřál hodně štěstí a zdraví nám i všem našim blízkým. Dole v obchodě pod kanceláří jsme si u jedné z obsluhujících trollek poměrně draho zakoupili videozáznam našeho rozhovoru a pár fotografií.
Kousek před kanceláří je v chodníku vyznačen průběh polárního kruhu. Lidé se na něm fotili, různě nakročeni, rozkročeni, jeden turista z Japonska se pokoušel pořídit si selfie při přeskoku. Také jsme si udělali pár obrázků. Kolem byly obchody se suvenýry a lidí začalo přibývat. Bylo to něco úplně jiného, než když jsme překračovali polární kruh v Rusku. Takové komerčnější. Řekl bych, že v Rusku to bylo takové upřímnější a radostnější. I tady jsme potkávali auta s polepy „Expedice Nordkapp“.
Vesnici jsme si prošli, ale spousta atrakcí je takhle v létě mimo provoz – třeba projížďka na saních se sobím spřežením, nebo vyjížďka na sněhových skútrech. Ani sněhové iglú už zde nebylo. Zakoupili jsme si pár suvenýrů, zejména magnetku. K magnetkám jsme začali inklinovat a už jsme sebou vezli jednu dřevěnou „Bjěloje more“ ve tvaru rybičky od jedné ze severských ruských benzinových pump. Vyrazili jsme dál na jih. Za polárním kruhem jsme byli pět nocí.
E8 nás vedla zprvu pouze lesy a později nás přivedla k břehům Botnického zálivu. Ten byl sice blízko silnice, ale ne tak blízko, aby jej bylo vidět. Také se zhoršilo počasí a intenzivně pršelo. Míjeli jsme jediné větší město – Oulu.
Až nedaleko od Kokkoly začal déšť slábnout a přecházel v mrholení. Za plotem podél cesty se najednou objevilo několik automobilů, které mě zaujaly. Volha, Trabant, Wartburg. Opodál byl dům s nápisem Museum. Bylo to na opačné straně silnice. Jakmile to bylo možné, otočili jsme se a vrátili k muzeu. Bylo to takové muzeum úplně všeho. Několik osobních aut z šedesátých a sedmdesátých let, jeden hasičský náklaďák – tam jsem si vlezl za volant a zkoušel řazení s ohromnou řadicí pákou, traktory, mezi kterými byl i český Zetor 25. Prolezli jsme dřevěnou plachetnici a vyzkoušeli na krátkém kolejovém úseku drezínu s ručním pohonem. V různých dřevěných barácích ukrytých v lese byly i expozice motorových pil, elektrosoučástek, zemědělského nářadí, celá stará trafostanice. Šárce se ale nejvíce líbilo, že zde byla i menší zoologická zahrada s domácími zvířátky – kachny, kočky, slepice, poníci, prasata, ovce, kozy. V hlavní budově jsme se z fotografií dozvěděli, že tento objekt byl přestěhován z jiné lokality. I zde byly různé sbírky – historické vybavení domácností, rozhlasové přijímače. Škoda, že jsem si nestačil všimnout, jak se vesnice s muzeem jmenuje. Ale pokud bych kolem někdy jel znovu, stará auta jsou nepřehlédnutelná.
A pak už jsme byli v Kokkole. Ubytovali jsme se v moderním hotelu a zašli na procházku do centra města. Nedaleko byl stánek s občerstvením, který jsme se rozhodli využít. Na veliké tabuli byla vypsána kompletní nabídka, bohužel ve finštině, která je pro nás absolutně nesrozumitelná. Naštěstí u několika prvních položek byly i obrázky jídel, což nám přeci jen umožnilo něco si vybrat.
Kokkola neoplývá památkami. Na pěší zóně jsme si na zahrádce jedné z restaurací objednali pivo a při jeho pití sledovali veřejné ukázkové cvičení žen. Úplně se vyjasnilo a bylo i příjemně teplo.
Vrátili jsme se do hotelu, zatáhli těžké závěsy, protože i zde je ještě většina letní noci bílá a šli spát.