Konec II. světové války
Vzpomínky pamětníků
Vážení čtenáři
v roce 2010 si připomeneme 65 let od ukončení II. světové války. Byla to doba velmi chmurná a dnes už pro mnohé skoro zapomenutá. Připomeňme si v několika pokračováních vzpomínky skutečně posledních pamětníků, kteří toto období osobně prožili a měl jsem touhu jejich paměti zachytit, aby se neztratily s jejich odchodem na věčnost.
Ve svém dětství a mládí jsem často od starších lidí slyšel, zvláště při vzpomínkách na válečná léta, že vezli s koňmi na vozech brambory do Polska a že je vedl ruský důstojník. To je vše, co jsem si zapamatoval a přiznávám se, o souvislostech jsem neměl ani potuchy. Přesto mi tato kusá informace stále vracela myšlenky a otázky jak se dějiny měly ve skutečnosti. Občas, avšak bez ucelené představy, se mi podařilo setkat se i s přímým účastníkem této akce. Jenže odpovědi jsem dostával mlhavé, že už je to dlouho a že si už nepamatují a pod. Nicméně v roce 1995 se vzpomínalo výročí padesáti let od konce války a mě se opět vrátila toužebná vzpomínka nalézt odpověď, jak to tenkrát bylo? Systematičtějším vyhledáváním pamětníků se otevřela brána dějin a zapomenutý čas po kouscích vydával svá tajemství.
Upozorňují, že vše co napíši, popřípadě co z živého vyprávění zaznamenám, jsou „jen“ paměti, to znamená neověřené, po padesáti i šedesáti letech vyprávěné události! Proto nemohou mít váhu oficiálního dokumentu, přesto jejich historická informace je jistě hodnotná. Nijak jsem nevybíral, koho se zeptám na jeho zážitky z konce války, naopak jsem navštívil nejrůznější lidi a nahrál na magnetofonový pásek jejich vzpomínky. Ty byly v plném znění přepsány na papír a zde je předkládám vám, vážení čtenáři. Možná se divíte proč se mnohá témata opakují, případně výpovědi i liší od sebe. Já sám jsem tuto dobu neprožil a nemohu nijak prověřit správnost výpovědi, tím ani odhalit nepřesnosti v udávaných faktech. Ovšem ani úmyslné zkreslení nepředpokládám, dotázaní bez přemýšlení vyprávěli jeden příběh za druhým, jak se jim hluboce vryly do paměti. Přesto každý má vlastní pohled na události, vlastní výklad, vlastní zkušenost. Co je pro jednoho objektivní, to druhý označí jako názorově zaujaté nebo jako nepravděpodobný údaj. Ale nejde o dnešní výklad, jde především o tehdejší realitu a ta byla jednoznačná i když ji tvořili statisíce lidí, kteří k sobě nijak nepatřili. Na jednom území se tak setkávají tři elementy: agresor, jeho protivník - z našeho pohledu osvoboditel a místní obyvatelé. Každá skupina má jiný politický záměr, jiné mocenské prostředky a jinou zranitelnost. Podle toho se nutně liší i vzpomínky. Proto co člověk, to jiný přístup, jiná jizva na duši i jiné vyjádření.
Velice ctím a vážím si osvobození naší vlasti, vždyť od ní je odvislá celá naše dnešní existence. Doba posledních válečných měsíců a prvních po skončení byla velice pohnutá a pro nás, Čechy, velice radostná. Spád jednotlivých dní byl však příliš strmý a nikdo nevěděl co přinese zítřek. Když jedna - německá - armáda utíká a druhá - sovětská - ji dohání, je místní obyvatelstvo vždy vydáno na pospas náladám i potřebám vojska.
Tak bylo i zde na Litomyšlsku, zde ještě navíc umocněno zřízením sběrného a výstrojního tábora sovětské armády, v lese zvaném Polomí, v blízkosti silnice mezi vesnicemi Dolním Újezdem a Morašicemi. Toto místo bylo a je dosud plné skrytých otázek. Zde na území Čech bojovali dva fronty sovětské armády. Ihned po 9. květnu 1945 byl v prostoru Polomí utvořen jakýsi obří sběrný tábor a jím prý prošli v několika týdnech všichni sovětští vojáci, kteří bojovali v severní polovině Čech a Moravy. Druhý takový tábor byl někde u Tišnova.
Pokud se podařilo nějaké přibližné číslo získat, tak tímto táborem skutečně prošlo snad 50 000 až 70 000 vojáků. Hodně se říkalo, že tam byl ruský vojenský soud a že koho odsoudili, toho tam zastřelili a že tam jsou velké hroby. Asi to tak není. Podle pozdějšího bádání mnoha lidí vysvítá, že tam byli vojáci skutečně prověřováni jak se osvědčili, případně zde byli odhalováni zběhlíci od armády. Takže zde došlo k určitému roztřídění vojska. Válka ještě všude neskončila, ještě se plně bojovalo na Japonsku. Kdo byli uznáni dobrými, ti dostali novou výstroj a rukovali na východ. Kdo byli špatní, ti byli odvezeni někam na Ukrajinu a tam to asi bylo horší. Blíže nám místo osvětlí několik výpovědí osob, které se v jeho blízkosti nějak pohybovali.
