LANŠKROUNSKÉ POVĚSTI
O lanškrounském popravišti
Lanškrounské popraviště bylo nad Dlouhým rybníkem. Byla to šibenice, vytvořená ze čtyř rohových zděných sloupů a jednoho uprostřed. Nad tím byla střecha.
Na ostrovské silnici stával ještě před sedmdesáti lety zvětralý zbytek božích muk. Když průvod s odsouzencem došel až sem, ke čtyřbokému zděnému sloupku, začali v Lanškroune zvonit umíráčkem. Zvonili, až se došlo k šibenici. Na jejím místě vysadili o nějaký ten rok později dub - šibeničák. Vedle se košatila lípa, pod kterou stávalo právo soudní, hrdelní soudci. Zub času zdivo rozházel a místo se proměnilo v pole.Jisté je, že se oběšeného každý bál, ale přesto byli lidé rádi, když si z něho něco odnesli. Třeba jen malý kousek provazu, na kterém visel. Není divu, vždyť přinášel štěstí tomu, kdo ho při sobě měl.
O posledním lanškrounském katu
Poslední lanškrounský kat se jmenoval Pírko. Byl bratrem litomyšlského kata. Rasovna či pohodnice byla na tom místě, co později postavili zámeček. Nedaleko na druhé straně potoka, byla katovna - katovo obydlí. Jakmile měla být nějaká poprava, jeho meč se začal z ničeho nic sám od sebe hýbat. Pírko zpozoroval, že se meč pohnul a v tu chvíli býval smutný a plakal. Ráno před popravou si vždy brával pár kapek tajemné tekutiny, kterou nikdo neznal, aby si do dal odvahy k smutnému úřednímu výkonu. Potom byl hněvivý a neúprosný a chladně vykonal, co měl a musel. Avšak jakmile spatřil krev, opět byl citlivý a měkký jako jindy.
Jednou se stalo, že ho jeho děvče vidělo, jak si před popravou z malé lahvičky zavdal. Stalo se, že Pírko zapomněl lahvičku uklidit. Děvče kapičku okusilo. A co se nestalo? Hned byla strašně rozčílená a vzteklá. Když se kat vrátil, hned věděl, kolik bije. Vyběhl ven, chytil kohouta a dal jí ho živého do ruky. Děvče kohouta roztrhalo na kusy. Jakmile spatřilo krev, rázem se uklidnilo. Od té doby si dával kat na lahvičku větší pozor.
O děvčeti, které se nebálo
Ve Veinlichově hospodě se sešla veselá společnost. Tehdy byla ještě na kraji hřbitova pumpa. Za bujarého veselí najednou jeden hoch povídá: "Že byste teď žádný nešel na hřbitov pro vodu?" "A že já půjdu!", řeklo jedno z přítomných děvčat, které se nebálo. Vzala džbán a šla.
Vodu napumpovalaa chtěla už už jít pryč, když ji něco popadlo. Nikoho neviděla. Hmatala kolem sebe, aby se vyprostila. V ruce jí zůstala čepice. Jakmile se vrátila a vešla do šenkovny, všichni hned poznali, že se něco stalo. Po chvíli někdo zaťukal na okno a volal: "Dej sem čepičku! Dej sem čepičku!" Děvče si ale netroufalo vyjít. Z venku se neustále ozýval prapodivný žadonivý hlas. Chtěla mít pokoj, přemohla svůj strach a vyšla čepici vrátit. Zpátky už nepřišla. Zmizela.
O kostelu Sv.Anny
Na místě kostela sv.Anny stával kdysi klášter, který chtěli vyplenit a vykrást loupežníci. Největší zálusk měli na klášterní poklad. Odešli s nepořízenou, neboť se klášter propadl do země. Od té doby tam bylo tajemné ticho a smutno. Lidé na onom místě vystavěli kostelíček, ale stále bylo smutno a nevlídno. I vystavěli nynější velkolepý chrám sv.Anny.
O podzemní chodbě
Z hlubokých sklepů Zámeckého vrchu vedla podzemní chodba až do Lanškrouna pod starý zámek. Chodba zprostředkovala spojení města s venkovem, když bylo město v nebezpečenství a obklíčené. Ve třicetileté válce se tam ukrývaly lanškrounské rodiny. Vzaly si s sebou tolik živobytí, že tam vydržely, než Švédové odtáhli. Ještě před více než sto lety se mohlo na tři sta kroků směrem k rudoltické silnici. Vyšlo se pod věží pavilonu.
