What to hell...
Nepatřím sem...tenhle svět není můj, a já sem nezapadám. Pomalu se začínám ztrácet v mlze, a čekám na břehy...snad Avalonu, nevím. Ruce se mi třesou a v hlavě mám problém udržet souvislou myšlenku. Přestávám chápat okolí, a netuším, co se kolem mě děje, zase ta mlha. Prokletá, lepkavá mlha. Halí mi hlavu a do očí žene slzy. Někdo si tohle zažívá na drogách, někdo při absťáku, mě to potkává za střízliva a za plného myšlení.
Jako kdyby někdo snil můj život. Copak se neříká, že sen boha nám může připadat jako skutečnost? Asi neříká, asi jsem to někde četl. Poslední dobou žiju v určité okamžiky, ve chvíle, kdy se dokážu zaostřit na konkrétní místo v čase. Ne vždycky v tomhle čase. Ne vždycky v tomhle těle. Ne vždycky v tomhle světě.
Co je to k sakru za stav, proč se poslední dobou opakuje pořád častěji a častěji. Nezvládám příval emocí, nezvládám se soustředit. Myslím na prázdno, a prázdno mě pomalu bere do své náruče. Potřebuju stabilitu, něco, co mě připoutá zpátky k tělu, ze kterého se pomalu stěhuju do myšlenek.
V uších mi hučí krev a srdce bije tak nepravidělně. Chci pryč, chci vypadnout, chci zapomenout. Chci nebýt, chci se vrátit. Tam kam patřím, do svých snů, možná...možná taky do nebytí, do sladkého nebytí. Nevěřím na život po životě, a přece v něj doufám. Bojím se toho prázdna, co mě čeká, bojím se nekonečna ve své duši.
Amber...stíny ve kterých žiji jsou jen obrazem pravé skutečnosti. Bůh neexistuje, Zelazny je jeho prorokem, a Amber...sladký Amber je ráj. Jediné místo v realitě, kam bych mohl patřit, a kam se nikdy nedostanu.
Před očima mi ubíhají dny a týdny, slunce už vnímám jako souvislou žhavou čáru na nebi. Vidím své ruce na klávesnici, nevěřím, že patří mě. Nebo se na ně dívá někdo jiný, snící za mě? Dostal se už konečně ven, a já jsem jen pohou vzpomínkou, noční můrou? Včera bylo dnes, zítra možná nebude, cítím tlak, hrozný tlak času a vzpomínek. U kterých nevěřím, nechci věřit, že patří mě.
Démoni pekla se snad spikly proti mě. Trávím víc času ve snech než ve skutečnosti, nedokážu se chytit reality. Amber...uběhlo snad čtvrt století, co jsem začal psát a slunce se přitom nehnulo ani o centimetr. Nechápu co se mi v hlavě honí, nevím, proč Unicorn zavrhl moji krev.
Opouštím realitu a vracím se do snů. Vracím se na jediné místo, kam ještě pořád patřím. I když ho už nikdy nespatřím...
Amber...
Komentáře
Přehled komentářů
Jsi dobrá, já z toho nechápu nic...tenhle stav u mě nastává maximálně jednou do měsíce :)
a je je jej
(Esarina, 22. 6. 2009 14:07)Hochu hochu ... to jsou myšlenky ... a to jsem si myslela, že jsem dostatečně velkej blázen na to, abych to pochopila ... a věř mi ... něco z toho chápu xD
Re: a je je jej
(Havran, 22. 6. 2009 18:54)