Krotíme obrazovku
5. 8. 2009
Krotíme obrazovku
Pavel Říčan
Drahomíra Pithartová
Tato kniha s podtitulem: „ Jak vést děti k rozumnému užívání médií “, vyšla v roce 1995
v nakladatelství Portál. Jejími autory jsou: Doc.PhDr. Pavel Říčan, vědecký pracovník
Psychologického ústavu AV ČR.Věnuje se už pře 30 let problematice dětí a mládeže. Mgr.
Drahomíra Pithartová, publicistka a spisovatelka se zabývá vlivem médií na mladší populaci.
Autoři přirovnávají sledování televize k jídlu - to, co konzumujeme z obrazovky, je
duševní potrava. A na tom, jakou potravu přijímá duše, záleží stejně jako na tom, co máme na
talíři a ve sklenici pro své tělo. Má to vliv na naší povahu, inteligenci, rozhled, na naši
přejícnost nebo sobectví, citlivost nebo otupělost, ušlechtilost nebo zhovadilost. Duše ovšem
nemá břicho, které by bolelo.
Dnes máme obrovský výběr duševní stravy, ať už na televizních kanálech nebo v kinech
a půjčovnách videokazet, v knihách a časopisech, ale čím svobodnější volbu člověk má, tím
větší na něm leží zodpovědnost za utváření jeho vlastního života a jeho duše.
Televize, film, rozhlas knihy, časopisy, tomu všemu říkáme sdělovací prostředky,
případně informační média, ta která nabízejí zároveň zvuk i obraz, nazýváme audiovizuální.
Proč jsou pro nás přitažlivější? Protože barevný obraz se stereo zvukem je lákavější tím, že
nabízí více podnětů pro naše smysly a není to pro nás taková námaha jako čtení nebo
soustředěné poslouchání.
Jsou zde také počítačové videohry, které nám dokonce nabízejí zasahovat do děje.
Nejpřitažlivější je ale virtuální realita, kdy se jakoby můžeme téměř včlenit do děje na
obrazovce. Při takovýchto hrách si dokonce můžete nechat obléct něco jako skafandr, který
vám dodá i dotekové podněty. Z těchto snů se člověk jen nerad vrací do šedivé reality.
Když tohle všechno uvážíme, nesmíme se divit tomu, že průměrný člověk stále více
času tráví před obrazovkou a je pod jejím vlivem.
Ztrácíme tak postupně svůj vlastní svět a žijeme v syntetickém světě médií. A to je
velké nebezpečí naší doby.
Nejvíce diváků ovšem k obrazovce nepřitáhne to, co je nejhodnotnější, vzdělání, kultura
a umění, tedy duševní „potrava“, po níž, jak jsme řekli, roste naše duše do krásy. U lidí to
vyhrávají líbivé seriály, sport, krvavé akční filmy se spoustou mrtvol. Také horory – všechno
to, co příjemně šimrá lidské pudy: násilí a pornografie, senzační zprávy o vraždách,
katastrofách. Naštěstí všem režisérům, scénáristům a hercům nejde v první řadě o peníze,
chtějí také dělat dobrou práci, chtějí poctivě varovat a napomáhat.
Naše zákonodárství do jisté míry zabraňuje tomu, aby se do naší duše, zvláště té dětské
dostávaly vyložené jedy. V televizi se od šesté do desáté večerní nesmí objevit nic, co by
mohlo ohrozit mravní nebo duševní vývoj dětí a mládeže. Proto by se v této době neměla na
obrazovce objevit pornografie ani brutalita. Na perverzní pornografii – sex spojený s krutostí,
sex se zvířaty, zneužívání dětí atd.je zákon ještě přísnější, ta nesmí do televize, ale ani do
tiskáren nebo půjčovny videokazet. Ne všechny zákony se ale dodržují a proto zůstává na
rodičích a učitelích, aby se zasadili o správný vývoj dětí.
Nejdůležitější je:
zajistit, aby se dívaly na to, co jim prospívá
naučit je správně si umět vybrat
vést je ke kritickému, inteligentnímu diváctví (kritický odstup zeslabuje škodlivé