Červený déšť IV
4. Už nikdy
Usadila se do křesla, stojícího vedle krbu a čekala na neznámého, který se přemístí. Nevěděla, kdo by to měl být. Už hodnou chvíli dumala nad tím mizerou Snapeem, když se s hlasitým „prásk“ kdosi přemístil přímo před ni. Trochu nadskočila.
„Á Hermiono, jak se ti dařilo? Tvůj patron mi oznámil, že už je Severus vzhůru. Jak mu je?“ Pobledlý muž s vlasy svázanými gumičkou a obličejem plným drobných jizev, se na ni zvesela usmál.
„Je v pořádku. Ale to zjistíš hned, jak za ním přijdeš.“ Remus se na ní tázavě podíval, a tak Hermiona pokračovala.
„Oplývá svým typickým humorem, neskutečným sarkasmem a nechutnou ironií,“ dodala na vysvětlenou. Remus se krátce ušklíbl.
„Takže… No jdu za ním. Ty se za tím vyspi, budeš se se mnou muset zase brzy vystřídat.“ Teď pro změnu vylétlo obočí vzhůru Hermioně. Předpokládala, že po ní půjdou minimálně dva lidi.
„Řekněme si upřímně – Snape není zrovna oblíbencem členů řádu že,“ podotkl Lupin.
„A taky jsi minule slibovala. Já vím Hermiono, byl ještě v bezvědomí, ale nikdo jiný ho hlídat nechce.“ Hermiona jen s úsměvem přikývla. Měla to tušit.
Probralo jí něžné prásknutí. Do středu pokoje se přemístil patron.
„Je čas střídání,“ oznámil ji a s tichým „puf“ zmizel. Ospale zamžikala a spustila nohy z postele. Jakmile se dotkla bosými chodidly kamenné země, jemně s sebou cukla. Při dalším pokusu už byla nucena odolávat chladným kamenům, které z jejích nohou vysávaly veškeré teplo. Došla ke skříni. Otevřela ji a vyhmátla nejbližších pár věcí, které si během příštích pěti minut oblékla. Pak s prásknutím zmizela tak, jako onen patron před ní.
Remus už na ni čekal.
„Ahoj Hermiono, netvař se tak kysele. Myslím, že jsi jeho poslední dozor. Jeho stav je vskutku dobrý. Momentálně spí, neboj,“ usmál se na ni Lupin, když spatřil její výraz ve tváři.
„Díkybohu,“ zamumlala Hermiona spíše pro sebe.
Když se Remus přemístil, rozhodla se vydat se na bitevní pole. Skutečně spal. Tiše oddychoval, ale sem tam s sebou cukl. Přitáhla si k jeho posteli nejbližší křeslo. Pozorovala ho a na chvíli o tom zase přemýšlela. Proč tam zachytil tu kletbu? Kletbu, která byla určena jí? Jaký vlastně doopravdy je… Vždyť ona neví. A vlastně to neví asi nikdo…
Z přemýšlení ji vytrhl Severusův výkřik.
„Ne…“ Trhla hlavou směrem k němu. Po tvářích mu stékaly slzy. Křičel jako malé dítě, které se bojí strašidel pod postelí. Hermiona vstala a snažila se s ním zatřást. Rozkřikl se na ní ještě víc. Něco za sebou několikrát nesrozumitelně opakoval.
„Pane profesore…?“ Nic.
„Pane profesore Snape!!“ Opět nic.
„Severusi!!!“ Už si ani nevšímala, že mu tyká. A najednou se staly dvě věci. Severus se ze snu nejspíš probral, ale tak, že sebou trhl a rychle se posadil. Přitom stihl Hermionu, která s ním třásla, strhnout s sebou, takže mu skončila na klíně, v jakémsi podivném objetí.