Průběh vlastních válečných let je po právu zachycen v mnoha a mnoha publikacích, ale už první poválečné dny jakoby nebyly. Záznamů o nich je jen poskromnu. Pochopitelně. Kdo si mohl dovolit před listopadem 1989 popsat celou pravdu těchto dní v květnu a červnu 1945? Právě proto má velký smysl pro příští generace zachytit citovost chápání událostí místními obyvateli, protože nikde není dostatečně podchyceno prožívání tohoto období obyčejným lidem, jeho dopadem na rodiny, na pracovní povinnosti spojené s několikatýdením pobytem vojsk v obcích, na organizační změny v řízení obcí i na majetek v usedlostech.
Výjimečné postavení z celého exodu pro místní lidi bylo převážení válečné kořisti východním směrem při odsunu Rudé armády v červnu 1945. Jen z obce Desné se tohoto stěhování účastnilo jedenáct koňských spřežení (pokud se mi podařilo všechny dohledat). Zvláštností té doby byli „chycení“ koně. Při přesunech armády se po krajině přehánělo i množství zvířat a část z toho se rozběhla volně. Osadníci, pokud potřebovali, si jednotlivá zvířata odchytávali pro svoji potřebu. V nárazníkové době velké potřeby potahů hospodáři museli jet i s těmito koňmi a tak paradoxně se pro ně stávají přítěží. Navíc některá zvířata nebyla uvyklá tahu a za takto vypjaté situace způsobovala dost potíží.
Před vlastním převozem se kočí se spřeženími soustředili za humny, z horní Desné za Pavlišovými čp. 6, z dolní poloviny obce mi není známo kde se řadili a pak navečer každá kolona samostatně odjížděla nakládat materiál do Dolního Újezda.
Povozy:
Václav Nepraš z čp. 72 jel s jedním koněm svým a jedním chyceným Šmídovým z čp. 52
František Nepraš z čp. 66 jel s párem koní Václava Dvořáka z čp. 2
Vojtěch Vejrych z čp. 5 jel se svým párem koní
Josef Flídr z čp. 59 jel s jedním koněm F. Nádvorníka z čp.
Václav Dvořák (patnáctiletý) z čp. 10 jel s párem koní svého otce
Josef Vejrych z čp. 39 jel s párem koní Tomšíčkových z čp. 19
Miroslav Sýkora z čp. 18 jel s jedním koněm svým a jedním chyceným Putnarovým z čp. 34
Karel Karlík z čp. 75 jel s jedním koněm Drábkovým z čp.
František Popelka (čeledín) jel s párem koní Severových z čp. 25
Martin Dedik z čp. 53 jel s párem koní Pavlišových z čp. 6
Václav Kopecký z čp. 3 jel s jedním koněm chyceným svým a jedním Hurychovým z čp. 8
Po návratu byli koně tak unaveni, že o některé jejich majitelé brzo přišli.
Tolik úvodem a prosím, pokud někdo má další vědomosti o této době, rád bych vše zapsal. Teď nechme promlouvat pamětníky. Přepsáno ze zvukového záznamu vyprávění.