O bezhlavém jezdci u Špitálky
Pod starou městskou zdí u zámecké zahrady stála odedávna pumpa. Říkalo sejí Špitálka. Vypravovalo se, že pokaždé večer, jak se počalo smrákat, objevil se u pumpy strašlivý bezhlavý jezdec. Svou hlavu držel pod paží. Jak dlouho se zjevoval, není jisté. Ví se jen, že neměl klid od jakéhosi obležení města, kdy byla jezdci hlava sťata.
O duchu na hrušce
Každý pátek o půlnoci bylo možné vidět u Pelcla, ševče na předměstí, nějakého ducha. Seděl si jen tak zbůhdarma na hrušni. Měl ohnivé oči, na hlavě třírohý klobouk a byl celý celičký bílý. Někdy měl podobu koule, jindy zase vypadal jako trojhran. Šplhal po stromě, třásl jím, pak sletěl až k zemi. Když se mu zachtělo, zmizel.
U hřbitova sv.Anny
U hřbitova sv.Anny stávaly ovocné stromy, které mívaly vždycky mnoho ovoce. Jednou se několik kluků domluvilo, že v noci půjdou na jablka. Není divu, když se už na pohled sbíhaly sliny.Jeden klučina vylezl na první štěp a začal házet krásné plody dolů. Najednou uviděl, jak z vížky kostela sv.Anny sestupuje nějaký duch a míří rovnou k němu. Začal tak silně křičet, že kluci, kteří dole nevěděli, co se děje, rychle utekli. On se samozřejmě bál také a tak před duchem rychle spěchal ze štěpu dolů, ale spadl. Krkolomný pád nepřežil.
O Slunečné uličce
Jedna paní šla pozdě večer sama odněkud domů. Chtěla jít úzkou a křivou Slunečnou uličkou, která vedla od hospody U Slunce vzhůru do Anenské ulice. Jakmile do tmavé uličky zahnula, náhle tak strašně ztrnulá, že se nemohla ani pohnout z místa. Chůze do těla se jí vrátila, až když šel od Anenské ulice někdo dolů. Ten asi zpřetrhal neznámé působení cizí moci. Domů se dostala bez nehody.
O psech
Na Šibeničném bylo možné vídat černého psa. Byl to prý pes jednoho lanškrounského občana, který byl pro zradu oběšen.Věrný pes ho provázel na popraviště a nikým se nedal zahnat. Neustále kolem šibenice běhal sem a tam, dokud tam byla. Když ji po čase dali pryč, pes zmizel.
O trpaslíkovi
U jednoho koláře musela služka spát v duně, neboť pro ni nikde jindť neměli místo. Pokaždé, když si lehla a začala dřímat, objevil se u ní pidimužft a volal: " Dej ven, dej ven!" Služka nevěděla, co má ven dát. Když se tc každou noc opakovalo, pravila, za v dílně spát nebude, že raději půjde sloužil jinam. Pověst o tom zjevu se rychle roznesla po městě. Tak mohl jeden moudry a zkušený člověk truhláře upozornit na to, že vše souvisí nejspíš s umrlčími prkny, co v dílně přechovává, že duch chce, aby je dali ven. Truhlář vynesl umrlčí prkna z dílny a od té chvíle měl svatosvatý pokoj.
O světýlkách
Na Močidlech, v bažinatých loukách za střelnicí napravo k rybníku, rejdívalo v křovinách velké množství světýlek. Jednou v noci šli tři muži nařezat tyče na plot. Dvěma, co šli spolu, se nic nestalo, ale třetí, který se od nich za dvorem u bývalého ovčína vzdálil, upadl do moci duchů. Zabředl do křovin. Tu před ním vyskočilo světylko. Co nejrychleji se snažil dostat ven, ale světýlka kolem něho byla všude. Strach ho dohnal až na Haslberk. Tam hodil nakradené tyče na zem, v tom okamžiku byla světýlka pryč. O pár dnů později šel za střelnicí opilý muž. Viděl kolem sebe světýlka. Trochu ho podráždila a tak jim začal nadávat. Najednou ucítil na zádech něco těžkého. Chtěl to setřást, ale nic naplat, naopak, bylo to čím dál horší, těžší a těžší. Pod nepředstavitelnou tíží se plazil až domů. Jakmile vkročil pod přístřešek, seskočilo to ze zad a zmizelo. Od těch dob už na světýlka nikdy nenadával.