„Ehm… Já… Promiňte,“ koktala. S růžovými tvářemi se nažila dostat se z postele zpět, do svého křesla, ale Severus jí v tom jaksi bránil. Podívala se na něj. V očích se mu zračila bolest smíšená se strachem. Kapičky potu mu z čela stékaly po spáncích pryč. Slza mu bloudila po tváři. Takhle ho ještě nikdy neviděla. Držel ji v náručí a pár vteřin na ni koukal. Najednou mu tvář potemněla. Uvědomil si, co udělal. Pohled mu zkameněl zpět na ten Snapeovský. Pustil ji.
„Už je mi dobře. Můžete jít domů, slečno Grangerová.“
„Ale Remus říkal-…“
„Říkal jsem, jděte domů,“ obořil se na ni Snape. Věděla, že zrovna teď není nejvhodnější doba pro slovní přestřelku. Mlčky vstala a opustila místnost. Neohlédla se. Tušila, že kdyby to udělala, nejspíš by se neudržel a místo pozdravu by jí nakopl Avadou.
Ten šílenec Lupin mu seděl u postele a dohlížel na něj. Věděl, že Remuse hned tak k něčemu nevyprovokuje. Proč se o něj proboha starají, jak o malé děcko? Vždyť se jen praštil do hlavy, nic víc. Doufal, že Grangerová už nepřijde. Brzy ho však i s jeho pesimistickými úvahami přepadl spánek.
Stál na kopci. Chladný noční vítr si pohrával s černými vlasy a smetal z jeho tváře slzy. Díval se dolů. Na dům, který vypadal, jako by se po něm projelo tornádo. Jenže kdyby tornádo skutečně přišlo, stihly by se obyvatelé domu evakuovat. Ale oni jsou tam. I s tím domem. Jen jediný přežil. Malý chlapec s jizvou na čele a jejíma očima.
Pomalu scházel dolů. Ne. Nemohl scházet. Rozběhl se kopcem a nohy ho vedly až k tomu plotu. Až k plotu, za nímž byla donedávna nádherná zahrádka, na níž stál okouzlující dům. A v něm žena. Žena, kterou tolik miloval. Žena, kterou si vzal za manželku jeho nepřítel. Žena, kterou znal odmalička. Žena, která vyplňovala podstatnou část jeho duše a srdce. Ta žena, po které mu teď, když tam leží mezi troskami svého malebného domku, zůstala prázdná duše.
Pomalu otevřel dvířka. Kráčel rozvážným krokem, ale v polovině zahrady se mu podlomila kolena. Dopadl na měkkou trávu, která skýtala příjemně chladivou rosu. Zabořil obličej do dlaní a pak se napjal, jako raněné zvíře.
„Proč?!!!!! Proč si mi ji vzal?!!!! Nenávidím tě,“ vzkřikl do větru, který hlas i s ozvěnou nesl s sebou…
„Neeeee,“ zavyl jak raněné zvíře.
Trhnutím se vzbudil a rychle se posadil. Je mrtvá. Už dávno. Může za to. Může za její i Potterovu smrt. Přerývaně dýchal.
„Ehm… Já… Promiňte,“ zakoktala. Až teď si všiml, že drží v náručí Grangerovou. Pustil ji. Ale zaváhal. Chtěl by… Tolik by chtěl, aby ho někdo objal. Aby mu našeptával do ucha konejšivá slova. Aby mu někdo říkal „miluji tě“ vždy, když se probudí. Znovu si to uvědomil. Znovu, když ji držel v náručí. Ne. Nesmí. Tohle ne. Připravili ho o poslední štěstí. O poslední touhu milovat někoho.
„Už je mi dobře. Můžete jít domů, slečno Grangerová.“
„Ale Remus říkal-…“
„Říkal jsem, jděte domů,“ obořil se na ni. Uposlechla. Opustila jeho místnost a nechala ho, ať se tam topí v samotě. Ve smutku, strachu a bolesti. Bez špetky štěstí. A to on chtěl. Chtěl, protože to znal a už se nikým nechtěl nechat připravit o poslední špetku citu, která mu v těle ještě zůstala. Už nikdy…