Exkrement
Hovno
Hovno je český (a v různých variantách všeslovanský) vulgarismus praslovanského původu a různého významu (základní význam je exkrement, velmi rozšířený je druhotný význam nic, vycházející z toho, že lejno je věc bezcenná a nepoužitelná, slovo je také užíváno v různých ustálených frazeologismech, je možné ho použít také jako samostatné citoslovce ve významu velmi intenzivního záporu). Slovo je odvozeno od praslovanského kořene *gov-, což znamená dobytek, původně slovo označovalo lejno hovězího dobytka, význam se přenesl až poté. Ve „slušnější“ řeči se slovo někdy nahrazuje odvozeninami od podobně znějícího slova houby nebo zdrobnělinou hovínko, která není míněna natolik vulgárně.
Etymologie
Slovo má obdoby ve všech slovanských jazycích (například rusky a bulharsky говно, polsky gówno, srbochorvatsky govno, česky a slovensky hovno). Ve slovanských jazycích se vyvinul z praslovanského*govьno (hvězdička znamená, že jde o hypotetický, nedoložený tvar), což je původně adjektivní odvozenina patrně od základu *gov- ve významu dobytek, zejména skot (srovnej česká slova hovězí, hovado). Termín tedy původně označoval výlučně lejno hovězího dobytka, později se význam přenesl na exkrementy dalších zvířat i lidské. Starší etymologie operují s původem v sanskrtském termínu gúvati („cacat“) či góhanna / gúvana (tj. zvířecí hnůj, Jungmannův slovník česko-německý).
Význam
Slovo hovno má kromě základního významu exkrement (některé slovníky zdůrazňují, že jak exkrement lidský, tak zvířecí) také další význam, totiž vyjádření velmi intenzivního záporu (a to jak ve významu samostatného záporu, tak v určité formě také jako větný zápor), což má obdobu v řadě dalších jazyků.
V lidové řeči také často slouží v ustálených metaforách a přirovnáních (například časté slovní spojení to je na hovno), ve významu věci zcela bezvýznamné a bezcenné, případně přímo jako synonymum slova nic (například vědět hovno, tj. nevědět nic), a v celé řadě jiných frazeologismů.
Tabuové obměny
Pozoruhodné je používání „slušného“ aliterujícího eufemismu houby (houbičky, houbičko, houbec, houbelec, houbeles a podobně). Tento eufemismus je ale spolu se současnou celkovou detabuizací vulgarismů vnímán poněkud archaicky, až naivně. V kontextu vulgarismů nejde o neobvyklý jev, v češtině existuje například podobná náhrada kurňa za kurva, v angličtině eff za fuck.
Některé z výrazů odvozených od výrazu hovno, které se používají pro označení různých skutečností různých oborů, už nemají expresivní funkci (např. Hovnivál – chrobák, kladoucí vajíčka do trusu, hovník – rod jednoděložných rostlin Ascobolus), nebo si ji ponechávají pouze z části (medvědí hovno – instalatérský tmel na bázi butylkaučuku, hovnocuc – fekální vůz).
Použití v kultuře
Slovo hovno je stejně jako ostatní vulgarismy ze zcela pochopitelných důvodů často používáno v kultuře, zejména v literatuře a filmu, většinou v přímé řeči jako prostředek dokreslení určitého koloritu (například v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka), případně jako zdůrazňující prostředek určitého tvrzení (například u Mikuláše Dačického z Heslova: „Nemůžť nijakž jabku hovno / ve všem všudy býti rovno“).
Termín hovno je doložen už ve středověku (například v dramatu Mastičkář, v základním i metaforickém významu – „o svém pánu i hovna netbáš“). V různých vrstvách české literatury se vulgarismy včetně slova hovno udržely prakticky po celé období její existence, přičemž snad až do klasicistního období bylo slovo pociťováno spíše bezpříznakově. Za renesance je možné termín najít u již zmíněného Dačického, v období barokním u Jana Amose Komenského (Dvéře jazyků odevřené, 268: „Neb žilky mlíčné zažitost vysávají a ji (zbytků hustších skrze střeva a řit ven vybývajíc, jenž lejna a hovna slovou) donášejí k játrám: kdež se znovu děje oddělení.“), v té době je již doloženo především ve folklorní slovesnosti a jejích záznamech, například u Jana Jeníka z Bratřic, což může svědčit o jisté tabuizaci, je ale doloženo i u barokních kazatelů. V literatuře 19. století je už vnímáno spíše tabuizovaně (Jungmannův Slovník sice slovo uvádí, ale označuje ho za „břidké“ a uvádí k němu již některé eufemismy), ale používáno je, např. ve Křtu svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského či v četných „neoficiálních“ dílech Jaroslava Vrchlického).
Prvním použitím v názvu knihy (nepočítáme-li samostatný bibliofilský tisk Vrchlického již zmiňované básně z roku 1932) byla sbírka povídek Hovno hoří Petra Šabacha z roku 1994, na jejíž motivy později vznikl film Pelíšky (název je odvozen z Prologu, v němž autor popisuje zcela vážnou diskusi dvou mladíků, zda hovno hoří, či nikoli, ve filmu je tatáž diskuse postavena do jiné situace).
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hovno