Copyright © made by A_ja.
Londýn 2. 5. 2009 Milá Terko, omlouvám se za prodlevu, slíbila jsem, že napíšu hned, jak se usadím, ale okolnosti tomu nedovolily. Snad Ti to tento dopis vynahradí. Cesta proběhla v pohodě, ovšem dojezd stál za to. Takovou půlnoční bouřku snad Londýn ještě nezažil. Nejhorší bylo sehnat taxikáře ochotného jet na adresu uvedenou zaměstnavatelem. Nakonec se mě ujal takový podivný týpek, kterého tu patrně zapomněl Sir Conan Doyle. Ještě že jsem neviděla přes déšť na cestu, ten chlap to bral přes chodníky, kanály a mám dojem, že jsme jednu chvíli letěli přes Temži. Z mého popisu Ti musí být jasné, jak jsem byla vyčerpaná :-). Ústav pro choromysné Stone Gate je sice v Londýně, ale taková zapadlá díra se jen tak nevidí. Chápu, že choromyslné pacienty nebude nikdo chtít umístit doprostřed Hyde parku, ale jsem ráda, že mám ubytování přímo v areálu, jinak nevím, jak bych dojížděla. S tím také souvisí problém s mojí korespondencí. Ať dělám, co dělám, na internet se tady nepřipojím – možná to bude tím, že tu nemají zavedenou ani elektřinu. Abych Ti poslala tento mail, musela jsem ujet na správcově kole 25 kilometrů. Hmm, na kole – ten vehikl snad kdysi kolem býval. Ale abych popojela – po příjezdu mě přivítala vrchní sestra, nějaká paní Pomfreyová. Nosí se tu uniformy z doby kamenné, něco takového jsem naposledy viděla ve filmech podle předlohy Jane Austenové. Terko, neumíš si představit, jak se Ti ty dlouhé sukně a zástěry pletou, a s tím čepcem na hlavě bych mohla zamávat a odletět. Jediná moje naděje se upírá k řediteli ústavu, prý by mi mohl povolit výjimku. Ten prý dochází jen občas, jinak prý přednáší v nějaké soukromé škole kdesi ve Skotsku. Jinak klienti jsou zde opravdu těžce postižení. Polovina jich vůbec nemluví, jen leží, v lepším případě sedí a koukají – jedno kam. Ty mám na starosti já. V podstatě nemusím vůbec nic dělat, jen chodím kontrolovat, jestli dýchají. Ve druhém křídle je to asi náročnějí, zvláště v noci se z něj ozývají příšerné skřeky a řev. Doufám, že mě tam “nepovýší”. Terko, už budu končit, mám před sebou ještě dalekou cestu zpět. Loučím se s Tebou Tvoje Sis “Slečno Hradilová, pan ředitel si s vámi přeje mluvit,” madam Pomfreyová zastavila Sis při nudné obchůzce jejích ležáků. “Pan ředitel se nám uráčil dorazit?” zabručela si pod fousy Sis. “No tak to abych se pokusila narovnat čepec,” klidným rozvážným krokem mířila k ředitelně. Připravovala si inteligentní, profesionální úsměv a projev. Zaklepala a čekala. A čekala a čekala. Znovu zaklepala. Pořád nic, tak je tam ten chlap nebo ne? BUCH BUCH. Dveře se rozlétly a Sis s pěstí napřaženou k dalšímu bouchnutí naštěstí ztuhla včas. Před ní stál vysoký hubený muž. Delší černé vlasy se mu kroutily po vysokém límci. Černé oči vztekle zíraly na nebohou Sis. Otevřel ústa a z nich se mu vydral skřípavý a šeptavý hlas: “Ááááá, slečna Hradilová, naše nová mudlovská posila. Ovšem podle vašeho klepání jsem usoudil, že utekl některý z pacientů.” Sis jeho hlas docela vyděsil. Ne, že by něco takového už neslyšela u pacientů, kteří prodělali operaci hlasivek, ale jen ji nikdo nevaroval, že je ředitel takto postižen. A co to mele o té mudlovské posile? Asi špatně rozuměla. “Přeci jen angličtina není můj rodný jazyk,” pomyslela si. “Budete stát ve dveřích, anebo se půjdete posadit?” ředitel přešel místnost a sedl si za velký stůl. Sis pochopila, že židlička bez opěradla naproti němu bude pro ni. Proboha proč tady chodí všichni tak ohadření? Že by zdejší pacienti měli stejnou diagnózu a mysleli si, že jsou na začátku devatenáctého století? “Takže slečno Hradilová, já jsem ředitel tohoto ústavu. Mé jméno je Severus Snape. Od madam Pomfreyové jsem slyšel, že se mnou chcete hovořit. Doufám, že vaše důvody jsou důležité, můj čas je nesmírně drahý.” Sis se nadechla a … Londýn 2. 