3. Kapitola - VELKÝ DEN
Naráz jsem otevřela oči.
Celá jsem se třásla a lapala po dechu; několik minut jsem ležela v teplé posteli a snažila jsem se setřást ten hrozný sen. Obloha venku za oknem přecházela v šedou a pak ve světle růžovou, a já jsem čekal, až se mi srdce zpomalí.
Když jsem se konečně naplno vrátila do reality svého neuklizeného, dobře známého pokoje, byla jsem na sebe trochu naštvaná. Tak hrozný sen noc před svatbou! To mám za to, že si před spaním v hlavě promítám strašidelné historky.
Nedočkavá, abych už setřásla tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila do kuchyně dávno předtím, než bylo potřeba. Napřed jsem uklidila už tak čisté pokoje, a když pak Charlie vstal, opekla jsem mu palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, abych sama vůbec dokázala něco sníst – seděla jsem a vrtěla se na židli, zatímco on jedl.
„Nezapomeň ve tři hodiny vyzvednout pana Webera,“ připomínala jsem mu.
„Nemám toho dnes moc na práci kromě vyzvednutí oddávajícího, Bells. Není pravděpodobné, že bych zapomněl na jediný úkol, který mám.“ Charlie si vzal na svatbu celý den volna a byl zřejmě nevytížený. Pohled mu občas utekl ke skříni pod schody, kde schovával své rybářské náčiní.
„To není tvůj jediný úkol. Taky se musíš obléct, abys vypadal jako ze škatulky.“
Zamračil se do misky s cereáliemi a zamručel pod vousy něco jako „maškaráda“.
Ozvalo se rychlé klepání na dveře.
„Ty si myslíš, jak to máš těžké,“ řekla jsem a s úšklebkem vstala. „Na mně bude Alice pracovat celý den.“
Charlie zamyšleně přikývl a uznal, že jeho kříž je menší. Jak jsem šla kolem něj, sklonila jsem se a políbila ho na temeno hlavy – začervenal se o odkašlal si – a pak jsem pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší kamarádce a budoucí sestře.
Alice neměla na svých krátkých černých vlasech svůj obvyklý rozježený účes – elfí obličejík jí rámovaly uhlazené natočené lokýnky. Tvářila se nesmírně zaměstnaně. Vytáhla mě z domu beze slova, jenom s „Dobré ráno, Charlie“ , které křikla přes rameno.
Jak jsem nastupovala do jejího porsche, přejela mě pohledem.
„Zatraceně, podívej se na svoje oči!“ sykla vyčítavě. „Co jsi dělala? Probděla noc?“
„Skoro.“
Hněvivě si mě měřila. „Mám tak málo času na to, abych z tebe udělala kočku. Bello, taky ses mohla o tu mou výchozí „surovinu“ líp postarat!“
„Nikdo nečeká, že ze mě bude kočka. Podle mě bude větší problém to, že třeba usnu při obřa-du a netrefím chvíli, kdy mám říct „Ano“, a Edward mi uteče.“
Zasmála se. „Hodím po tobě svou kytici, až se to přiblíží.“
„Díky.“
„Však to dospíš zítra v letadle.“
Zvedla jsem obočí. Zítra, uvažovala jsem. Jestli odjedeme dnes večer po hostině a budeme ještě i zítra v letadle... no, to asi nemáme namířeno do Boise v Idahu. Edward neutrousil ani malinkou zmínku. Kdovíjak napjatá jsem z toho tajemství nebyla, ale bylo zvláštní nevědět, kde zítra večer budu spát. Nebo nebudu spát, doufám...
Alici došlo, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.
„Už máš všechno sbaleno a přichystáno,“ řekla, aby odvedla mou pozornost.
Fungovalo to. „Alice, chtěla bych, abys mi dovolila sbalit si vlastní věci sama!“
„Tím by se toho moc prozradilo.“
„A tobě by utekla parádní příležitost nakupovat.“
„Za pouhých deset hodin budeš oficiálně moje sestra... je načase, abys překonala tu svou averzi k novému oblečení.“
Otupěle jsem civěla před sebe z okna, dokud jsme nedojely skoro k domu.
„Už se vrátil?“ zeptala jsem se.
