„Kdy už tam budem?"
Kitou i Kabuzovi už pomalu docházela trpělivost.
„Tak kdy?"
„Až tam budem, tak tam budem!"
„Rád bych tady někoho obětoval Jashinovi, nevíš náhodou o někom?"
„Zkus sebe a uvidíš jak tě šupem pošle zpátky. Nejsme na cestě ani dva dny a ty už si stěžuješ!"
„Nemůžu za to, že je s váma sranda jak v krematoriu."
„Chceš srandu? Fajn já se můžu vrátit a pošlu ti sem Tobiho!"
„Já jsem se jenom ptal, kdy už tam budem?"
„Kde v Zemi Blesku nebo v Oblačné, kde tě dám Raikagemu na stříbrnym podnose?"
„V Zemi Blesku."
„Škoda, já myslela, že řekneš tu druhou variantu."
„Takovou radost ti neudělám!"
„A proč ne?"
„....."
„Já nic neslyšim."
„Protože jsem ještě nic neřek ty náno pitomá."
„Nána pitomá? Tak mě ještě nikdo nenazval."
„Tebe to nenaštvalo?"
„Nejradši bych tě zakopala do země a už nikdy tě neviděla!!!!"
„A proč by mělo? Nebudu si zbytečně přidělávat vrásky kvůli tvými bezduchým nadávkám."
„Vy dva se už přestaňte dohadovat a zbytečně na sebe upozorňovat. Právě jsme překročili hranice se Zemí Blesku. Budou se tu určitě potulovat ANBU, tak se mějte na pozoru."
„No jo pořád," odpověděli najednou a hodily po sobě nevraživý pohled.
Na večer se ubytovali v hotelu, kde si zamluvili pokoj pro tři na jednu noc. Potom si zašli na večeři a k tomu nemohlo chybět jak jinak než saké :-)
„Tak a kde teď máme začít hledat," rozložil před ně na stůl mapu.
„V Oblačné," řekla hned Kitou.
„To tě ten nápad s Raikagem ještě nepřešel?"
„Ne ty pako zabedněný! Nii Yugito nebo-li Niibi no Jinchuuriki je kunoichi z Oblačné. Proto pokud nebude mít misi, tak bude pravděpodobně tam."
„A jak víš zase tohle?"
„Jestli se budeš takhle blbě ptát, tak tě někam.....To je jedno. Jako bys nevěděl, že ti na tohle neodpovim!"
„A nevíš náhodou ještě něco?"
„Jo, například, že Jinchuuriki Yamata no Orochi(osmiocasý) je taky shinobi z Oblačné a je to bratr Raikageho."
„A když už sme u toho co víš o mě?"
Kitou zamyšleně protočila oči směrem vzhůru.
„Co já jsem to o něm četla?"
„Pocházíš z vesnice Skryté v Horkých pramenech. Narodil ses 2. dubna a je tak cca 21- 22. Máš  krevní skupinu B. Měříš něco kolem 177 cm a vážil okolo 57 kg. Stačí ti to?"
„Jasnine-sama štípni mě jestli nespim."
„Na co štípat? Dám ti ránu a hned uvidíš, že jsi dostatečně vzhůru," ušklíbla se a prokřupla si klouby na prstech.
Když jí Hidan pro jistotu asi dvacetkrát řekl, že to není za potřebí, že je naprosto při vědomí, zeptala se Kakuza.
„Kdy vyrazíme?"
„Zítra před svítáním, takže bysme si měli jít brzo lehnout." S tím vstali a odebrali se do pokoje.
Jak řekl Kakuzu, vyrazili ještě před svítáním, ale nejdřív si v pokoji vyměnili své Akatsuki pláště za obyčejné černé.
„Země Blesku se jako jediná ani jednou nespoléhala na službu a sílu Akatsuki, proto nemají důvod, aby nás nechávali jen tak procházet svým územím. Pro ně jsme jenom zločinci co je nutné je pozabíjet."
„Jak barbarské," řekla ironicky.
V poledne druhého dne dorazili před brány skryté oblačné.
„Kitou," otočil se na ní Kakuzu.
„Víš co máš dělat."
„Nejsem pitomá."
„Když myslíš," ušklíbl se Hidan.
„Chceš se hádat ty Jashinisto s inteligencí okenního parapetu?"
„Cos to řekla?"
„A ke všemu by sis měl zajít na ušní."
„Nechtě toho nemáme čas."
Kitou na Hidana vítězoslavně vyplázla jazyk a prošla bránou do města.
Hidan s Kakuzem zůstali před branami, skrytí v korunách stromů a vyčkávali.

Ve městě se konala jakási slavnost, takže být nenápadný šlo úplně dokonale.
Kousek od sebe zahlédla skupinku shinobi, kterým mohlo být kolem 18.
„Tohle ti Kakuzu nikdy neodpustim!
...
Fajn, jde se na to. Hlavně se tvař mile."
„Ehm, promiňte," vyrušila je z debaty, při které se neustále smáli.
Jejich pohledy se stočily na její osobu.
„Nesnášim, když jsem středem pozornosti a obzvlášť když se k tomu musim usmívat jako panenka!"
„Potřebuješ něco?" Zeptal se jeden z nich.
„Ehm, kde bych prosím našla Nii Yugito-san?"
„Proč jí hledá?"
„Kdo to chce vědět?"
„Moje jméno je Kirai a od zítřka jsem nová kunoichi Oblačné vesnice."
„Heh, nová partnerka," usmáli se všichni.
„Ale kdo mohl dát takové krásce, tohle jméno?"
Navenek nedala nic znát a usmála se na ně, ale uvnitř to v ní přímo bublalo vztekem.
„Raikage-sama mě posílá pro jakousi Nii Yugito a už jí tady všude možně dlouho hledám. Nevíte kde je?"
„Jestli není tady na slavnosti, tak bude trénovat za městem."
„Bohužel nevíme."
„Aha, všude se tu po ní vyptávám, ale nikdo neví. Můžete mi aspoň říct jak přesně vypadá?"
„Sami jí moc neznáme, jediné co víme je, že má dlouho blonďaté vlasy, modré oči a je jí něco kolem třicítky."
„No nevadí budu to zkoušet dál. Tak snad někdy příště," usmála se na ně a odběhla kousek dál.
„To šlo hladce."
Vběhla do nejbližší postranní uličky a zmizela v obláčku kouře.
„Hidane, Kakuzu! Niibi trénuje za vesnicí a jsem na cestě tam. Přijďte za mnou, ale ať si vás nikdo nevšimne. Hidane, ty zůstaň schovaný a čekej až získám trochu její krve."
„Velký Jashin-sama bude potěšen."
„Pako! Jenom jí znehybníš. Jasný? To znamená nohy a ruce. Nezapomeň, že jí potřebujeme živou!"
„A no jo, furt."
„A pohněte!"
Mezitím se po větvích stromů dostala za vesnici na velkou tréninkovou louku. Stále zůstala skrytá, ale už na sebe oblékla svůj Aka plášť.
„Aspoň že je tady, protože pokud se tu bude bojovat nikomu to nepříjde divné. Přece jenom Jinchuuriki," ušklíbla se pro sebe.
„Sice se mi nelíbí to co dělám, ale..." potřásla hlavou.
„Na co to myslim!" zašeptala.
Seskočila ze stromu a pomalým krokem se vydala k cíli této mise, co k ní byl právě otočený zády.
„Přeji hezké poledne," řekla a Yugito se rychle otočila a na tváři se jí mihl stín poznání a obav.