O Šebrlově kapličce
Mezi Lanškrounem a Šilperkem je horský uzel, který je rozdělen několika roklemi do několika hřbetů. Přes ně se hadovitě vine silnice, po které jednou šel jeden člověk ze Šilperka do Lanškrouna. Když dojel na nejvyšší kopec před Lanškrounem, ke skupině statných stromů na Šebrlově chlumu, najednou před sebou spatřil tři draky. Z hub jim šlehaly plameny, raději nevidět. V největší úzkosti slíbil, že na tom vrchu vystaví kapli, samozřejmě vyvázne-li šťastně z nebezpečí. Jak to slíbil, draci zmizeli. Bezpečně se dostal domů do města. Muž svůj slib splnil. Dal do kapličky, kterou lidé pojmenovali Šebrlova, obraz Sedmibolestné Panny Marie.
O vodníkovi v Krátkém
Starý ponocný se jako malý kluk koupal v Krátkém rybníku a plav až k příkopu. Najednou se z vody vynořila kulatá hlava. Kluk se ti strašně leknul, že byl venku z vody rychle jako blesk. Za živý svět h tam už nikdo nedostal. Byl si jistý, že to byl vodník.
O vodníkovi v Dlouhém
Jednou hnal jeden hospodář do Dlouhého rybníka napojit krái Najednou uprostřed vodní hladiny spatřil ženu, jak mu rukou dá znamení, aby se vrátil. Nedbal toho a krávy zahnal do vody. V tom l popadlo cosi za nohu. Hmatal, ale nic nenahmatal. Nohu vytá s vynaložením všech svých sil. Na noze měl vytisknutých pět prst Oddychl si, když pochopil, že vyvázl z drápů vodníka. Litoval, a pozdě, že neuposlechl tu ženu, co ho vracela. Vzal si ponaučení. Vodník přebýval také občas v Jasanském, Pšeničném rybníku.
O vodníkovi v roubené studni
Jeden soused šel v pravé poledne pro vodu do studny naproti Šícho mlýnu. Dnes je dávno zasypaná. Studna byla s rumpálem na ok' Soused spustil okov do studny, ale z ní, ač byl silný člověk, ho nemc vytáhnout. "Copak to je dnes?", povídá si, "Snad to není vodní! Nahne se do studny a vidí, jak malý mužíček sedí v okovu a řehtá vzhůru. Rychle pustil kliku a okov spadl na dno.Vodníka mohli lidé uvidět také Na Drahách na hrázi u Špitálské mlýna. Byl malý v zeleném kabátku, červené vestě a modré čep Kolemjdoucí lákal k vodě překrásnou hudbou, hlavně v noci. T< kdo se k vodní hladině přiblížil, byl vtažen do hlubiny. Prý ho jedn chytili do trávnice, která měla všechny čtyři ouvazky červené, jiné by ho ani chytit nemohli.
O ohnivé kouli
Lanškrounský kloboučník jel se ženou na výkladní trh do Šilpe se svými výrobky. Utržil dost peněz. Protože jeho žena nechtěla sa zůstat v Šilperku přes noc, rozhodl se jet v noci domů. Když př k Šebrlově kapličce, mihl se oblohou světlý pruh. Bylo slyšet ve'
praskot a před nimi se stranou kulila po zemi ohnivá koule. Přestrašení rychle ujížděli k domovu. Všemu sousedstvu vypravovali, co viděli. Hádalo se, že to byl meteor nebo kulový blesk.
O krvavém psovi
Na Krvavém poli, za Dlouhým rybníkem, se pochovávali sebevrazi.
Les, který se rozprostírá kolem, byl pojmenován Krvavý les. Všechno
je tu smutné. V noci tu prý pobíhá černý pes s krvavýma očima.
Vozkové a všichni, kteří tudy museli jet, říkali, že slýchávají příšerné
vytí a štěkání. Potom se objeví černý pes s ohnivýma očima a zarazí
koně. Povozy tak nemohou ani na krok z místa. Musí nechat vůz
vozem a utíkat honem rychle pryč.
