Uběhlo už několik dní co Malfoyovi přišli na hrad alchymistů a několik dní, co se Susan snažila přede všemi skrýt jak jí nastálá situace ničí.
Kouzelnická vesnice, před kterou se setkala s Nekrosem, byla o dva dny později úplně zničena a nikdo ten masakr nepřežil.
Brian a dokonce i Derek, který ač nechtěl ho jí bylo poněkud líto, jí ujišťovali, že to její vina není, ale jakmile začali na toto téma spražila je takovým pohledem a ledovým hlasem pronesla, že to není jejich starost. Vyhýbala se jakékoliv společnosti a stále byla zalezlá ve svém pokoji. Skřítci, kteří jí tam nosili jídlo, Brianovi hlásili v jakém je stavu.
Překvapilo ho, že prý sedí za svým stolem a stále někomu píše hodně obsáhlé dopisy, které posílá po svém fénixovi.
Bohužel mu nedokázali říct, co je předmětem těchto zpráv.

Nastal Štědrý den a Brian s Malfoyovými seděli za stolem a čekali jestli k nim dorazí i Susan.
Kouzelníci na sobě měli sváteční hábity a Brian, i když stále nesundával svůj plášť, měla na sobě černé kalhoty a sako, které mu sahala do půli stehen, bylo též černé, ale lemované stříbrnou nití.
Když se chtěli pustit do jídla vyrušilo je zavrzání dveří.
jejich pohledy se upřeli tím směrem a spočinuly na chladně se tvářící Susan oblečenou v rudých šatech, které byly ve předu pod kolena a směrem do zadu se postupně prodlužovali, až sahaly na zem. K nim měla černé, páskové boty na podpadku a safírový náhrdelník kolem jejího krku jí dokonale ladil k očím.
„Sluší ti to," pochválil jí Brian.
„Díky, řekla jsem si, že když už jsi mi je koupil nebylo by špatné si je na takovouhle příležitost obléct," lehce se pousmála a usadila se na své místo u stolu.
Všichni si popřáli dobrou chuť a za tiché konverzace se jejich talíře postupně vypráznili.
Přesunuli se do malého salónku, který byl plný pohodlně vypadajících křesel a krbu, který zabíral celou jednu stěnu.
Posedali si, aby na sebe navzájem viděli, avšak nijak daleko od krbu, který pokoji dodával na útulnosti.
Brian si s nimi ještě chvíli povídal a poté se omluvil s tím, že musí ještě něco zařídit a odešel.
„Musí popřát všem na hradě příjemné svátky. A vzhledem k tomu, že je zde spousta rodin a užvaněných ženských a jejich manželů, které s ním budou chtít prohodit pár slov počítám, že se vrátí tak za dvě až tři hodiny. Spíš ty tři."
„A to nechodíš s ním?"
„Ne pane Malfoyi."
„Luciusi."
„Jak chcete," pokrčila rameny. Sice jí nabídl, aby mu říkala jménem, už několikrát, ale stále si na to nedokázala zvyknout.
„Ne, protože je to děsná nuda a všichni na hradě vím, že jsem samotářka a je se mnou v tomto případě k nevydržení. Jednou jsem s ním tu tůru absolvovala a podle všech jsem byla hodně nepříjemná ještě několi dalších dní. Od té doby mě do ničeho takového Brian nenutí. Ví, že se mě to nevyhne až zaujmu jeho místo ve vedení nad alchymistickými rodinami."
„Je váš víc než jenom v tomto hradě?"
„Ještě tři takové hradě máme po světě. Do každého z nich se vejde asi 1000 osob, tak si spočtěte kolik je to rodin, když každá má minimálně čtyři členy. Na každém hradě je takový vůdce, ale všichni se zodpovídají Brianovi."
„Proč má každá rodina MINIMÁLNĚ čtyři členy?"
