několik básní
OKRAJ PRAHY SE JEŠTĚ NEPROBUDIL
karnevalové vějíře
straky v letu
kovový lesk mrká
v černém peří
ráno mezi
pražskými paneláky v Modřanech
posnídala něco z odpadků
z kontejnerů přetékajících jak
Hrnečku vař!
přistává na jedné
menší borovici
její oči hledí a
souhlasně snídají
ranní nedělní ticho
LIDI DNESKA NEMAJ NÁLADU ANI MOC DŮVODŮ SE BAVIT
byl jsem se svým třináctiletým synem
mým úžasným, prima klukem Matuldou
na dni otevřených dveří
jedné střední průmyslovky
v Praze
zaměřené mimo jiné na vývoj aplikací a her
procházeli jsme chodbami školy
a jednotlivé učebny
učitel nás seznamoval s tím a oním
co a jak se zde učí
a v každé učebně/pracovně se na závěr zeptal
jestli má někdo nějakou otázku
vždycky se několikrát ozvala jen jedna paní
matka syna
který se ani neobtěžoval tam přijít
kdyby alespoň ty její otázky byly k věci, aspoň trochu na úrovni
ale jejich stupidita křičela do nebes
podíval jsem se na ni úkosem
a to vám byla fešanda!
brutálně přepudrovaná
obličej plný plastických operací
botox ve rtech nebo co to bylo
oči zúžené jak oči Asiatky
a mohutná beranice na hlavě
ledabyle zakrývající přebarvené vlasy
kterou nesundala
ani v tom vydýchaném vedru
korunu tomu všemu nasadila v jedné učebně
pan učitel končil
a zeptal se obligátně:
„Má někdo nějakou otázku?“
no a samozřejmě se přihlásila
ta afektovaná, přezrálá „kráska“
„Chtěla jsem se zeptat: chodily sem nebo chodí nějaké celebrity?“
pan učitel vytřeštil oči jak lemur
ovládl se
a jen řekl:
„NE! Žádné celebrity sem nechodí. Má někdo JINEJ nějaký JINÝ dotaz?“
nikdo neměl
začali jsme se přesunovat ven na chodbu
do jiné učebny
zadržoval jsem v sobě smích
a
jenom mě překvapovalo
že se tomu nikdo nezasmál
ani neusmál
PROSINEC 2016, VZPOMÍNÁM…
pamatuju se
jak jsem někdy v roce 1996, 1997
pracoval jako prodavač v knihkupectví
a
brigádně
se tam občas přes léto
objevila
jedna žena - stále ještě slečna
tak něco mezi 45-55 lety
byla drobná, malá
ani hezká, ani ošklivá
ale její hnědé oči
ty oči…
permanentně a nikdy jinak
ve stavu míchajícím strach a šok jak gin s tonikem půl na půl
„nikdo ji nikde nechce zaměstnat…“
řekl mi můj kolega
tenhle majitel
(tohohle, a nejen tohohle knihkupectví - ať žije privatizace/restituce!
kdy do klína spadly majetky neočekávaně i úplnejm blbům)
tenhle majitel
nebude zas až takovej necitlivě kapitalistickej drsňák, jak vypadá
pomyslel jsem si
musí holt hrát tu hru na tvrďáka…
byla tak plachá a nevinná a naivní a všeho jakoby se bála
až z toho člověku bylo spíš smutno…
z čeho a kde žila
to jsem nevěděl
ale nikdy jsem ji neviděl obědvat
i když
občas přes den
stála v prostoru knihkupectví
pokorně rovnala knížky
a byla připravená přemoci na chvíli svou introverci
a pomoct eventuálním zákazníkům
stále s tím svým enormně vystrašeným pohledem očí
a...
jedla
jeden rohlík
(její jediný pokrm na jeden celý den)
ani při tom jí otazníky z očí nevypluly dát si chvilku pohov
stála tam
s pohledem (samozřejmě neopodstatněným) batolete
které si je vědomo
že dělá něco, co nemá
a
jedla rohlík
„nechcete si jít dát pauzu?
sednout si a rohlík v klidu sníst?