6. 2009 Drahá Terko, omlouvám se, stotisíckrát se omlouvám, ale dostat se z toho blázince je opravdu úkol pro Copperfielda. Od té doby, co nás častěji navštěvuje pan ředitel, mám pocit, jako by mě někdo pořád sledoval. Moje schůzka s ním nedopadla zrovna nejlépe. Žádost o výměnu uniformy velmi nepříjemně zamítl. Terko, prosím nepodezdřívej mě z ničeho špatného, ale jsem Ti moc vděčná za ten řetízek s křížkem, který jsi mi dala k narozeninám. Nosím ho pořád u sebe a v pokoji pod postelí mám schované kilo česneku. Ředitel musel prodělat buď operaci, nebo nějaký ošklivý úraz na krku. Nosí vysoké límce nebo roláky a neustále si kontroluje, jestli nemá kousek poodhrnutý. A ten jeho hlas je přímo děsivý. Nicméně, milá Terko – ty jeho oči mě pronásledují i ve snu. Z nějakého podivného důvodu mi bylo doporučeno nevycházet mimo zdi ústavu. Ohradila jsem se, že ve smlouvě nic takového nemám a že potřebuju posílat dopisy rodině. Prý mám napsat dopis a dát do skříňky v jídelně. Že prý se správce postará o doručení. No to zrovna. Když jsem se zmínila o elektronické poště, tak na mě všichni zírali a mlčeli. Správce začal kolo schovávat, ale na mě si nepřijde. Našla jsem tu takový přístěnek, je plný košťat. To by mě zajímalo, na co tu je tolik košťat, když jsem tu nikoho zametat ještě neviděla. To kolo bylo zavřené v přístěnku. Milá Terko, zatím se s Tebou loučím, kdybych se neozvala do dvou měsíců, tak po mně dej vyhlásit pátrání. Tvoje Sis “Slečno Hradilová, copak jsem vám nedoporučil zdržovat se za zdí ústavu?” ředitel Snape se vynořil vedle přístěnku, kam se Sis pokoušela nenápadně napěchovat kolo mezi košťata. “To byl jen takový malý trénink, pane řediteli,” pípla Sis. Zdálo se jí to, anebo se dveře přístěnku samy od sebe zabouchly a slyšela cvaknout zámek? Asi jsem přetažená, pomyslela si. “Mohl bych vás pozvat na soukromou večeři v mojí kanceláři?” Snape na ni upírá hypnotizérské oči. Sis pomalu kývne, i když v duchu moc přesvědčená není. Ale ty oči se nedají odmítnout. Londýn 25. 6. 2009 Moje drahá přítelkyně, moc a moc Tě zdravím z mojí báječné praxe. Ani nevím, jak Ti všechny novinky popíšu. Asi Tě překvapí, že jsem se zasnoubila. Jistě teď zvědavostí nadskakuješ, kdo že je ten úžasný, skvělý a jedinečný muž. Znáš moje nároky – dle tvého názoru až přehnané. Nebudu tě dlouho napínat. Je tomu pět dnů, co mě pan Snape požádal při procházce po zahradách ústavu o ruku. Bylo to neskutečně romantické. Měsíc byl v úplňku, něco tu strašlivě vylo, ale po jeho boku jsem se cítila naprosto bezpečně. Zdá se, že i všichni zaměstnanci ústavu jsou z našeho rozhodnutí velmi překvapeni, ale šťastni. Tímto Tě samozřejmě zvu na svatbu, která se koná 18. srpna 2009, a zároveň Tě prosím, jestli mi půjdeš za svědka. Mimochodem, svědek Severuse – Charlie Weasley - je VELMI sympatický mladý muž :-))). Tvoje Sis A_ja
Beta: Šárka
Komentáře
Přehled komentářů
A-jo, nemám slov. Brilantní kousek, opravdu. Smála jsem se jako blázen.
Bez tvého vědomí ????????
(A_ja, 19. 7. 2009 17:18)To bych si netroufla - přísahám na holý pupík :-).
...
(ass, 19. 7. 2009 11:32)A_jo, JÁ? Já jsem v tom vždy nevinně. Á propos… co tak začít opravdu psát? (Nebo mi něco uniklo? A Ty píšeš bez mého vědomí? Vrrr.)
:-)
(A_ja, 17. 7. 2009 8:29)Ta Assez nás ale dokáže dohnak v výkonům co ? :-) Přísahám, že jsem nikdy psát nic nechtěla :-)))).
Úžasné!
(evi, 16. 7. 2009 21:28)No páni, teď ani nevím, jestli budu mít odvahu něco sama zplodit;-) Bezvadný! :-D
Ja padám!!!
(nadin, 15. 7. 2009 18:10)
Vtipne napísané, Sisi u Munga !!! Učí na súkromnej škole kdesi v Škótsku!!!
Ale vrchol humoru, Ktorýkoľvek Weasley, svedok Snapa!!!
...
(Mariana, 23. 7. 2009 16:04)