Crash
Bylo mrazivé pondělní ráno. Dech se srážel na předním skle, a oči se mi pomalu klížili. Zase další den, trávený nad počítačem a vymýšlením nesmyslných grafů. Z myšlenek na práci mě probralo až světlo v protisměru, a skřípění brzd. Zdálo se to jako století, sešlápnout brzdu, strhnout řízení stranou..
Pak už jen náraz, a obrovský tlak od pásů. Nevím, jsem dole nebo nahoře, jedu nebo stojím? Strašný nápor mě zarazil zpátky do sedačky. Hlava se mi motá,kde to sakra jsem, co tu dělám? Snažím se oprostit od pásů, nejde to, cítím záchvat paniky. Nic nepomáhá, snažím se dýchat, trochu se uklidnit. Konečně jsem se začal ovládat, ale co je to platné když nemůžu ven. Cítím v puse železnou pachuť krve, při pohledu do zrcátka mě až zamrazí. Nepoznávám se, nevím kdo jsem. Srdce pumpuje krev a adrenalin do žil, nevím jak, ale uvolňuji se z pásů. Dveře jsem spíš vykopl než otevřel, snažím se zaostřit okolí, pořád vidím přes rudou mlhu. Zvláštní, nikde nic, rovná silnice, a vedle ní já u auta zralého leda tak na odpis. Ať hledám jak hledám, nemůžu najít důvod. Pomalu se mi podlamují nohy, a milosrdná mdloba mě posílá do Orfeovy říše.
Na nočním stolku tiše tiká budík. Tak tiše, že mě to až probudí. Krátký závan nejistoty, a neustává. Nevím kde jsem se tu vzal, nepoznávám pokoj, tikání budíku zní tak nepřirozeně, jakoby nejistě. Zvedám se a snažím se vzpomenout si. Spíš automaticky si beru oblečení, které nepoznávám, ze skříně, kterou vidím snad poprvé v životě. Pár okamžiků, a mám na sobě kompletní oblek i s kravatou. Něco ve mé řve a křičí, nerozeznávám slova, ale mluví ke mě zvláštním, povědomým způsobem. Jako bych byl jinde, a něco ve mě se mi snaží říct Prober se!! V kuchyni na stole mě čeká horká káva a snídaně. Moje oblíbené, tři vajíčka, trocha slaniny, spoustu čerstvého chleba. Káva má divnou chuť, jako by se celé mé tělo bránilo jejímu aroma. Skoro jako bych ji pil poprvé v životě. Vedle talíře je lísteček s neznámým písmem, "V ledničce máš oběd, užij si den, miláčku.." Nemám vůbec ponětí, kdo mě takhle oslovuje, cosi mi říká že jsem vždycky žil sám, jen se sebou a knížkami. Zamrazí mě, moje knihovna. Rychlý pohled do obývacího pokoje potvrdí mé tušení. Jen sedací souprava, konferenční stolek, a televize. Pomalu se mi vybavují vzpomínky na to, co jsem dělal před spánkem. Záře, světlo, nemůžu se hnout, rána...
Snažím se otevřít oči, nezvyklé na ostré světlo. Přímo nademnou září obrovské bílé slunce, jako by se přibližovalo. Jen slyším podivné hlasy, nerozumím jim, nechápu jejich význam. Jako by se snažili pomoct, ale já přece pomoc nepotřebuji. Můžu kdykoliv sám odejít, vrátit se odkud jsem přišel, dělat co chci. Zkouším se zvednout a odejít. Rázem se na mě pověsí snad celý svět, a brání mi. Zkouším se prát, křičím, snažím se udeřit tu sílu co mě tlačí zase zpátky, ale pořád jako bych se pohyboval v medu, všechno trvá strašně dlouhou, tělo jako by mě neposlouchalo. Vzdálená slova ke mě těžko pronikají, ztrácejí se někde v dálce a zůstává po nich jen zvlášní pachuť. Zvláštní, zvuk jednoho hlasu se mi zdá známý, přitom je v něm spousta cizích významů, obsahuje smutek, vztek, možná i radost. Cítím, jak mi běhá mráz po zádech, a začínám se bát. Strašné bát, všechno mi přijde najednou tak vzdálené, neznámé, plné šílených věcí. Vzpomínky mi prokmitávají jedna za druhou, některé známé, jiné cizí, děsí mě všechny. Posbírám poslední síly, zapojím všechny rezervy, a všechno to posílám do posledního náporu. Už skoro cítím, jak se dostávám pryč, na druhou stranu, vše mě začíná opouštět, zase je mi fajn. Ještě víc, silněji a budu z toho venku, budu zase svobodný. Kráčím po zvláštní modré stezce, a cítím poslední záchvěvy života, poslední lidské pocity. Začíná se mě zmocňovat cosi cizí, neznámé, ale ne nepříjemné. Jako by mě někdo naváděl a snažil se mi pomoci. Už jen poslední skok, a budu konečně na místě. Odrážím se, a v tu chvíli jako by do mě narazilo auto.
Další probuzení. Bílé nemocniční lůžko připomíná něco známého. Jen ztěžka otáčím hlavou a vidím ji, oči rudé z nevyspání a z pláče. Jako rozjetý rychlík do mě naráží vzpomínky, a uvědomnění posledních pár dnů. Už vím, proč jsem se vrátil..