O přendavači mezníků
Kterýsi z dřívějších majitelů polí při cestě z Lanškrouna do Sázavy každým rokem poposazoval mezníky od svého pole o kus dál, aby mu přibylo. Je to velký hřích. Musel být potrestán. Za trest pobíhal v noci od dvanácté do jedné hodiny po polích od silnice až ke studánce s mezníkem pod paží a volal: "Kam ho mám dát, kam ho mám dát?" Jednou tudy šel domů žíchlínský sedlák z Lanškrouna. Tu proti němu strašidlo a volá: "Kam ho mám dát, kam ho mám dát?" Dobromyslný sedlák odpověděl: "Tam, kdes ho vzal." "Děkuji ti, tys mě vysvobodil a já tebe taky", řeklo strašidlo a zmizelo. Sedlák do roka náhle zemřel. Lidé pravili, že by býval dlouho stonal a mnoho trpěl.
O sekeře
Na Fibichově předměstí býval dům, který šel z ruky do ruky. Každý, kdo ho koupil, spěchal, aby se ho zase co nejdřív zbavil. Lidem to bylo divné a rádi by byli zvěděli, čím to je. Proč odtud každý tolik spěchal?
Až konečně jeden majitel, který se opět šťastně domu zbavil, tajemství prozradil. Vypravoval, že v domě je něco tajemného. Ať schoval sekeru kamkoli, ať ji kamkoli zavřel, každé ráno ležela vždy před postelí. Lidé o tom přemýšleli. Dovtípili se. Jedna babička se upamatovala, že v tom domě před léty zůstával podivín, který bez viny upadl do veliké bídy. Když už nevěděl kudy kam, vzal sekeru a zabil svoji ženu a dvě děti. Zabil je ráno, když ještě ležely v posteli a sám se potom oběsil. Jedno z dětí přežilo.
O cestujícím v Slunečné uličce
Jedno ráno našli v úzké a křivolaké uličce oběšeného pocestného. Asi to udělal z omrzelosti života. Časem se na tuto smutnou událost zapomnělo. Až o několik měsíců později šlo tou uličkou o půlnoci několik lidí z hospůdky. Čekalo je překvapení a údiv. Viděli pocestného, jak s holí v ruce a pinglíčkem na zádech chodí ve vzduchu sem a tam, nahoru a dolů.
O Slováckých kasárnách
Ve starých Slováckých kasárnách, které náležely k panskému dvoru, zavraždila jedna matka své dítě. Dokonce ho tam i zahrabala. Proto v oněch místech začalo strašit. Ve dne to šustilo po dveřích, jako koštětem po podlaze to hřmotilo. Ale vidět, vidět pranic nebylo. V noci bylo hůř. Nikdo nemohl spát. Když někdo rozžehl světlo, hned samo zhaslo. Ve tmě to zpřeházelo všechny lavice, stolice a židle. Nejednou bylo vše rozbité. V místnosti o poschodí výše, kde byl rozestřený oves k sušení, bylo vidět uprostřed díru a kolem běhalo něco bílého. Kdokoli se chtěl jen trošku přiblížit, bylo to pryč. Povolali kněze, aby strašidlo zažehnal, ale nic nepomohlo. Nezbylo jiné východisko, než budovu zbourat a vystavět novou. V nových kasárnách už nestrašilo.
O Sladkého kříži
Sladký postavil kříž při východu z Lanškrouna k Žichlínku. Když šla kolem jedna paní k valše, zpozorovala, že vedle ní kráčí jiná žena, celá bílá jako snlrt. Popadl ji strach. Až teprve u vrb u potoka, když šla po mostě, zjevení zmizelo. Vše vyprávěla sousedům. V noci nechtěl kolem kříže nikdo jít.
O čarodějnici
V Janské ulici bydlela před dávnými časy zlá žena, o které se říkalo, zeje čarodějnice. Cizím kravám udělala, že se jim mléko ztratilo a
její krávy dojily o to víc. Stačilo jen, aby sejí z cizího chléva dostal do rukou nějaký předmět a už měla krávy ve své moci. Jednou vešla kamsi do chléva, ale lidé ji bedlivě pozorovali, takže nemohla nic vzít a odnést. Nevšimli si však, že při odchodu na sebe strhla stéblo slámy. A to bohatě stačilo. Krávy namísto mléka dojily krev. Hospodář musel povolat kněze, aby kouzlo zrušil.
