„Odmítám," ozval se celým sídlem Kitouin názor.
Od doby co se vrátila z nemocnice uplynuly tři týdny a podle Peina(čili podle Madary) bylo na čase, aby opět začala plnit mise.
„A jéje," pomysleli si všichni.
„Odmítám jít znova k tomu slizounovi. Díky, ale ten měsíc mi stačil. Navíc-nemají si obě ´strany´ čímž myslim Akatsuki i Orochimaru dát už pokoj?!"
„Přestaň vyvádět jako malé dítě."
„Ale mě se chce," dala si nohu přes nohu a skřížila ruce na prsou.
„Vážně...."
„Vážně co?!"
„Normálně se chováš pomalu hůř jak Tobi..."
„To bych se hádala," přerušila ho.
„Ale když bojuješ jsi krvelačnější jak Hidan," snažil se ignorovat její přerušení.
„Peine, já prostě odmítám jít znova k tý přerostlý beznohý ještěrce!"
„Je to M..."
„Mě je jedno jestli je to Madarův rozkaz!"
„Máš smůlu. Jednou jsi v Akatsuki a tak budeš poslouchat jeho rozkazy."
„Na jak dlouho?"
„Celá mise ti zabere asi měsíc."
„Měsíc? Počkej teď je konec srpna, takže se vrátim na konec září?"
„Vadí?"
„Mě vadí věcí, že by ses divil."
„Ale nikdo se tě na ně neptá!"
„Právě před chvílí ses mě ptal, jestli mi to vadí..."
Pein měl pocit, že jestli bude prudit ještě chvíli něco po ní hodí a že dopadne hodně ošklivě nehledě na to, že je to Madarův mazánek.
„Týden sem, dva týdny tam budeš a pokud se zvládneš vrátit dřív jak za týden už je na tobě."
„To mám jít zase sama?"
„Nikoho jiného než tebe, tam Orochimaru nestrpí."
„Z jakého důvodu?"
„Nemám zdání, ale když jsem mu poslal jednu žádost, chtěl aby jsi přišla ty."
„Fajn, ale jestli se neudržim a zabiju ho-nebude potom moje starost až se vrátím a za zadkem budu mít celou zvučnou," vyšla z kanceláře a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
Mířila přímo do obýváku, kde relaxoval Tobi.
„TY!" Ukázala na něj a tvářila se jako bůh pomsty.
„ZA MNOU!"
Tobi se jako poslušný pejsek zvedl a mířil přímo za ní-šla ven.
„Co po mě chceš tak urgentního," zeptal se a v momentě zalapal po dechu, jak ho chytila pod krkem a přirazila zády ke skále.
„Můžeš mi říct, proč mě zase posíláš do toho hadího doupěte," zasyčela.
Byla naštvaná na nejvyšší obrátky a sharingan v jejích očích to jenom dokazoval.
„Jak ti to mám asi říct, když mě dusíš."
Místo toho, aby povolila víc upevnila svůj stisk.
Sundala mu masku, aby se mu mohla podívat do očí.
„Tak-proč?"
Madara neodpovídal a všimla si, že začíná nebezpečně modrat.
Povolila tedy stisk, ale neodpustila si poznámku:
„Hotovej Kisame, ale ta modrá ti moc nesluší. A teď mi řekni, proč mě tam posíláš."
„Orochimaru chce pomoct s jedním experimentem a pokud se za tu dobu co mu pomůžeš s výzkumem povede, tak z toho budeme mít užitek i my."
„Jakej experiment?!"
„Jde o to, vytvořit lidem jejich druhé já."
„Druhé já?"
„Když jsou lidé vystavováni stresu, mučení a podobně, vytvoří si něco jako svou druhou osobnost. Něco silnějšího co je schopné všechno to trýznění překonat."
„Hnus a to je mám jako mučit?"
„Ne, lidský mozek během té fáze-kdy je při vědomí druhá osobnost-vylučuje do těla jakousi látku. A Orochimaru chce, aby se dokázalo to silnější já člověka vyvolat i bez stresových situací."
„Jak do toho zapadám já?"
„No potom je tu ještě Sasori, ale ten kdyby viděl Orochimara asi by se neudržel a udělal si z něj další loutku."
Kitou se začala pomalu uklidňovat a z očí jí zmizel i sharingan. Nicméně pořád držela Madaru pod krkem.
„A ke všemu, máš přece k dispozici Orochimarovu knihovnu. Je tam spousta knih a svitků s nejrůznějšími technikami."
„Dobře."
„Eh?" Hrál nechápavého.
„Půjdu tam, ale...."
„Ale?"
„Dovolíš mi se přestěhovat k Itachimu do pokoje."
„Proč bych to dělal?"
„Kisame hrozně chrápe, to zaprvý..."
„A za druhý?"
„Do toho ti nic není."
„Ne? A co je potom tohle," povytáhl řetízek až se na jeho konci objevil prstýnek.
„No...tohle...je....víš," pustila ho a snažila se přijít na nějakou rozumnou výmluvu.
„Já čekám," vyžíval se v její nervozitě.
Když z ní nevypadlo nic ani po třech minutách, rozhodl se na ní smilovat.
„Takže ty a Itachi, jo?"
„I kdyby, tak tobě do toho nic není."
„Že nic? Promiň, ale když si po světě běhá další Uchiha rád bych to věděl."
„Slib, že to nikomu neřekneš."
„Nic bych z toho neměl."
„Ale naše dohoda o tom, že až se Sasuke střetne s Itachim, potom moje přítomnost v řadách Akatsuki končí a já si můžu jít kam chci."
„Samozřejmě. Nemám důvod tě tady držet."
„Fajn. Půjdu si zabalit, ať jsem zpátky co nejdřív."
„Chceš vyjít už teď? Za pár hodin bude tma."
„Cestovat v noci mi nevadí, a když poběžím po cestě nic se mi nestane."
„Ty chceš celou cestu běžet?"
„Musim!"
„Musíš?"
„Za ty tři týdny jsem hrozně zlenivěla. Mám ten pocit, že teď bych nedala ani tvůj klon co se mi podařil minule tak krásně usmažit.
Jenom si dojdu pro pár věcí a vyrazím."
„To ani nepočkáš na Itachiho?"
„Je na misi s Deidarou a já na ně nemůžu čekat bůh ví jak dlouho."
Vešla zpátky do sídla a zamířila do svého pokoje. Ignorovala všechny otázky ze strany ostatních.
V pokoji si nasadila na záda katanu a oblékla si plášť.
V obýváku už na ní čekal Pein a jakmile se tam objevila hodil jí nemalý obnos peněz, který bez problémů chytila.
„Ale copak tak naštvaná," posmíval se jí Kisame.
Kitou na něj hodila nevraživý pohled a zmizela mu z očí.
Během okamžiku byla před ním a špičku její-teď už tasené-katany měl mezi očima.
„Neštvi mě rybí prste nebo dopadneš hodně špatně," zasyčela.
Zandala katanu zpátky do pouzdra, nasadila si klobouk a bez slova rozloučení vyšla ven, kde právě zapadalo slunce a vše se chystalo ke spánku.
„A jde se na to-směr Zvučná!"
Rozběhla se ostrým tempem směrem na sever do Rýžové země.