Vojtěch Vomočil, Dolní Újezd čp. 210, zápis 15. ledna 1997 Němci utíkali před frontou po silnici kolem našeho domu, několik tanků, asi kolem deseti obrněných automobilů a aut normálních, těch jelo spousta. Jeli na Rovinku a dál k Vidlaté Seči. Pořád vystřelovali světlice, asi aby upozorňovali ty za sebou kudy jedou. Hlavní proudy útěku Němců jely po hlavních silnicích. Jeden den jezdili Němci, druhý den byl úplný klid a třetí den přijeli první předvoje Rusáků na koních. Přijeli od Litomyšle a už krátce napřed se lidi dozvěděli o jejich průjezdu a shromáždili se na Rovince. Rusové jenom projeli na koních a na vozech a vůbec se nezastavovali. Holky měly uvařený čaj a vždycky za nimi utíkaly a podávaly jim čaj v hrníčkách. Na chodníku stál nějaký plukovník nebo generál, to nevím a pořád křičel: "Marš, marš" a vůbec nedovolil, aby se zastavili. V Praze tou dobou už byly tanky od Berlína a tady projížděl maršál Malinovský se svou armádou jen na koních. Stáli jsme tam na Rovince a teď se díváme a divíme se, tohle jsou koně stejný jako Bisovi - Rubečkovi (měl hřebce) a tohle jsou jako Kočího koně. A ono se stalo, že všichni lidi ze vsi byli shromážděni na Rovince a v Dolečkách i na Kabatovci v barákách nikdo nebyl, Rusové pak vypáčili dveře do domů a maštalí, vyměnili koně, co sebrali někde v Sudetech, zapřáhli tyto nové a honem hnali dál. Hospodáři se pak divili, že jedou s koňmi úplně stejnými, jako jsou ti jejich doma. Přijeli od Čisté s těžkými, tlustými koňmi, udýchanými tak, že už nemohli dál. Josef Kočí říkal, když přišel domů, ti cizí koně leželi, ani se nemohli pohnout. Tohle byl takový předvoj a druhý den už přijeli další Rusáci a ti jeli jen na svých koních. To už byli takoví malí kozácký koníci. Můj otec byl doma a tady v tom baráku (čp. 210) bydleli Zerzánovi, on byl finanční respicient a na Přibiňovsi žil jeho příbuzný, jenže to byl takový alkoholik a tenhle z našeho baráku se za něho styděl. Přibinský byl sice ruský legionář, ale hodně pil. Přišel sem, postavil se na silnici, ukazoval na Zerzánův barák a křičel rusky, že tady jsou Germáni. Někteří Rusové zastavili, vypáčili dveře, vběhli dovnitř a ukradli jim, co pobrali. Opilec křičel dál zase na nějakého důstojníka rusky, že tady jsou Germáni. Ten zastavil, slezl s koně, přišel k němu a asi ucítil alkohol, praštil ho po hlavě a jel pryč. Křikloun se složil do příkopu, pak se sebral a utekl pryč. Do Sudet jsme v příštích dnech jezdili pro brambory, zverbovali nás a my jsme měli za povinnost jet s nimi. Jel s námi obyčejně jen jeden důstojník. V Čisté, Chmelíku a Karli (tehdy se jmenovaly ještě německy) už byly statky opuštěné, rozbité a vyrabované. Připadalo nám to, jakoby v nich někdo hledal ukryté zlato a poklady. V jednom baráku byly i podlahy vytrhané, dveře do kuchyně vyvrácené a na zemi se válela pošlapaná peřina. Jezdívalo tak asi pět povozů a několik lidí na nakládání, aby měl kdo naložit brambory a co jiného použitelného kde vojáci našli. Původní německý majitelé už utekli dřív. Já jsem jel jako závozník Fr. Havranovi. Přijeli jsme k nějakému statku a u něho stál pěkný včelín postavený jako do hvězdice. Po stromech viselo aspoň šest nebo osm rojů. Sehnali jsme nějaké škatule a dva roje si sebrali. Tak jsem začal včelařit. Později jsme tam jeli znova na kolech a včelín už tam nebyl. Asi si ho někdo rozmontoval a vzal. Pak jsme museli jezdit do lesa pro dříví. Rusové si zabíjeli prasata, ty pak pověsili za nohy a topili pod nimi, aby z nich opálili štětiny. Tohle dělali ke hrůze majitelů i ve stodolách. V lese naši „průvodci“ dobře věděli, kde co je. Asi napřed obhlédli po lese složené metry dřeva a pak jeli najisto. My jsme nakládali polena a oni u nás stáli s pistolemi, kdyby se někdo objevil a chtěl bránit dřevo. V tomto baráku (čp. 210) byla nahoře jedna místnost volná a do ní se nastěhoval nějaký vyšší důstojník s manželkou. Přijeli tak třetí, možná čtvrtý den a s ním i jeho žena. Jezdil do Polomí soudit a nechával se tam vozit kočárem. Každý den ráno pro něho přijeli a zase večer ho přivezli. Jeho manželka mu tady asi vařila a jídlo vozila do lesa za ním. Od naší maminky si pořád vypůjčovala talíře a hrnce a nic nevracela. Maminka ji říkala ať je zase přinese zpátky, že už nic nemá, všechno ji dala. Ona slibovala, že jo, že všechno přinese. Nakonec, když odjeli, tak jsme zjistili, že tam v Polomí všechny talíře a hliněné hrnce rozbili a udělali z nich veliký mozaiky Stalina a že je nádobí nenávratně pryč. Vojáky přestrojovali do nových šatů, ti se svlékli, odvšivili je a dali jim jiné šaty. Ty staré použité naházeli na kůpy a nechali tak. Pak si lidi brali z odložených hromad všechno možné domů. Deky a podobně. Vypadá to, že rozkaz k odjezdu a opuštění lesa přišel nečekaně, protože v lese stála řada kotlů a v nich uvařená