Jiná čarodějnice bydlela na předměstí ve Františkově ulici, ještě před jejím vyhořením.
Rej čarodějnic viděla jedna nemocná žena, která je náhodou zpozorovala, když nemohla spát. Byla půlnoc, měsíc celou zahradu osvětloval a tak bylo všechno velmi dobře vidět. Čarodějnice vytrhávaly pěknou trávu ze zahrady a házeli ji do jiné, kde tak pěkná nerostla. Ráno vše nemocná žena vypravovala sousedstvu. Šli se podívat do zahrady a opravdu pěkná tráva byla vyrvána a po cestě k jiné zahradě podroušená. Sousedé si řekli, že si dají pozor. Ve svatební noci duchů uviděli čarodějnici, která jakoby z oka vypadla staré ženě z Františkovy ulice. Říkalo se, že tak trošku čaruje, ale teď byl na světě důkaz. Od té chvíle si všichni dávali přede dveře uhlí s dřívím, aby jim nemohla škodit.
O čarodějnické vesnici V brslenčí pod Zámeckým vrchem byl vysoký strom, který prý pamatoval vesnici, která se rozkládala kolem něho. Stával uprostřed. V té vsi bydlely samé čarodějnice a škodily celému širokému okolí. Jednou kohosi napadlo, dát na ten strom svatý obrázek. To byla mela, když se v noci sešly čarodějnice na návsi! Sotva uviděly obraz Panny Marie, řvaly vztekem. Ohnivé ženy se vyšplhaly na strom, protože chtěly co nejdříve obrázek spálit. A skutečně! Strom začal hořet, a to od vršku. Proto měl strom holý vršek. Ale ať se snažily, jak chtěly, obrázek zničit nemohly. Zato zmizela celá ves i s čarodějnicemi. Zůstal jen ten krásný vzrostlý strom.
O očarované krávě
Lanškrounský hospodář měl očarovanou krávu, neboť místo mléka dojila krev. Hospodyně byla celá nešťastná. Když k nim náhodou přišla cikánka, pověděla jim, že mají ve chlévě nemocnou krávu, zejí může pomoci.
Řekla, aby jí přinesli čerstvě snesené vejce, kapku svěcené vody, stéblo slámy, na které ta kráva ležela a nějakou třístičku z chlévského prahu. Všechno jí sehnala hospodyně s dcerou. Dcera měla na sobě nový kabát. Ten si cikánka taky vyžádala, dala do něho všechny věci a pevně zavázala. Pak teprve řekla hospodyni, aby šla do chléva, vykropila chlév svěcenou vodou a při tom aby se modlila třikrát Otčenáš. Cikánka se zároveň modlila s dcerou ve světnici. Po modlitbě cikánka rozvinula kabát, rozbila vejce a místo žloutku v něm byly kůstky. Vzala to vše dohromady a zakopala pod chlévní práh. Hospodyni ještě nakázala, aby krávě omyla vemeno a tu vodu, aby za ní, cikánkou, vylila, až půjde z domu. Jak jí řekla, tak to také udělala. Hospodyně dala cikánce za dobrou službu kabát. Cikánka za nehet ničeho neukradla. Třetí den po zažehnání byla kráva zdravá a zase dojila dobré mléko jako dřív.
O invalidovi zažehnavači
K sedlákovi v Lanškroune přišel válečný mrzák a prosil o kapku mléka. Sedlák povídá: "Od srdce rád bych vám dal, ale někdo mým kravám udělal, že dojí místo mléka krev." "Já vám od toho odpomohu," nabídl se mrzák. Vyžádal si branní hřeb, který selka musela dát do ohně na ohnisku. Invalida vzal rozpálený hřeb do kleští a sekyrou ho zatloukl do prapiska - dveřeje - u chléva. Najednou viděli přicházet kulhající stařenu. "Hle, tady máte tu, co vašim kravám udělala, že dojí krev", pravil voják. A právě tato žena, blízká hospodářova příbuzná, u něho vždycky vypomáhala. Za měsíčních nocí sbírala byliny, které doma sušila, jimi podkuřovala krávy, při tom byliny po délce tahala jakoby dojila. Postavila svoji dojačku a mléko z nich do ní teklo. Dobytek žádný neměla přesto mléko prodávala. Dlouho kulhala, ale dala pokoj.
