Historie Basketballu
6. 7. 2009
Historie basketballu
Nikdo neví, kdo v historii basketbalu zasáhl koš jako první, ale stalo se to jednoho prosincového dne roku 1891. Jeden z osmnácti studentů, kteří vyzkoušeli novou hru vymyšlenou jejich profesorem kanadského původu Jamesem Naismithem, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které vysely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých můžů (YMCA) ve Springfieldu v Massachusetts.
Dr. James Naismith považoval basketbal čistě za účelový prostředek. Byl nucen vypořádat se s netrpělivými studenty, kteří se v zimě během hodin tělovýchovy nudili při cvičení prostných a gymnastiky, a tak se rozhodl vymyslet halovou hru, která by jim dala možnost zasoutěžit si. Naismith, budoucí precbyteriánský duchovní, který hrál ve školním fotbalovém týmu pro legendárního kouče Amose Alonza Stagga, vymyslel zápas, který by mohl povýšit jemné umění obratnosti, hbitosti a týmové spolupráce ve sportu nad hrubou sílu.
Když přibil dva koše na broskve na deset stop vysoké zábradlí na opačných koncích tělocvičny, určil sběrače, kteří stáli blízko košů na žebříku a vybírali spadlé míče, a rozdělil svou třídu do dvou devítičlenných družstev, netušil, že by mohl vyvolat ve společnosti lačné po sportu téměř davové šílenství.
Ne všechny základní prvky Naismithovy hry se liší od těch, kterými se řídí basketbal dnes. Ale původní pravidla diktovala pomalou, těžkopádnou, skoro statickou hru, která byla obrazem venkovské společnosti, jež brala život tak, jak přichází, a která v raných obdobích své existence sloužila pouze k pobavení. Postupně, jak se společnost vyvíjela, dělo se tak i v basketbalu - změnil se v rychlý, technický sport, který o století později dobyl celý svět.
Téměř měsíc po skromném představení bsketbalu byla Naismithova pravidla vytištěna ve školních novinách a 12. prosince 1892 se sešly dvě pobočky springfieldské YMCY k prvnímu organizovanému zápasu remíze 2:2 přihlížela asi stovka lidí. Naismith, který vycítil velikost této kolektivní hry, začal pořádat exhibice a název nové hry se valil jako lavina. Od roku 1893 se stal basketbal natolik populární, že YMCA v Hardfordu v americkém státě Connecticut zorganizovala ligové zápasy pěti týmů, které během jedné zimy zhlédlo více než 10 000 diváků.
Téměř přes noc zapustila hry kořeny na středních a vysokých školách, kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a rozvíjelo se regionální soupeření. Hra dokonce překročila hranice pohlaví, dala dívkám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými sporty jako americkým fotbalem a baseballem.
Profesionálové
Profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustopovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu.
Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou možnost, než by porušil stanovená pravidla hry. Řešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát kždému hráči odměnu ve výši 15 dolarů. Kořeny profesionálního sportu byly na světě.
Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Philadelphie založena první známá profesionální liga. Národní basketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas, hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd. Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně. Takový způsob cedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ke ztrátě loajality.
Profesionální utkání v košíkové na počátku 20. století se více podobalo fotbalovým šarvátkám než basketbalovému zápasu. Hráči atakovali jeden druhému ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil uniknout a vystřelit, mohl počítat s tím, že bude podražen. Útočné manévry byly omezeny na dva základní typy - odstavení protihráče a hod na koš oběma rukama nebo vyvinutí tlaku. Odstavení protihráče bylo omezeno defenzivní strategií, která stavěla do obranné linie tzv. stojící stráž.
Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přstože klec zrychlila hru, zároveň řezala a zraňovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. "Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích," řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. "Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky."
Dr. James Naismith považoval basketbal čistě za účelový prostředek. Byl nucen vypořádat se s netrpělivými studenty, kteří se v zimě během hodin tělovýchovy nudili při cvičení prostných a gymnastiky, a tak se rozhodl vymyslet halovou hru, která by jim dala možnost zasoutěžit si. Naismith, budoucí precbyteriánský duchovní, který hrál ve školním fotbalovém týmu pro legendárního kouče Amose Alonza Stagga, vymyslel zápas, který by mohl povýšit jemné umění obratnosti, hbitosti a týmové spolupráce ve sportu nad hrubou sílu.
Když přibil dva koše na broskve na deset stop vysoké zábradlí na opačných koncích tělocvičny, určil sběrače, kteří stáli blízko košů na žebříku a vybírali spadlé míče, a rozdělil svou třídu do dvou devítičlenných družstev, netušil, že by mohl vyvolat ve společnosti lačné po sportu téměř davové šílenství.
Ne všechny základní prvky Naismithovy hry se liší od těch, kterými se řídí basketbal dnes. Ale původní pravidla diktovala pomalou, těžkopádnou, skoro statickou hru, která byla obrazem venkovské společnosti, jež brala život tak, jak přichází, a která v raných obdobích své existence sloužila pouze k pobavení. Postupně, jak se společnost vyvíjela, dělo se tak i v basketbalu - změnil se v rychlý, technický sport, který o století později dobyl celý svět.
Téměř měsíc po skromném představení bsketbalu byla Naismithova pravidla vytištěna ve školních novinách a 12. prosince 1892 se sešly dvě pobočky springfieldské YMCY k prvnímu organizovanému zápasu remíze 2:2 přihlížela asi stovka lidí. Naismith, který vycítil velikost této kolektivní hry, začal pořádat exhibice a název nové hry se valil jako lavina. Od roku 1893 se stal basketbal natolik populární, že YMCA v Hardfordu v americkém státě Connecticut zorganizovala ligové zápasy pěti týmů, které během jedné zimy zhlédlo více než 10 000 diváků.
Téměř přes noc zapustila hry kořeny na středních a vysokých školách, kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a rozvíjelo se regionální soupeření. Hra dokonce překročila hranice pohlaví, dala dívkám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými sporty jako americkým fotbalem a baseballem.
Profesionálové
Profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustopovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu.
Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou možnost, než by porušil stanovená pravidla hry. Řešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát kždému hráči odměnu ve výši 15 dolarů. Kořeny profesionálního sportu byly na světě.
Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Philadelphie založena první známá profesionální liga. Národní basketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas, hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd. Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně. Takový způsob cedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ke ztrátě loajality.
Profesionální utkání v košíkové na počátku 20. století se více podobalo fotbalovým šarvátkám než basketbalovému zápasu. Hráči atakovali jeden druhému ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil uniknout a vystřelit, mohl počítat s tím, že bude podražen. Útočné manévry byly omezeny na dva základní typy - odstavení protihráče a hod na koš oběma rukama nebo vyvinutí tlaku. Odstavení protihráče bylo omezeno defenzivní strategií, která stavěla do obranné linie tzv. stojící stráž.
Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přstože klec zrychlila hru, zároveň řezala a zraňovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. "Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích," řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. "Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky."
dík
(pavlína, 5. 9. 2010 14:40)