polévka, ještě se z ní kouřilo a vojsko bylo pryč. Ve škole a na zahradě za školou měli zařízenou pekárnu. V poslední třídě v přízemí na konci chodby připravovali těsto a na zahradě, hned za zdí školy, měli vykopanou v zemi uličku a kolem ní postavenou řadu pecí. Ze třídy podávali ven, snad oknem nebo jak, syrové chleby a venku je sázeli do pecí. Pece byly postavený jen tak z hlíny, z každé pece stál komín - jen nějaké trubky a z té, do země zapuštěné uličky, pece obsluhovali. Před Rusáky tady byli Maďaři, kolik jich bylo nevím, ale vezli sebou jen jedno veliký dělo. Tahali ho třemi páry koní. Tihle koně byli pěkný, dobře krmený, aby ho utáhli a ostatní koně byli spíš jen takový herky hubený. Potkali se s Rusáky. Ti jim koně z děla vypřáhli a vzali. Dělo už zůstalo stát tak. V tuhle dobu se už ruské a maďarské armády asi tolerovaly. Když jsme šli na Rovinku Rusy vítat, tak už šla ruská hlídka po stežkách dolů k řece a to už Maďaři odjížděli domů. Dolečka a Kabatovec byly plné Maďarů. Před mostem jeli vpředu maďarští důstojníci a ti dva Rusáci seběhli dolů na silnici a začali Maďary odzbrojovat. Pamatuji si, že maďarský důstojník mluvil slovensky a tak jsme mu dobře rozuměli. Říkal Rusům, že náš generál a ruský generál se dohodli, že mohou v klidu odejet domů. Pak Rusové důstojníkům odebírali pistole. Z každé vystřelil jednou do vzduchu a odhodil ji ke Kysilkově zdi na zem. Pak kolem nich jeli vojáci a že jim dají i pušky. Pušky nechtěli, brali jen pistole. Jaký to mělo význam, to nevím. Maďaři tady předtím byli v každém baráku. Na Pazuše u Tomše Bisova chtěli Maďaři zastřelit dva svoje koně, že jsou hubený a prašivý. Tomeš si je nechal a přivedl je k nám, že mu jich prý bylo líto, tak se pěkně dívali. U nás jsme měli prázdný chlév, proto je umístil sem. Pořádně jsem je krmil, léčil a později i zapřahal do vozu. Trochu se spravovali a když Rusové chtěli odejet odsud pryč, přišel na mě tenhle „náš“ důstojník večer, už se stmívalo, že musím rychle zapřáhnout koně. Mě se pochopitelně nechtělo, ale on vytáhl pistoli a donutil mě jít. Ptal jsem se kam pojedeme, odpověděl že mě ukáže. Tak jsem zapřáhl do vozu a vyjeli jsme na Rovinku a dál jako nahoru k Desné. Od školy stály nařazený povozy ruských vojáků připravený k odjezdu. Jeli jsme kolem nich ke Koruně a dolů až k Vísce, pořád kolem řady koní a vozů. Na Vísce jsme odbočili doleva nahoru, ale ta řada stála po silnici k Cikovu, kam až bylo vidět. Po Vísce mě zavedl nahoru a poručil zastavit u Tomáše Kalibána. Už u nás si na vůz naložil snad pět velikých, těžkých kufrů. Seskočil z vozu a od Kalibánů začal nosit další kufry a nakládat je na můj vůz. Toho jsem se lekl, co vlastně se mnou zamýšlí. Snad nechce, abych s ním jel někam až do Ruska? Po Vísce jsem viděl víc takových vozíků a na nich kufry. Napadla mě spásná myšlenka, jak zašel do domu, rychle jsem všechny kufry naházel na zem, švihnul do koní a ujel pryč po humnech kolem stráně k Přibiňovsi. Byla úplná tma, já jsem na cestu neviděl, koně asi ano, protože jeli pořád po cestě. Nad strání jsem zpomalil, zase aby vůz nehrčel a neprozradil mě. Bál jsem se pomsty. Zastavil jsem za přibinskými humny a čekal potichu, co bude dál. Co kdyby chytl druhý koně a jel za mnou? Domů jsem se taky bál přijet, tam by mě snadno našel. Co tam potom dělal s kuframa už jsem se nedozvěděl, ani mě to nezajímalo. Za chvíli dole po silnici začaly povozy hrčet, jak se rozjely a hrčení kol po cestě bylo slyšet aspoň dvě hodiny, až vše utichlo. Pro jistotu jsem tam čekal až svítalo a teprve potom jsem se odvážil jet po Závsi domů. Na Přibiňovci mě zastavila hlídka, Jan Lorenc a nevím kdo to byl s ním. Poznali mě a tak jsem dojel až domů. Tady už byl klid. Maďaři tady byli usídleni v každým baráku, Rusové spíš jen ve větších statcích, aby mohli mít koně puštěný po zahradě. Vyšší důstojníci jezdili na kočárech a sami si našli ubytování v bytech, vojáci spali po stodolách. Tady na Pazuše byl nějaký důstojník a neuměl jezdit na kole, kola asi doposud neznali. Vzal si od kluků kolo a učil se na něm. Jezdil po cestě a šněroval cestu od kraje ke kraji sem tam a kluci z toho měli srandu. Vždycky, když jel kolem, tak na něho salutovali a rusky zdravili, on se smál a chtěl je taky pozdravit. Zasalutoval za jízdy, jenže jak neuměl držet rovnováhu a pustil si řidítko, spadl na zem nosem do kamení. Sebral se a za huronského smíchu kluků se pokoušel rozjet znova. V lihovaru se pálil líh a někdo jim to asi poradil, protože tam přišli, plomby na zásobníku hotového lihu utrhli a točili si, jak si přáli. Pili a pili až jeden z toho zemřel. Je tady pohřbený na hřbitově. V dalších letech se k jeho hrobu chodilo s muzikou oslavovat hrdinství padlých. On však padl alkoholem. Je ale tisíce jiných, kteří padli i za naší svobodu, jejich památku upřímně ctíme.