„Neměj strach, bude tam, než spustí hudba. Ale stejně ho dřív neuvidíš, takže je jedno, kdy se vrátí. Uděláme to všechno tradičně.“
Pohrdlivě jsem se ušklíbla. „Tradičně!“
„Dobře, tak až na nevěstu a ženicha.“
„Víš dobře, že už se stejně podíval.“
„Ale nepodíval – to proto jsem jediná, kdo tě viděl v šatech. Dávala jsem si moc dobrý pozor, abych na to nemyslela, když byl nablízku.“
„No,“ řekla jsem, když jsme zatočily na příjezdovou cestu, „vidím, že dekorace z maturitního večírku našly zase využití.“
Pětikilometrová alej kolem příjezdové cesty byla znovu ozdobena stovkami tisíc blikotavých světýlek. Tentokrát k nim přidala ještě bílé saténové mašle.
„Schovala jsem si je pro strýčka Příhodu. Užij si to, protože vnitřní výzdobu neuvidíš, dokud nenastane ta pravá chvíle.“ Zajela do garáže s mnoha kójemi severně od hlavního domu; Emmettův velký jeep byl stále pryč.
„Odkdy nevěsta nesmí vidět výzdobu?“ zaprotestovala jsem.
„Od té doby, co ji mám na starosti já. Chci na tebe udělat ohromný první dojem, až půjdeš dolů ze schodů.“
Dala mi ruku přes oči a pak mě vedla dveřmi přes kuchyni. Okamžitě na mě zaútočila vůně.
„Co to je?“ divila jsem se, když mě prováděla domem.
„Je to moc silně?“ Alicin hlas byl najednou ustaraný. „Jsi tady první člověk; doufám, že jsem to moc nepřehnala.“
„Voní to nádherně!“ ujišťovala jsem ji – skoro omamně, ale ne příliš vtíravě; vyváženost různých ingrediencí byla jemná a bezchybná. „Květy pomerančovníku... šeřík... a ještě něco – mám pravdu?“
„Výborně, Bello. Unikly ti jenom frézie a růže.“
Nesundala mi ruku z očí, dokud jsme se neocitly v její ohromné koupelně. Zírala jsem na dlouhý pult, zaplněný veškerým možným vybavením salónu krásy, a začala jsem na sobě pociťovat svou bezesnou noc.
„Je to vážně nutné? Stejně vadle něj budu vypadat obyčejně, ať se snažíš sebevíc.“
Přitiskla mě do nízké růžové židle. „Až s tebou budu hotová, nikdo se neodváží říct, že jsi obyčejná.“
„Protože se bude bát, že bys mu vysála krev,“ zamumlala jsem. Opřela jsem se v židli a zavřela oči v naději, že to celé prospím. Opravdu jsem si tu a tam zdřímla, zatímco ona na mě plácala různé masky a leštila a cídila každý kousek mého těla.
Bylo zhruba po obědě, když se kolem dveří koupelny protáhla Rosalie v třpytivě stříbrném županu, zlaté vlasy vyčesané do měkké korunky na temeni hlavy. Byla tak krásná, až mi bylo do pláče. Jaký mělo smysl se fintit, když tam bude ona?
„Jsou zpátky,“ oznámila nám a můj dětinský záchvat zoufalství okamžitě pominul. Edward byl doma.
„Drž ho odsuď!“ poručila jí Alice.
„Dneska tě zlobit nebude,“ ujišťovala ji Rosalie. „Na to si svého života příliš cení. Esmé je zaměstnala dokončováním příprav vzadu. Chcete pomoct? Mohla bych jí učesat vlasy.“
Spadla mi čelist. Rabovala jsem si v mozku a snažila se přijít na to, jak ji sklapnout.
Nikdy jsem nepatřila k Rosaliiným oblíbencům. Naše vztahy se ještě víc napjaly, když jsem se rozhodla stát se upírkou, což brala jako osobní urážku. I když byla tak neskutečně krásná, měla milující rodinu a v Emmettovi našla spřízněnou duši, všechno by to vyměnila za lidský život. A pak jsem přišla já a chystala jsem se bez lítosti odhodit všechno, co ona v životě chtěla, jako bezcenné smetí. Tím jsem si ji rozhodně nenaklonila.
„Prima,“ souhlasila Alice vesele. „Můžeš začít zaplétat. Chci to složité. Závoj přijde sem, pod to.“ Alice mi vjela rukama do vlasů, zvedala je, stáčela je, do detailu ukazovala, co chce. Když skončila, ujala se mě Rosalie, a její ruce tvarovaly moje vlasy do účesu dotyky lehkými jako peříčko. Alice se soustředila na můj obličej.
Jakmile byla Alice spokojená s účesem, poslala Rosalii, aby přinesla moje šaty a pak aby našla Jaspera, který dostal za úkol vyzvednout z hotelu mou matku a jejího manžela Phila. Slyšela jsem, jak se dole dveře netrhnou. Nahoru k nám začaly doléhat první hlasy.
