Smrt kamaráda
Tento příběh sem píši proto,že sem si uvědomila,jak moc mi chybí můj kamarád,který zemřel 12.3 2009 v 19 letech.
Jedu na dovolenou hurá.Těším se,mám sbalené věci,sedím v autě a už vyjíždíme.Kousek za Prahou mi někdo volá.Na displeji je číslo mé dobré kamarádky Byla jsem ráda,že jí slyším,protože jsme se dlouho neviděli.Avšak až do té doby než mi oznámila co se stalo."s brekem mi říká,že Kuba,náš společný přítel se vyboural.Jel se projet na kole a cestou ho srazila avie.Leží v nemocnici po nějaké operaci.Má poraněnou hlavu a žebra.Přestává mu fungovat jedna plíce.Je v komatu na přístrojích nevědí,jesti bude žít,má tak 1%života. Byl to pro mě strašný šok.On,který nikomu nikdy neublížil musí takhle trpět.
Přemýšlím,jak strašné to musí být pro jeho rodinu,když je to tolik hrozné pro nás.Má mladší 5 letou sestřičku a starší 15 ti letou.A co rodiče?Byly to pro mě ty nejtěžší chvíle mého života.Uběhl měsíc,a nic se nedělo,stále přibývaly operace,aby zachránili jeho mladý život.
Jeho mamka a ségra e z toho zhroutili a my s kámoškou jsme nemysleli na nic jinýho.Snaili jsme se na to nemyslet,ale prostě to nešlo.Bylo nám špatně z toho,když jsme řekli,co se může ještě stát.
Uběhl další měsíc a situace se trošku zlepšila.Byli jsme rádi,ale věděli jsme,že nemá vyhráno.Šance na přežití stoupla na 4%.Není to moc,ale málá naděje tu je.Není nic horšího než čekat a čekat.Byli jsme všichni psychicky úpln na dně.A pouze jsme doufali a dávali si naděje.
Za nějaký čas přišlo velké překvapení.Kuba se pomalu probíral,už vypadalo,že to bude dobré.Začali jsme věřit na zázraky.Po pár týdnech už se dokázal zvednout z postele.Pustili ho na pár dní domů do domácího ošetření.Ale to bylo asi velmi uspěchané.Jednou se doma zase zvedl z postele,ale udělalo se mu špatně.Zkolaboval a jak padal,tak si rozekl hlavu málem vykrvácel.Skončil zase v bezvědomí na přístrojích v nemocnici.A opět jsme zažívali ty chvíle,co před tím.Strach,nejistota,pomalu odcházející naděje.Ale nic nepomáhalo.
Když jednoho dne doktor řekl,že šance je v podstatě nulová a že nejlepším řešením by bylo ,kdyby ho odpojili.Prostě strašný.Neunesli jsme to,ale věděli sme,že by mu tak bylo lépe.
Jeho ségra byla úplně na dně.A my jak by smet.Když už byli opravdu v přesvědčení,že níc nepomůže,jeho mamka s úplným šokem souhlasila.Nechtěla aby trpěl,aby se trápil.A tak ho odpojili.
Od té doby na něho furt myslím.Nemůžu si pomoc,ale strašně mi chybí.Myslím,že bëz něj nejde žít naplno jako dřív.
A co teprve jeho ségra?měli spolu úžasný vztah.Ve všem se podporovali.Ale já myslím,že teď,v rukou psychologa to zvládne...Musíme to zvládnout...Už je to 3 měsíce,ale toto píšu opět se slzami v očích....Není to jednoduchý.A nikdy na něj nezapomeneme.
Prostě on byl ten,co se na tomhle světě uměl smát,uměl poradit a pomoci v nesnázích.A nikdy na něj nezapomenu.Barčo ty se drž.Spolu to zvládnem...
Musím říct,že mi tato ošklivá zkušennost mnoho dala.Uvědomila jsem si,že když chci něco říct svým blízkým,nemám to nechávat na poslední chvíli,protože nïkdy nevím,co se stane a pak už může být pozdě.Tobě Kubí tím to vzakuji,že pro mě strašně moc znamenáš.Strašně ráda bych vrátila čas,kdyby to jen šlo.A milionkrát bych ti zopakovala,co pro mě znamenáš.
Já už musím končit,protože tenhle příběh se mi opravdu ted v nedávný době stal.Prostě strašný.A ted' 8.6.2009 by mu bylo 20 let.....proč musel zemřít tak mladý?
Otázka: Proč na tomhle světě maj štěstí jen ti hnusní a zlí lidi a ti hodní,co nikdy nikomu neublížili musí trpět:?Proč umírají ti hodní? Sakra proč-????