Božena Tomšíčková, Desná čp. 19,
v roce 1945 měla 30 roků, zápis v prosinci 1997
Budu vyprávět, co se u nás stalo na 8. prosince 1943 na svátek Neposkvrněného početí. Bylo všeobecným zvykem, že se v hospodářství držely všechny význačnější svátky. Nakrmili jsme dobytek a šli s tatínkem v houfu s ostatními lidmi ze vsi do kostela. Naše Božka byla ještě maličká a hlídala ji Marie Bartošová z Podlubníčka, co u nás pomáhala. Při zpáteční cestě na horní Desné nám říkali, že do vsi přijeli Němci a že máme v baráku hospodářskou kontrolu. Přišli do vsi a namátkou si vybrali několik stavení a zkontrolovali je. Tentokrát se nasadili k Severom čp. 25, k nám, k Sýkorom čp. 18, k Pavlišom čp.
Každý hospodář měl mít napsaný rozpis stavu hospodářských zvířat, zásob krmení i zásob na semletí. To nepřišli nic rabovat, přišli na kontrolu zásob. Musím říct že Němci byli v tomhle natolik solidní, že každému nechali dost obilí a všeho potřebného k řádnému chodu hospodářství. Každý hospodář měl za povinnost si vypočítat a ponechat množství krmiv potřebných pro dobytek i množství obilí k semletí na mouku. Ostatní se muselo dodat na trh. Na sýpce muselo být obilí na každé kůpě označené a u toho napsanou váhu skladovaného obilí. Při každém odebrání se to muselo zapsat, aby byl stále přehled o skutečném stavu zásob. Tihle, co přišli na kontrolu nebyli tak zlí. To úředníci na okrese na nás po válce byli mnohem přísnější, ti byli opravdu zlí. Plány byly tak vyšponovaný, že někteří hospodáři nevypěstovali ani tolik, kolik se pak mělo odevzdat.
Máňa Bartošová nám potom říkala, že zatloukli a ptali se kde je hospodář. Řekla, že šel do kostela. Jeden z nich se obroukl, co má co dělat v kostele, že jdou vážit zásoby. Šli do vsi, sehnali dva sousedy na výpomoc a dali se do práce. Do čtvrťáku nasypali zrní, urovnali ho hůlkou, aby byla pořád stejná míra, zvážili ho a pak přesypávali zrní z jedné posady do druhé a počítali čtvrťáky. Když jsme přišli domů my, tak už o tom dělali. Tatínek se rychle přestrojil a šel nahoru pomoct. Když vše převážili, přišli dolů do kuchyně a vše propočítávali. Obrátili se na tatínka aby jim ukázal vedení účetnictví. On to všechno měl. Všecko sepsali a odešli na obecní úřad a nám řekli, ať si přijdeme odpoledne, že nám řeknou jak kontrola dopadla. Tatínek tam teda šel a tam mu řekli, že je všecko v pořádku a že je dobrý hospodář. Podali mu ruku a šel domů.