Na Alicin pokyn jsem vstala, aby mi mohla lehce přetáhnou šaty přes účes a make-up. Když mi zapínala dlouhou řadu perlových knoflíčků na zádech, třásla se mi kolena tak, že se saténová sukně kolem mě rozvlnila jako vodní hladina.
„Dýchej zhluboka, Bello,“ nabádala mě Alice. „A snaž se zklidnit srdeční tep. Nebo se začneš potit a rozmažeš si ten nový obličej.“
Věnovala jsem jí ten nejlepší sarkastický pohled, jaký jsem svedla. „Díky za radu.“
„Musím se jít obléknout. Dokážeš tu dvě minuty vydržet a neomdlím?“
„No... možná?“
Zvedla oči k nebi a vyrazila ze dveří.
Soustředila jsem se na dýchání a počítala každý pohyb plic, oči upřené na vzory, které světlo koupelny dělalo na lesklé látce mé sukně. Bála jsem se podívat do zrcadla – bála jsem se, že kdybych se viděla ve svatebních šatech, zmocní se mě nefalšovaná panická ataka.
Alice byla zpátky, než jsem napočítala dvě stě vdechů a výdechů, v šatech, které jí splývaly po štíhlém těle jako stříbrných vodopád.
„Alice – to je nádhera.“
„To nic není. Dneska se na mě nikdo dívat nebude. Alespoň dokud budeš v místnosti ty.“
„Ha ha.“
„Takže jsi v pohodě, nebo ti sem mám přivést Jaspera?“
„Už se vrátili? Je tu mamka?“
„Právě vstoupila do dveří. Jde nahoru.“
Renée přiletěla před dvěma dny a já jsem každou volnou minutu strávila s ní – každou minu-tu, kdy jsem ji dokázala odtrhnout od Esmé a výzdoby, přesněji řečeno. Jak jsem ji tak sledovala, bavila se při tom víc než dítě zamčené přes noc v Disneylandu. Svým způsobem jsem si připadala stejně podvedená jako Charlie. Tolik zbytečného strachu, jak bude reago-vat....
„No ne, Bello!“ vyjekla teď, celá nadšená, ještě než prošla dveřmi. „Ach, miláčku, ty jsi tak nádherná! Páni, já se z toho rozpláču“ Alice, ty jsi úžasná! Měli byste si s Esmé otevřít svatební agenturu. Kde jsi sehnala ty šaty? Jsou úchvatné! Tak půvabné, tak elegantní. Bello, vypadáš, jako bys právě vystoupila z románu Jane Austenové.“ Matčin hlas zněl trochu vzdáleně a všechno v místnosti bylo lehce rozmazané. „Tak originální nápad, udělat svatbu ve stylu Bellina zásnubního prstenu. Tak romantické! Když si pomyslím, že je ten prsten v Edwardově rodině od devatenáctého století!“
Vyměnily jsme si s Alicí krátký spiklenecký pohled. Maminka se spletla se stylem šatů o více než sto let. A svatba se ve skutečnosti netočila kolem prstenu, ale kolem samotného Edwarda.
Ve dveřích se ozvalo hlasité drsné odkašlání.
„Renée, Esmé říkala, že je čas, aby ses šla posadit dolů,“ oznámil Charlie.
„No, Charlie, ty vypadáš úžasně!“ podivila se Renée a neskrývala překvapení. Tím se možná vysvětlovala popudlivost v Charlieho odpovědi.
„Alice se na mě vyřádila.“
„Vážně už je čas?“ řekla si Renée pro sebe a měla jsem pocit, že to zní trochu nervózně. „Všechno to tak rychle uteklo. Mám závrať.“
Tak to jsme byly dvě.
„Obejmi mě, než půjdu dolů,“ dožadovala se Renée. „Opatrně, nic nepotrhej.“
Pak mě maminka jemně stiskla kolem pasu a vyrazila ke dveřím, kde se ještě otočila a zase se na mě podívala.
„Ach bože, málem jsem zapomněla! Charlie, kde je ta krabička?
Tatínek se chvilku hrabal v kapsách a pak vytáhl malou bílou krabičku, kterou podal Renée. Renée zvedla víčko a natáhla ke mně ruku.
„Něco modrého,“ řekla.
„A taky něco starého. Patřily babičce Swanové,“ dodal Charlie. „Nechali jsme u zlatníka vyměnit falešné kamínky za safíry.“
Uvnitř krabičky ležely dva těžké stříbrné hřebeny do vlasů. Temně modré safíry byly seskupené do složitých květinových ornamentů.