„Dvy jsou dospělí-rodiče-a ti mají za povinnost mít aspoň dvě děti, protože až zemřou, aby na jejich místo přešel někdo jiný. Nemůžeme si dovolit, aby náš už tak nízký počet klesal. Pokud mají dětí víc nikomu to nevadí."
„A co zaměstnání?"
„Potraviny jsou na hrad doplňovány pomocí našich starých kouzel. Není to krádež, ale vždy za čas se tu a tam někomu z obchodníků stratí nějaké zásoby. Jinak nikdo z hradu nepracuje jako třeba pan Ollivander na Příčné. Všichni tráví svůj život na hradě a pokud nemají úkol od Briana, ani z něj nevycházejí. Ve světě kouzelníků jsme jenom jako spolehliví lektvaristé, kteří se starají o doručování svých lektvarů těm, kdo si je objednal. Vzpomínám si kolikrát vy jste si nechal vyrobit spoustu lektvarů-ať proti kledbě Cruciatus nebo do doplnění krve."
„To vy-"
„Nikdo jiný," zasmála se.
„Mimochodem, děkuji za ty květiny, kvůli tomu vylepšenému lektvaru co jste chtěl, byly nádherné."
„Nemáte zač, ačkoliv jsem nevěděl, že zrovna na vás bych měl to štěstí."
„Svět je malý," podotkla a tleskla.
Vedle ní se objevil domácí skřítek, kterému šeptem něco poručila.
Ten se uklonil a zmizel.
Po chvíli byl zpátyk s podnosem pomalu větším než on sám na kterém bylo pět křišťálových pohárů a vedle toho jedno z nejlepších skřítčích vín, které měl Brian ve své sbírce.
„Předpokládám, že si dáte se mnou," otočila se na čaroděje, kteří na znamení souhlasu přikývli.
Strávili spolu příjemný veček, když se k nim kolem půlnoci dostal utahaný Brian. S tlumeným povzdechem se posadil do křesla a vzal si od Susan nabízené víno.
„Tak jaký to bylo?"
„Je to rok od roku horší. Už aby jsi to vzala za mě, začínám na to být moc starý."
Tomu se Susan potichu zasmála a když si všimla chabě zamaskovaných šokovaných výrazů Malfoyových, rozesmála se na plno.
„Smím se zeptat, kolik že vám to tedy je?"
„Ale jistěže má drahá Narciso," pousmál se Brian.
„V únoru by bude rovných 400."
„Mít narozeniny 29. února-tos to teda vyhrál," pošklebovala se mu.
„Samozřejmě a mít narozeniny na helloween taky nic není, že."
„No-a-co?"
„Opravdu je vám 400?"
„Samozřejmě Draco. My alchymisté se dožíváme požehnaného věku. Právě proto si ještě ti nejstarší z nás pamatují boje s kouzelníky. V té době byly děti, ale stále to mají ve svých vzpomínkách hluboko ukryté."
Susan poznala, že se jejímu strýci nelíbí směr jakým se stočil jejich rozhovor, tak jim do toho nepatrně skočila.
„Pokud chcete doručit ty dárky, co ste si nechali poslat z Příčné svým přátelům, nechte je v obývacím pokoji. Skřítci se o vše postarají a na dnešní noc jsme zrušili ochranu hradu tak, aby sovy určené pro vás našli toto místo. Zítra v 9 ráno se bariéra opět zvedne. A pokud vám to nebude vadit, už si půjdu lehnout. Dlouho jsem to víno nepila a jsem po nm trošičku malátná," pousmála se a snažila se, aby na ní ani Brian nepoznal, že lže.
Potom co jí všichni popřáli dobrou noc se vydala do svého pokoje. Jakmile se za ní zavřeli dveře, v černých plamenech se u ní zjevil její fénix, který seděl na rameni osobě zahalené v plášti černém jako nejtemnější noc.
„Díky Darku," kývla na fénixe, který se usadil na svém bidýlku vedle Susanina pracovního stolu.
„A co se týče tebe," otočila se na postavu, „jsem ráda, že jsi se také dostavil."
„Tvoje pozvání nebylo možné odmítnout."