Jiná návštěva nás navštívila jindy. V neděli navečer po večeři jsem dávala spát děti a najednou se ozvalo silné bouchání na domovní dveře. Tatínek říkal, že neví jestli má jít otevřít, že se mu to nelíbí. Šel do síně a ptal se kdo to bouchá. Ozvali se ať otevře, že mu řeknou kdo jsou. Chvíli váhal a oni bouchali čím dál víc a jestli neotevře, tak že dveře rozbijou. Nakonec jim přece otevřel. Do síně vlezli ale čtyři chlapi. Jen jsem slyšela jak tatínek vzdychl: „Bože můj, co jsem to udělal“. Oni na něho znova kdo je, jak se jmenuje. On to nechtěl zrovna říct, a tak beze ptaní šli do kuchyně, do sekníčky a všude začali cosi hledat. Z prádelníku mě vyházeli na zem všechno prádlo, kde co vyházeli a pořád říkali, že to jsou veliký zásoby. Já jsem jim na to říkala jakýpak zásoby, vždyť jsme celá rodina a tohle je všechno, co máme. Uviděli baterku, vytáhli z ní baterii a vzali si ji do kapsy. Na stole byly buchty, říkám jim aby si vzali, už nevím jestli jedli. Znova uhodili na tatínka jak se jmenuje. On konečně řekl svoje příjmení. Tajemný návštěvník se zarazil a řekl, že se mu to neshoduje. Podle toho to vypadalo, že byli poslaní na nějaké jméno a teď viděli, že se spletli. Všechno, co vzali položili na stůl i tu baterii vrátili, podali ruku a odešli do tmy. Co to bylo zač, to jsme se nikdy nedozvěděli. Po vsi se tohle stalo víckrát.
Celou válku každý prožíval ve strachu, stále po vsích chodily hlídky četníků. Jakmile se setmělo, musely se zatemnit všechna okna. To bylo kvůli bombardovacím letadlům proto, aby podle světel z oken v noci nenašli piloti kde jsou vesnice a třeba je bombardovali. Když se třeba stalo a někde se jen skulinou zašeřilo na venek, hned četníci tloukli na dveře a hubovali.
V roce 1945 už skoro na konci se sem do vesnice nastěhovali Němci. Přijelo jich hodně a dostali jsme za úkol jednu rodinu ubytovat. Nikdo nevěděl, jak tady budou dlouho a jaký lidi to budou. Vyklidili jsme jim starou chaloupku (jednu místnost) ve které si žili sami sobě, oddělení od nás i od celého hospodářství. K nám přišli čtyry ženy, dvě starší a dvě mladé dívky. Ale musím říct, že to byli hodní lidi, neměli jsme s nimi žádné potíže. Naopak jak jen mohli, tak nám pomáhali. Sázeli brambory a co se kde dělalo. Na velikonoce mě pomohli uklidit a poumývat dům. Ve vsi se k nim chovala dost velká nevraživost, ledaskdo nabádal, ať se jim nedává jídlo a podobně. My jsme měli jinou zkušenost, přinesli si sebou jen něco málo v rancích a rozdělili se i o to. Nás zase prosili o mléko a podobně. O velikonocích pro ně pan farář Smejkal sloužil Mši svatou v Mladočově. Byl tenkrát za to dost příkře napadán, že je s Němcema, ale nebyla to žádná pravda. Jako kněz sloužil lidem, ne národu. A tihle lidi byli utečenci ze selského, ne válečníci. Když opouštěli svoje domovy prý pozabíjeli prasata, maso nasolili a vezli si ho sebou. Tady byli tak asi tři neděle a pak odjeli někam dál do Německa, ale říkali, že to s nimi špatně dopadlo. Jídlo se jim asi kazilo a nic jiného neměli. Prý z toho onemocněli a hodně jich pomřelo ještě po cestě.
Po skončení války přišli Rusáci, u nás sice žádní nespali, ale přijel na koni do uličky od silnice Rusák, přes koně měl přehozený pytel mouky a ptal se mě: „Pečeš chleba?“ Odpověděla jsem, že jo, on shodil pytel dolů a že si zítra přijede. Řekla jsem mu, že nevím, jestli to stačím udělat, a říkala jsem mu, co všecko se musí udělat, co to dá práce, že to sama neudělám. On řekl, že mě musí manžel pomoct. Při mísení se okolo motali nějací Rusáci, tak jsem jednomu řekla, ať jde mísit. Chvíli tahal kopíst, ono to šlo těžko, to museli tahat dva. Za chvíli zavrčel, kopíst pustil z rukou a utekl. Na práci nebyli zvyklí. Pro mě to byla velká práce do druhého dne všecko zařídit, těsto vymísit, bochníky vyválet, pec vypálit, dobře upéct. Pec byla na deset tříkilových bochníků. Chleba jsem s pomocí druhých upekla.
Druhý den si pro hotový chleba opravdu přijel, ale v pytli ještě zůstalo něco mouky. Chtěla jsem mu to vrátit, ale on poručil z toho ještě upéct další. To už jsem měla zlost. Co mě to dá práce, kolik hodin se u jedné nápeče stráví, co jsem mohla dělat. Pekla jsem zase. Druhý den zase přijel. Hotový, ještě horký chleba naházel do pytle od mouky a zavázal ho. Co z toho chleba bylo si neumím představit, protože se musel v pytli srazit a nebyl k jídlu. Pytel přehodil přes hřbet koně a odejel. Víc už se nevrátil.