Dojetím jsem nemohla polknout. „Mami, tati... to jste neměli.“
„Alice nám nic jiného nechtěla dovolit,“ prozradila Renée. „Pokaždé, když jsme něco navrhli, rozcupovala náš nápad na kousíčky.“
Ze rtů mi uniklo hysterické zahihňání.
Alice přistoupila a rychle mi zasunula oba hřebenu do vlasů. „To je něco starého a něco modrého,“ říkala si nahlas a poodstoupila pár kroků, aby si mě prohlédla. „A tvoje šaty jsou nové... takže tady – “
Něco po mně hodila. Automaticky jsem natáhla ruce a v dlaních mi přistál načechraný bílý podvazek.
„Ten je můj a chci ho vrátit,“ upozornila mě.
Začervenala jsem se.
„To je ono,“ prohlásila Alice spokojeně. „Trocha barvy – nic víc už nepotřebuješ. Oficiálně jsi dokonalá.“ S krátkým samolibým smíchem se obrátila na mé rodiče. „Renée, musíte jít dolů.“
„Rozkaz.“ Renée mi poslala polibek a spěchala ze dveří.
„Charlie, mohl byste dojít pro květiny, prosím?“
Když byl Charlie z pokoje, Alice mi sebrala podvazek z ruky a zanořila se mi pod sukni. Zalapala jsem po dechu a zapotácela se, když mě její studená ruka chytila za kotník; Alice natáhla podvazek, kam patřil.
Byla zase vestoje, než se Charlie vrátil s dvěma nadýchanými bílými kyticemi. Vůně růží, květů pomerančovníku a frézií mě zahalila do jemné mlhy.
Rosalie – nejlepší hudebnice z rodiny hned po Edwardovi – začala hrát dole na piano. Pachel-belův Kanón. Zadýchala jsem se.
„Klídek Bells,“ chlácholil mě Charlie. Otočil se nervózně k Alici. „Vypadá to, že je jí trochu nevolno. Myslíš, že to zvládne?“
Jeho hlas zněl z dálky. Necítila jsem nohy.
„Však ona se vzpamatuje.“
Alice se postavila přímo přede mě na špičky, aby mi lépe viděla do očí, a sevřela mi zápěstí tvrdýma rukama.
„Soustřeď se, Bello. Dole na tebe čeká Edward.“
Zhluboka jsem se nadechla a nutila se do klidu.
Hudba pomalu přešla do další písně. Charlie do mě šťouchl. „Bells, jdeme na pálku.“
„Bello?“ zeptala se Alice s pohledem stále upřeným do mých očí.
„Já vím,“ kníkla jsem. „Edward. Dobře.“ Nechala jsem se od ní vytáhnout z pokoje; Charlie mě postrkoval za loket.
Hudba v hale byla hlasitější. Stoupala vzhůru po schodech spolu s vůní milionů květin. Soustředila jsem se na to, jak mě dole čeká Edward, a přitom nutila nohy, aby se pomalu sunuly kupředu.
Hudba byla dobře známá, Wagnerův tradiční pochod ozdobený záplavou kudrlinek.
„Jsem na řadě,“ zvonivě prosela Alice. „Počítej do pěti a pak jdi za mnou.“ Začala svůj pomalý, půvabný tanec ze schodů. Mělo mi dojít, že vzít si Alici jako jedinou družičku je chyba. Budu za ní vypadat pěkně neohrabaně.
Vzletnou hudbu prolomila náhlá fanfára. Poznala jsem svou narážku.
„Nenech mě upadnou, tati,“ zašeptala jsem. Charlie si vsunul mou ruku do podpaží a pak ji pevně sevřel.
Jeden krok po druhém, říkala jsem si, jak jsme začínali sestupovat do pomalého tempa pochodu. Nezvedla jsem oči, dokud jsem nohama nestála bezpečně na ploché zemi, ačkoli jsem slyšela, jak se obecenstvo rozšeptalo a rozšumělo, když jsem se před ním objevila. Do tváří se mi při tom zvuku nahrnula krev; rozhodně jsem byla dokonale uzardělá nevěsta.
Jakmile jsem zdolala zrádné schodiště, hledala jsem ho pohledem. Na krátkou chviličku mě upoutaly záplavy bílých květů, které se spolu s dlouhými řadami bílých nadýchaných stuh vinuly v girlandách kolem všeho, co nebylo živé. Ale odtrhla jsem oči od květinového baldachýnu a zapátrala přes řady saténem potažených židlí – a zčervenala jsem ještě víc, když jsem viděla dav tváří, které se všechny dívali na mě – až jsem ho konečně našla, jak stojí před obloukem přetékajícím dalšími květinami, dalšími mašlemi.