„Bylo a sám to moc dobře víš."
„Dobrá, řekněme, že jsem neměl nic na práci. Co jsi tedy chtěl tak neléhavého, že jsem musel přijít zrovna dnes?"
„Víš je to takový Vánoční dárek a doufám, že se ti bude líbit. A pokud budeš souhlasit s jistými podmínkami dostaneš ode mě ještě jeden-pokud budeš chtít."
„Já jsem si s sebou však nic nepřinesl."
„To nevadí," pousmála se.
„Zítra ti po Darkovi něco pošlu. Pokud mi ho ještě půjčíš."
„Jistě že. Stejně mi budeš muset odpovědět na jeden dopis, který ti příjde hned, jak se dnes rozloučíme."
„Mimochode, moc ti to sluší."
Modrovláska se lehce začervenala, ale poděkovala.
Potom přešla ke své skříni a vyndala  z ní menší balíček zabalený v červeném papíře a stříbrné stuze.
Osobu zatím nejvíce zaujala stuha, kterou byl balík obmotaný.
„Kde jsi vzala takovou barvu?"
„U sebe."
„Tomu nerozumím."
„Když se podíváš detailněji, zjistíš, že je vlastnoručně vyrobená."
„Zjemnila jsi jí?"
„Vůbec," zajkroutila hlavou.
„Má stejnou barvu jako tvoje vlasy-když je máš ve své skutečné podobě."
„ŘKdyž jsem byla malá skoro jsi mi ustříhnul pramen vlasů a Brianovi jsi to zdůvodňoval tak, že jsi chtěl mít kousek ze mě u sebe."
„Malá? Bylo ti třináct."
„A tobě sedmnáct."
Osoba si tedy obmotala stuhu kolem zápěstí, aby jí neztratila a rozbalila balík ve kterém po chvíli našla jedno větší vejce karmínově rudé barvy.
„Co je to?"
„Vejce fénixe. Říkala jsem si, že by jsi také jednoho mohl chtít."
„Díky." V jeho hlase bylo poznatm že se usmíval. Přešel k ní a lehce jí políbil.
„Takže zatím," tentokrát jí uchopil ruku a políbil jí načež zmizel se Susaniným fénixem.
Ze stolu vyndala dopis a dýku.
Tou se opatrně řízla do dlaně a krev nechala jí stékat na podlahu. Jakmile jí bylo na zemi dostatečné množství ránu na ruce si vyléčila a klekla si na zem.
Z krve začala kresil jakýsi obrazec a mumlala si přitom slova v neznámém jazyce, který uměla jenom ona a ten, kdo jí ho naučil.
Když byl znak hotový soustředila do něj část své magie a po chvíli se v kruhu objevila tajemná postava.
„Co potřebuješ Susan?"
„Můžeš pro mě doručit jeden dopis, Nekrosi?"
„Jsem snad poštovní holub, abych lítal po světě?"
„Ehm...ne, víš on je pro Valida."
„Pro Valida?"
„Děje se snad něco?"
„Ne, jenom že teď už se pár dní nic nedělo a Valid se chová divně. Furt je zalezlej u sebe a pomalu nevychází ven."
„Jo-to znám," usmála se a démonovi podala onen dopis.
„Díky."
„Není zač," mávl rukou a opět zmizel stejně jako krvavý obrazec na podlaze.
Jen co se ocitla ve svém pokoji sama, vyklouzla z těch příšerných bot, které jí stačily snad všude a rozepla si šaty, které se s tichým šustěním svezly na podlahu. Šla do své koupelny, kde si dal horkou sprchu, aby uvolnila své stuhlé svaly.
Když už začala klimbat, vodu vypnula a jednoduchým kouzlem se usušila a s tichým lusknutím prstů byla oblečená do svého saténového pyžama černé barvy s rukávy lemovanými stříbrnou nití.
Lehla si na postel a jakmile se jí hlava dotkla polštáře usnula klidným a nerušeným spánkem.