Po válce, kdo měl hodně práce v hospodářství a málo lidí k práci, tak si mohl zažádat na pracovní úřad o pomoc. Manžel musel po válce ještě na rok dosluhovat na vojnu. Proto jsme zažádali taky. Dostali k pomoci Němku Aničku Pitnerovu z Karle. Byla to veselá, velice příjemná devatenáctiletá dívka. Sloužila u nás více, než rok až do doby odsunu Němců z českého území. Ubytovaná byla taky, jak jsme té místnosti říkali, ve staré chaloupce, v místnosti připravené pro „Národní hosty“. Po jejím odchodu jsem ještě třicet let schovávala její peřinu, kterou si u nás nechala. Ve Vidlaté Seči sloužila ještě jedna její sestra a taky její rodiče sem k ní jezdili. Ve vsi bylo tenkrát ještě více německých občanů na službě. Často se scházeli a mnoho mezi sebou mluvili, jak se zařídit, zda zůstat, nebo odejet. Když bylo rozhodnuto o jejich odsunu, kdo z nich chtěl zůstat na českém území, musel si požádat o udělení občanství. Rodina Pitnerová odejela pryč. Ještě mě Anička několikrát napsala dopisy, v kterých líčila svůj pozdější život.
František Rosypal, Horní Újezd - Víska 105
nar. 1925, v roce 1945 měl 20 roků
Konec války. Znělo to moc pěkně. Mě tehdá bylo dvacet roků a již jsem pomalu chápal, co tato druhá světová válka přinesla mnohým lidem utrpení nouze a bolestí. Vždyť i na naší malou vesnici dějiny posledních pěti let měly dopad. Rolník Jan Hurych z čp. 94 na Krásňovci byl popraven údajně pro zamlčení malých zásob obilí. A tak bychom mohli vzpomínat na židovské obyvatelstvo, které krutě odneslo svoji příslušnost ve vyhlazovacích táborech. Mnoho českých odbojářů také přišlo o život a měl-li kdo štěstí tak jen o zdraví. A tak bychom mohli vzpomínat a stále by se nám vybavovaly nové a nové příběhy. O některých se už zmínili pamětníci přede mnou.
Mám také jednu vzpomínku, když v květnových dnech brzy po válce byla obci nařízena koňská přípřež pro ruské vojáky, jak si to vymohla sovětská armáda ubytovaná v našem regionu. Přípřež byla společná pro okolní vesnice Dolní Újezd, Horní Újezd a Osík. Nařídili nám vypravit čtyřicet povozů s obsluhou na zcela neznámou cestu, jak se až v jejím průběhu ukázalo. Trvala více, jak týden.
Byl jsem taky jedním určeným do této veliké skupiny povozů. Kdo pojede určoval starosta v každé vesnici. Zde tou dobou starostoval Josef Bobek z č. 87. Pro mě přišli asi v jedenáct hodin na pole, kde jsem naorával pro řepu a už ve třináct hodin jsme museli být seřazeni v Dolním Újezdě u školy. Vyrazili jsme neznámo kam. Na přesné datum odjezdu si už nepamatují, ale bylo to asi kolem patnáctého května.
První odpoledne jízdy proběhlo zcela klidně. K večeru jsme dorazili k Bělé nad Svitavou, kde jsme na jedné louce strávili noc. Noc byla velice neklidná pro nás i pro koně. Koně zůstali zapřažení u vozů a krmilo se tím, co si kdo vezl z domu. My jsme spali vedle vozů, spíše jsme nespali vůbec. Z obce jeli ještě, pokud si vzpomínám, Josef Hurych z čp. 98, od Veseliků z čp. 104 jel čeledín. Z Podlubníčka jel Josef Mráz z čp.
Druhý den, časně ráno jsme vyrazili na další cestu a po delším putování jsme přijížděli k Olomouci. Cestou jsme již viděli pozůstatky války. Dnes, když na to vzpomínám s odstupem času, tak se to již nejeví tak strašné jako tenkrát, když jsme jeli okolo a vše prožívali na místě. Strhané telefonní dráty, na silnicích zely velké díry po dělostřeleckých granátech, všude kolem poházená munice, převrácená auta kolem silnice. Dokonce v jednom místě na železniční trati jsme potkali i převrácený vlak s vojenským materiálem. Všude se pohybovali samí sovětští vojáci, němečtí zajatci, potkávali jsme taky osvobozené zajatce z koncentračních táborů, kteří pospíchali za svými rodinami. Někteří z nich se vezli i s námi, neboť byli velice zesláblí a takto si přeci usnadnili cestování. Dávali nám konzervy s jídlem, jimi byli dobře zásobeni a tak jsme i my dostali trochu lepšího jídla. Horší to bylo s krmením pro koně, každý krmil tím, co kde sehnal. Po celé cestě leželi mrtví koně, dokonce leckde leželi i mrtví vojáci. Bylo slyšet stále někde střelbu ze samopalů i z kulometů a dalších zbraní, střely létaly kolem nás vzduchem. Všude byl veliký zmatek. Koně po rozprášené německé armádě pobíhali volně po polích. Ten den k večeru jsme dojeli na Hané u Olomouce k obci Příkazy, kde jsme se ubytovali v polorozbořené stodole. Spali jsme tam i s koňmi. V této vesnici jsme dostali první teplé jídlo po cestě, chutnou polévku. Vlastní zásoby už došly a nikdo nevěděl, jak vlastně cesta bude dlouhá.