O prokletém statku
Na západ od Lanškrouna bylo hospodářství, ve kterém ať dělal, kdo dělal, ať dělal, co dělal, nic se nedařilo. Krávy nedojily, jedna za druhou pocházely. Hospodyně si už nevěděla rady. V sousedních staveních se nikdy nic podobného nikomu nepřihodilo, a hospodařili stejně
jako ona. Sousedé nakonec usoudili, že to nemůže být nic jiného než domácí hadi, kteří krávy vydolují. A tak hospodyně povolala dva zažehnavače. Za podivných obřadností zapálili jakýsi papír a najednou bylo vidět dvě ženy, jak dojí krávy. Dobytku škodily čarodějnice, žádní hadi! Nedaleko bydlela žena, kterou měli všichni, co ji znali, v podezření, že čaruje. Prováděla divné věci. Tak například na Štědrý den koupila v krámě tři hřebíky. Když odešla, lidé dobře říkali, že zase bude zle. V hospodářství sice už věděli, co je příčinou a tak zkoušeli proti čárům všelijaké prostředky. Všechno bylo marné.
O čertově mlýnu na Stříbrné stezce
Kobrle, tkadlec z Hradební ulice, šel s dílem do České Třebové po Stříbrné silnici panskými lesy u Rudoltic. Jindy, když si zařídil, co bylo potřeba, zašel vždycky v České Třebové do kostela. Tentokrát nešel, aby byl dříve doma. Koupil si jen peciválku a šel tou samou cestou domů. Jde a jde, až pojednou se mu zdá krajina jaksi cizí, neznámá. Zabloudil? Slyší řinčení pily a vidí obrovskou hromadu prken. Byl ze všeho cely" pryč. Přece ví, že na téhle silnici není žádný mlýn. Co se tak rozhlíží a přemýšlí, sedne si na hromadu prken, vyndá peciválku. Pomyslel si, že se nají a vzpamatuje. Než si ulomil kousek, přežehnal peciválku křížem, jak se dělávalo, a při posledních slovech "i Ducha svatého, Amen" se najednou strhl děsivý rachot. Odněkud dostal ránu, div se nepřevalil. Když se vzpamatoval z leknutí, rozhlédl se a co nevidí! Mlýn byl pryč a na místo hromady prken seděl na hromadě kamení. Domů přiběhl skoro bez dechu. Nikdy už tou silnicí nešel.
O čertově kameni
Mezi Zámeckým vrchem a Lanškrounem se kdysi rozkládal borový les. Donedávna tam byly vidět pařezy, obzvlášť na Spálenisku pod Zámeckým vrchem. V brslenčí byl tehdy celý krvavý mezník. Sedával na něm čert.Když šly děti na borůvky, vždycky si u toho mezníku klekly a pomodlily se Otčenáš, aby nad nimi neměl čert žádnou moc.
O čertech v Brance
Povozník, co zůstával Na Drahách, přijel pozdě domů. Příčinou byl kůň z potahu, který kulhal. Nezbývalo nic jiného, než aby poslal svoji dceru ke kupci do Školní ulice pro mazání. Šla Brankou. Musela jít mimo domek, o jehož majiteli se říkalo, že umí zaklínat duchy. Když k němu docházela, uviděla dva čerty, jak z domu vynášejí rakev. Plna strachu přiběhla ke kupci a vše mu vypravovala. Druhý den našli majitele domku v posteli mrtvého.
O vodní jeskyni
Na Hradisku, Kotrčáku, v rychetském lese jsou poklady, které se otevírají na Květnou neděli. V tom vrchní je také jeskyně a před ní leží plochý, hladký, jako dveře velký kámen. Zpod kamene crčí voda.
Tím je jí na dně jeskyně na palec vysoko.
Říkalo se, že někdy za mnoho let bude na blízkém Krvavém poli svedena přeukrutná bitva, ve které naši nepřátelé budou pobiti. V tu dobu se také před jeskyní otevře kamenný poklop a voda zaplaví celou jeskyni až do těch nejzazších skulin, že se ani ptáček neskryje. Až se to stane, zatroubí anděl na trubku a nastane poslední soud.