Skrytá tajemství F1 - piloti jako loutky?
Existuje i jiný pohled, a to že piloti dnešní formule 1 si také rádi vyhodí z kopýtka, ale nedělají to tak veřejně. Alespoň ve většině případů.
Když dvojnásobný světový šampión Graham Hill zpíval a tančil na stolech baru u Rosie v Monte Carlu – což bylo v šedesátých letech něco jako běžný rituál - tak novináři, kteří se pravidelně věnovali formuli 1, to brali jako roztomilou záležitost. Dnes se celé odvětví trvale ocitá pod pátravým světlem zájmu médií a nevinná frivolnost hrozí přerůst v bulvární aféru jediným kliknutím počítačové myši. Svět se změnil – a stejně tak i priority špičkových sportovců.
Počet velkých cen za sezónu se od prvního mistrovství světa více než zdvojnásobil, ale piloti v padesátých a šedesátých létech minulého století závodili minimálně stejně často jako jejich dnešní kolegové - jezdila se řada nemistrovských závodů F1 a ve volných víkendech jsme je mohli vidět na závodech sportovních nebo cestovních vozů. Velmi často se stávalo, že v jeden den startovali jak v hlavním, tak v doprovodných závodech.
Komerční tlaky a fyzické nároky byly ovšem nižší, to je pravda. Během posledních padesáti let si závodní piloti museli zvyknout na stále přísnější režim, jak se jejich vozy zmenšovaly a jejich řízení se stávalo více a více fyzicky náročnější. Podívejte se na fotografie pilotů z padesátých let a do očí vás udeří zjevný rozdíl mezi takovým Stirlingem Mossem, jehož šlachovitá postava byla prototypem závodníka, jak jej známe dnes, a argentinskou hvězdou Froilanem Gonzalezem, který by se se svou korpulentní figurou asi do kokpitu současného monopostu ani nevešel. A Gonzalez nebyl tehdy žádnou výjimkou!
A není to jen hlavní závod v neděli odpoledne, co je mnohem namáhavější než dříve. Hodně se hovoří o kočovném způsobu života pilotů formule 1, ale sedmnáct závodů na pěti kontinentech během sedmi měsíců a pár dnů s sebou skutečně nese zátěž zcela jiného druhu. Nikdo nepopírá, že takový život přináší určitá privilegia, ale cirkus formule 1 se se skutečným světem setká jen zřídka, spíše jsou to pořád dokola letištní haly, přepážky půjčoven aut, hotelové recepce, boxy a závodní dráhy. Mezi tím je nutné splnit reklamní závazky (což většinou znamená další letiště a další hotely), udržet se ve fyzické kondici (striktně dodržovaná rutina v tělocvičně a posilovně) a absolvovat testovací jízdy. Pravidla formule 1 stanovují týmový limit testovacích jízd na 30 000 kilometrů za rok, takže je nutné čas na trati maximálně využít. Piloti často za jediný den ujedou dvojnásobnou délku jedné velké ceny.
Loutky v rukách firem? V žádném případě. To je jen nezbytnost, která zrodila kulturu přísného profesionalismu.
Zdroj: ING