Další den ráno jsme vyrazili přes Olomouc dále na východ. Cesta tam byla hrozná, všude kolem nás projížděly tanky a auta všeho druhu. Koně se jich báli, jen stěží se nechali udržet. Mosty přes Olomouc byly pobořené a vyspravené dřevěnými deskami. Koně se po nich báli jezdit, vše se třáslo a velice hřmotilo. Co zbývalo, museli si zvyknout. K večeru jsme dojeli do jedné vesnice směrem na Hranice, kde jsme zase přenocovali ve stodole. Jméno vesnice si již nevzpomínám, orientace byla velice špatná. Ukazatelé u silnic byly strhané, nejvýše označené rusky a očíslované.
Třetí den ráno jsme zase vyjeli, tentokrát nenajedení a koně jen špatně nakrmení a přitom nikdo nevěděl, kam nás ruský doprovod vůbec povede. Cesta se nepořádkem nelišila od té kolem Olomouce. Projížděli jsme stále dalšími a dalšími vesnicemi, kde ještě před několika dny zuřila válka. Pozdě odpoledne jsme dorazili k Novému Jičínu a tam se dozvěděli, že je to náš cíl. Ubytováni jsme byli tentokrát v nějakém velkostatku, kam byly staženy snad všechny krávy z okolí. Ženy je tam krmily a dojily. Tam jsme se taky dosyta najedli. Mléka dostal každý co chtěl, ale to se většině z nás nevyplatilo, v noci nás trápily střevní potíže.
Ráno nám každému naložili na vozy po deseti metrákách mouky a odpoledne jsme se zase vydali na zpáteční cestu, jen jsme nejistě doufali, že je to k domovu. Cesta se pochopitelně mnoho nelišila od prožitků dosavadních. Stejný nepořádek nás provázel jako minulé dny, rozbitá technika lemovala silnici. Příkopy byly zaplněné už nepotřebnými vraky, na silnici byl místy takový zmatek, že jsme kus jeli i po poli. Toho večera jsme dorazili k jakési stodole v nějaké malé vesnici. Do stodoly jsme zajeli tentokrát i s potahy a tam přenocovali. Tuto noc se kobyle pana Štancla z Osíka narodilo hříbě. Ráno to Rusové uviděli a nechali jeho náklad rozdělit na ostatní vozy a to narozené hříbě chlapi naložili na prázdný vůz a pokračovalo se v cestě dál. Cestou při každé zastávce se hříbátko nechalo nakojit u kobyly a tak jej dovezl až domů. Jeho další osud neznám. Večer jsme se zase a to už naposled, zabydleli v jakési stodole a přenocovali tam jako kočovní cikáni.
Ráno se pokračovalo veseleji, cesta už byla poněkud klidnější a známější. Večer jsme konečně dorazili zpět do Dolního Újezda, kde nám mouku vyložili a my jsme už v noci kolem 21. hodiny uviděli svoje rodné statky. Vrátili jsme se i když to chvílemi vypadalo všelijak. Vzpomínek zůstalo mnoho, ale za tu dobu padesáti set se mnohé zapomnělo. Po této výpravě na Moravu byla vypravena ještě jedna přípřež do Kladska. Kdo se jí z naší vsi musel zúčastnit, to se už nepamatují.
Toto jsou moje vzpomínky na květen 1945.
Zajímavý příběh mě vypravoval pan Šenkýř z Miřetína.
Tenhle příběh se stal na Františkách u Proseče, otci mé manželky. Když skončila válka, Rusové byli v Poličce. Byl tam jeden mladý oficír a ten hledal, kde by sehnal vysoké jezdecké boty. Někdo mu řekl, že na Františkách je švec a ten je umí ušít. Nelenoval, na koni přijel na Františky a tak se dostal k mému tchánu a naléhal na něho, aby mu boty ušil. On se vykrucoval a taky mu řekl, že ušít takové boty není hned a že to trvá aspoň tři dny práce. On že to nevadí a že si počká. Tchánovi tedy nezbylo, než boty udělat. Oficír se tam jen tak poflakoval a z dlouhé chvíle taky vozil děti na koni. Manželka se prý taky vozila. Když byly boty hotové, vzal je a odejel.
Po letech, když už byla televize, tak jednou se díváme na nějaký pořad a manželka toho oficíra poznala, byl to tehdy už slavný Brežněv.