Sotva jsem si uvědomovala, že vedle něj stojí Carlisle a za nimi Angelin otec. Neviděla jsem matku, která určitě musela sedět v přední řadě, ani svou novou rodinu, ani nikoho z hostů – budou muset počkat až na později.
Jediné, co jsem skutečně vnímala, byl Edwardův obličej; měla jsem oči jen pro něj a v mysli jsem na nic kromě něj neměla místo. Upíral na mě svůj zlatý pohled a v dokonalém obličeji měl vážný, dojatý výraz, který odrážel jeho hluboké city. Když viděl, jak se na něho užasle dívám, roztáhl ústa do jásavého úsměvu, z kterého se pode mnou zatočil svět.
Najednou mi jenom stisk Charlieho ruky bránil uhánět hlava nehlava uličkou.
Snažila jsem se držet krok s rytmem pochodu, který mi připadal velmi pomalý. Bohudíky, ulička byla jen krátká. Konečně, konečně jsem ji přešla. Edward natáhl paži. Charlie vzal mou ruku a v gestu starém jako svět ji vložil Edwardovi do dlaně. Dotkla jsem se jeho studené zázračné kůže a byla jsem doma.
Naše svatební přísaha byla prostá, tradiční slova, která už byla pronesena milionkrát, ačkoli nikdy párem podobným tomu našemu. Požádali jsme pana Webera, aby udělal jen jednu malou změnu. Poslušně změnil verš „dokud nás smrt nerozdělí“ na vhodnější „dokud oba budeme živi“.
Ve chvíli, kdy oddávající odříkal svou část formule, se můj svět, který byl tak dlouho vzhůru nohama, najednou usadil do správné polohy. Pochopila jsem, jak jsem byla hloupá, když jsem se toho bála – jako kdyby to byl nevítaný dar k narozeninám nebo trapné vystoupení, třeba maturitní večírek. Dívala jsem se do Edwardových rozzářených, vítězoslavných očí a věděla jsem, že jsem taky vítěz. Protože na ničem jiném nezáleželo než na tom, že můžu zůstat s ním.
Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud nebyl čas pronést slovo, kterým se zavážu na celý život.
„Ano,“ povedlo se mi ze sebe dostat téměř nesrozumitelným zašeptáním, a musela jsem mrkat, abych mu viděla do obličeje.
Když byla řada na něm, aby promluvil, znělo jeho slovo jasně a vítězně.
„Ano,“ přísahal.
Pan Weber nás prohlásil mužem a ženou a Edward pak zvedl ruce a vzal mi obličej do dlaní tak opatrně, jako kdyby byl stejně jemný jako bílé okvětní plátky pohupující se nad našimi hlavami. Přes oslepující clonu slz jsem se snažila pochopit ten neskutečný fakt, že tento úžasný muž je můj. Jeho zlaté oči se dívaly tak, že kdyby to bylo možné, taky by v nich stály slzy. Sklonil ke mně hlavu a já jsem se natáhla na špičky a ovinula mu paže – i s kyticí – ko-lem krku.
Políbil mě něžně, láskyplně; zapomněla jsem na lidi kolem, na místo, čas, důvod... a pamatovala jsem si jenom to, že mě miluje, že mě chce, že jsem jeho.
On začal polibek, a on ho musel ukončit; přitiskla jsem se k němu a nevšímala jsem si hihňání a odkašlávání v obecenstvu. Nakonec mi vzal obličej do dlaní a zaklonil – příliš brzy – aby se na mě podíval. Na povrchu byl jeho náhlý úsměv pobavený, skoro uličnický. Ale pod jeho dočasnou veselostí nad mým veřejným vystoupení se skrývala hluboká radost, která odrážela mou vlastní.
Dav propukl v potlesk a Edward mě pootočil, abychom stáli čelem k přátelům a rodině. Nespouštěla jsem oči z jeho obličeje.
Matčiny paže byly první, které mě nahmataly, a její slzami zmáčený obličej byl jediné, co jsem viděla já, když jsem konečně neochotně odtrhla pohled od Edwarda. A pak si mě dav podával, šla jsem z objetí do objetí, a jen vágně jsem si uvědomovala, kdo mě právě drží, moje pozornost se soustřeďovala na Edwardovu ruku, kterou jsem pevně svírala. Vnímala jsem rozdíl mezi měkkými, teplými objetími mých lidských přátel a něžnými, studenými náručemi mě nové rodiny.
Jedno spalující objetí se lišilo od ostatních – Seth Clearwater statečně vstoupil do zástupu upírů, aby zaujal místo mého ztraceného vlkodlačího přítele.