Pomalu se začínalo stmívat, ale naše skupina stále pokračovala v cestě.
„Jak dlouho ještě půjdeme," zeptala se ukňouraně Sakura a všichni po ní chtěli něco hodit.
„Jsme na cestě ani ne půl hodiny a ty už si stěžuješ?" Žasla  Kitou.
„Ale já jsem unavená."
„Tvůj problém, neměla jsi mě sledovat a měla sis odpočinout stejně jako ostatní," odsekla podrážděně.
„Ale jakto že ty taky nejsi vyčerpaná?"
Tomu se Kitou upřímě zasmála a Itachi se Sasukem chápali její pobavení.
„Co?!"
„Sakuro, vycvičili mě všichni z Akatsuki-každý byl "mistr svého oboru" v něčem jiném. Jakmile jsem byla unavená a trénovala jsem-tak jsem to schytala. Nejsem zvyklá být vyčerpaná."
„To ti nikdy nedochází chakra?"
„Ještě se mi to nestalo," řekla po chvíli zamyšlení, čímž všechny překvapila.
Běželi ještě chvíli, když Itachi oznámil, že se utáboří.
„Vezmu si první hlídku," nabídla se Kitou.
„Jako jediná z nás jsi si neodpočinula, takže to teď půjdeš dohnat."
„Ale-"
„Nehledě na to, že nechci riskovat, že usneš."
„Proč bych měla usnout?"
Všichni sledovali jejich rozhovor.
Itachi přešel ke Kitou a k jejímu překvapení jí začal líbat. Než stačila zareagovat stál od ní znovu několik kroků jako by se nic nestalo.
„Saké," řekl Itachi.
„A co s nim," nechápal Naruto.
„Koho jsi tam potkala?"
„Ehm...Nikoho?"
„Čekám."
„No fajn-potkala jsem Ougiho a dali jsme si pár skleniček."
„Pár?"
„Nic oproti oslavám co jsme kdysi měli v sídle," zasmála se a zalezla do stanu, který měla společně s Itachim.

Druhý den vyrazili těsně po svítání.
Za dva dny dorazili do Suny, kde je čekal Gaara.
Kitou se s ním domluvila, že pomůže pečetícímu týmu s tím svitkem a potom jí nasměroval neznámo kam i se svitkem.
Ostatní měli do té doby volno.
Sakura šla konečně po nákupech, Naruto zmizel hledat nějaký ramen bar, Kakashi si zalezl číst svojí knížku-všichni si našli nějakou činnost.

Ve vesnici se zdrželi další čtyři dny, než jim dal Kazekage vědět, že jsou se vším hotovi a mohou se vydat zpět do Konohy.
Dali si sraz a už se čekalo jenom na Kitou.
„Kde je," huhlala Sakura.
„Za tebou," oznalo se jí u ucha až nadskočila.
Otočila se a všimla si pobaveně se šklebící Kitou. Něco však na ní bylo jiné.
„Vypadáš hrozně," řekl Itachi.
„Díky za tvou nebetyčnou upřímnost," zatvářila se kysele.
„Spala jsi vůbec?"
„A víš Sasuke, že ani ne?" Řekla po chvíli přemýšlení.
„Měla by jsi se vyspat. Jestli nás někdo napadne, budeš nám akorát překážet," řekl vševědoucně Kakashi a Itachi se Sasukem mu-pro změnu ne kamenným-výrazem ve tváři řekli, že udělal svou největší chybu v životě.
„Překážet," zavrčela Kitou a kolem ní se objevilo obrovské množství chakry.
„Páni, to je skoro stejný jako když používám Kyuubiho chakru," žasl blonďáček a ostatní jen omámeně přikývli.
„Já vám ukážu jak budu překážet! Budu překážet na vašem hrobě až vám tam někdo bude nosit kytky!!!!"
Zmizela a objevila se za Kakashim. Už se napřahovala k ráně, kdyby jí Sasuke nedal katanu na krk a Itachi to samé ze zadu.
Čekali až se uklidní a teprve potom svoje zbraně schovali.
„Půjdeme," zavelela ještě navztekaně, ale už neútočila.
Nasadila téměř smrtící tempo, které ale Itachimu, Sasukemu a kupodivu ani Narutovi nevadilo, ale ostatní začali po několika hodinách usínat vyčerpáním.
„Pche a pak kdo tu má dost energie," posmívala se jim, ale v tempu nepolevila.
Vydrželi to tak až do večera, když přišel doslova vymodlený odpočinek.
„Měli byste se vyspat," ušklíbla se.
„Chci totiž do Konohy dorazit co nejdřív," řekla si spíše pro sebe.
„Proč?" Nechápal Neji.
„Mám takový pocit, že se něco semele a už hodně brzo." 
Poslala ostatní spát a spolus s Itachim si vzala první hlídku.
Itachi se zády opřel o kmen stromu a přes rameny si přehodil deku. Kitou se mu posadila mezi nohy a zády se mu opřela o hrudník.
„Jestli chceš tak se prospi," řekl jí tiše do ucha.
„Usnout na hlídce? To je až moc velkej luxus," usmála se ospale.
„Sotva se držíš na nohou ať se to  snažíš skrýt jak chceš. Přiznej, že ses poprvé za dlouhou dobu unavila," usmál se.
„Nikdy nic takového nepřiznám."
„Tvrdohlavá-po kom to jenom máš..."
„Po mámě," řekla ospale a Itachi si mohl všimnout jak sebou škubla.
„Stalo se něco?"
„Ne, mělo by?"
„Když jsi se zmínila o své matce, trhla si sebou."
„To nic není."
„Řekni mi to."
„Naposled jsem se s mámou hrozně pohádala a od té doby jsem jí neviděla ani nikoho z rodiny."
„Zemřeli?"
„Ne-já jsem spíš,..." hledala vhodnou formulaci, „utekla."
Ještě dlouho si povídali, až nakonec Kitou doopravdy usnula.

Ráno vyrazili stejně ostrým tempem jako nasadili předchozí den směrem do Konohy.
Do své vesnice dorazli za dva dny a nemohli uvěřit tomu co se dělo.
Polovina vesnice byla v plamenech a všude bylo spoustu plačících děti a matek hledajících je.
„Co se tu děje?"(Lee)
„Nev-" Uprostřed její odpovědi se ozvala rána.
„Taky ti to je povědomí," zeptal se jí Itachi.
„Jo," řekla sklesle a všichni si mohli všimnout srachu v jejích očích. Něco co bylo na první pohled jasné, že tam nepatřilo.
„Deidara."
Rychle se rozeběhla do vesnice a ostatní za ní, i když měli menší problém  s ní udržet tempo.
Ohlížela se všude možně až si všimla několika postav v černém plášti s červenými mráčky, které se tyčili nad vyčerpanou Tsunade.
„Řekni mi naposledy, kde je Kyuubi no Jinchuuriki."
V tom hlase poznala Madaru.
„Kde je jenom ten usměvavý šašek," pomyslela si sklesle.
„Nikdy ti to nepovím," řekla hrdě Hokage.
„V tom případě zemřeš," řekl chladně a napřáhl svou katanu.
„NE!" Ozvalo se jim za zády. Něž se stačili otočit stála před polomrtvou Tsunade Kitou s rozpřaženýma rukama.
„To vám nedovolím," řekla pevně a i přes své vyčerpání, které se na ní za těch několik dní nahromadilo byla odhodlaná bojovat-i kdyby to měl být Madara.
„Kitou," řekli všichni překvapeně a nikdo z nic nevěděl co dělat.