Tanec života
Nemohu uniknout měsíci. Jeho měkké paprsky roztahují záclony noci. Nemusím ho ani vidět – chladná modrá energie dopadne na mou postel a já se zvedám. Utíkám temnou halou a otevřu dveře, ne abych opustil domov, ale abych se do něj vrátil. „Měsíci, jsem zde!“ křičím.
„Dobrá,“ odpoví mi. „Teď nám trošku zatancuj.“
Ale mé tělo se začalo pohybovat dlouho předtím, než něco řekl. Kdy to začalo? Nepamatuji se – mé tělo se vždy pohybovalo. Od dětství jsem reagoval na lunu tímto způsobem, jako náměsíčník, její oblíbený blázen a ne pouze její. Hvězdy mě přitahují k sobě, dost blízko, abych prohlédl jejich mihotavou hru. Také tančí, jemně, trhaně pohybují svými molekulami, a to nutí mé atomy uhlíku skákat v rytmu.
Se široce rozpaženýma rukama směřuji k moři, které ve mě vyvolává jiný tanec. Tanec luny je pomalý a měkký jako modré stíny na trávníku. Když hřmí pěnivý příboj, slyším srdce země a tempo narůstá. Cítím delfíny, jak skáčou v bílé pěně, snaží se létat a téměř vzlétají, když se vlny vzdouvají vysoko k nebi. Jejich tříšť zanechává za sebou oblouky světla, jak plankton světélkuje ve vlnách. Hejno střevlí stoupá, blýskavé stříbro v měsíčním světle jako nové souhvězdí.
„Ach!“ říká moře. „Je tu nějaká tlačenice.“
Běžím podél pláže, jednou nohou vlny zachycuji a druhou se jim vyhýbám. Slyším slabé zvuky připomínající výstřely – sto zpanikařených písečných krabů se skrývá do svých děr, pro jistotu. Ale já teď upaluji, někdy po špičkách, jindy tryskem.
Pohodím hlavou a kroužící mlhovina říká: „Přidej, toč se!“
Cením zuby, skláním hlavu, abych udržel rovnováhu, začínám se točit tak divoce, jak dokážu. Je to můj oblíbený tanec, protože obsahuje tajemství. Čím rychleji vířím, tím jsem tišší uvnitř. Můj tanec je pohybem z vnějšku, a uvnitř je plný ticha. Je to nezvučná hudba, která nikdy nezemře. A mlčení je můj skutečný tanec, to ticho uvnitř. Stojí bokem. Můj choreograf vznešenosti, a žehná všem prstům na rukou i nohou.
Zapomněl jsem teď na měsíc, moře i delfíny, ale jsem v jejich radosti víc než kdykoliv jindy. Tak vzdálená jako hvězda, tak blízká jako zrnko písku, přítomnost něčeho záhadného stoupá, třpytí se tetelivě světlem. Mohl bych v ní zůstat navždy, je tak láskyplná a teplá. Ale jednou se jí dotkni a z ticha vyrazí světlo. Rozechvívá a uchvacuje mne a j vím, že je mi souzeno ukázat ostatním, že toto ticho, toto světlo, toto požehnání je můj tanec. Beru si tento dar, jen abych ho opět dal.
„Rychle, dávej!“ říká světlo.
Jako nikdy předtím se snažím poslechnout, vynalézám nové kroky, nová gesta radosti. Najednou vycítím, kde jsem, utíkám zpět na kopec. Světlo v mé ložnici svítí. Když ho spatřím, vracím se nazpět dolů. Začínám si uvědomovat své bušící srdce, ospalost ve svých pažích, horkou krev ve svých nohou. Mé buňky chtějí tančit pomaleji. „Můžeme kousek jít?“ táží se. „Bylo to trochu divoké.“
„Jistě,“ zasměji se a zpomaluji do loudavé chůze.
Stisknu kliku u dveří, trochu lapám po dechu, jsem rád, že jsem unaven, Když se pomalu ukládám do postele, vzpomenu si na něco, nad čím jsem se vždy podivoval. Prý některé hvězdy, jež vidíme nad hlavou, tam ve skutečnosti nejsou. Jejich světlu to trvá miliony let, než k nám dorazí, a my se tedy díváme do minulosti, do prošlého okamžiku, kdy tyto hvězdy ještě mohly zářit.
„Co se stane s hvězdou, když přestane vyzařovat?“ ptám se sám sebe. „Možná zemře.“
„Ale ne,“ říká mi hlas mého rozumu. „Hvězda nemůže nikdy zemřít. Změní se pouze v úsměv a roztaví se opět do kosmické hudby, do tance života.“ Líbí se mi ta myšlenka, poslední, kterou mám, než se mi zavřou oči. S úsměvem se sám také roztavím do hudby.