nikdy jsem vás neviděl nic pít…
lidi teď moc nechoděj, tak si, jestli chcete, jděte odpočinout…“
řekl jsem jí jednou
„ne, to ne, to ne“
zadrmolila a jako by lehce, na dvě sekundy ztratila rovnováhu
chytla se komínu knížek s černobílými uměleckými fotografiemi Prahy
knížek vyskládaných spolu s jinými knihami
na velkém oválném dřevěném stole
„to je dobrý… a navíc člověk nemusí pít, když jí rohlík“
spíš už zašeptala, než řekla
„cože?“
„no… rohlík v sobě obsahuje i vodu; to těsto, když se rohlík dělá, má v sobě i vodu,
opravdu nepotřebuju přestávku, já jsem ráda, že…“
ztichla
já také mlčel
a knihy také mlčely, jako by věděly…
zaplavila mě neočekávaně
velká empatická vlna soucítění a pochopení
toho všeho spíš
tušeného, nevyřčeného
život je někdy tak smutnej, tak smutnej
že by to tak nikdo nedokázal vymyslet
VEČER PŘED SILVESTREM
děti se dívali na Mrazíka
vylezl jsem ze sprchy
do obýváku
šestiletý Vojtík se s bráchou dívali na televizi
macecha tam akorát buzerovala Nastěnku
Vojta se na to soustředěně díval
kraje rtů mu trochu vadly
jak smutná, nezalévaná květina
podíval jsem se na Vojtíka a řekl mu s úsměvem:
„To maminka je na tebe hodnější, viď?“
Vojta rty trochu narovnal
takže jako by na chvíli zkřivil
vcítěním do Nastěnky vyčerpaná ústa
a upřímně, spontánně, s úlevou výdechem odpověděl:
„No to teda jó.“
MALÉ DOBRODRUŽSTVÍ 11. 2. 2017, 0.50 RÁNO
zhlédl jsem na Prima Zoom
dokument o
největších záhadách Ruska
a Odhalení: Mimozemské spisy
a šel jsem ven
dát si poslední cigaretu před spaním
stojím venku ve tmě
před barákem a kouřím
a najednou slyším zvuky
jakoby žáby
„Ty jo, první letní žába.“
říkám si pobaveně
ale zvuk je čím dál tím intenzivnější
„Že by šel kolem někdo, kdo šlápl do zasněžené louže a čvachtaly mu boty?“
říkám si sám sobě
vyhlížím toho někoho
ale nikoho nevidím
zvuk se ale čím dál tím víc přibližuje
„Sakra co to je?“
říkám si opět sám sobě
nemám strach, jen se divím
intenzita zvuku graduje a graduje
a
najednou se podívám nad sebe
a vidím
dva ptáky
letící sebevědomě nocí nad střechami spících domů
a
vydávají přesně ten zvuk
který jsem původně připisoval
žábám
14. 10. 2017, 0:51
poslouchám varhanní věci od Bacha
a přemýšlím, nevím proč
protože chci?
nad
Vítězslavem Nezvalem
výborný básník, mizerný překladatel
protékají mi hlavou jeho originální metafory
Konstantinem Bieblem, výborný básník
jehož osobní problémy a zánět slinivky vyústily
v ten poslední dobrovolný ptačí výlet oknem dolů
protékají mi hlavou jeho geniální strofy
přemýšlím nad Otokarem Březinou
a jeho nikdy nikým nezkrocenou fantazií
byť prožil celý svůj život osaměle
vzpomínám na Antonína Sovu
nejlepšího československého básníka
kterého jsme kdy měli
byť se narodil ještě za Rakouského císařství
vzpomínám, přemýšlím nad svými
pocity, myšlenkami, fantaziemi, zkušenostmi
všechny ty létající barevné myši
a ptám se sám sebe a boha
v kterého nevěřím
proboha: Co tu dělám?
Proč tu jsem?
Proč jsem tady a teď?
Dal by mi… snad paralelní vesmír odpověď?
koutky rtů mi jdou dolů
jak nezalévané květiny
a
nemám sílu postavit na svém obličeji
hradbu proměnlivých úsměvů
smysl je naředěný jak ošizený vinný střik
jak gin s tonikem skoro bez ginu
Johann hraje na varhany
a je mi tak nějak smutno, až se stydím
a nic nepomáhá…
povídám si sám se sebou
protože nikomu jinému nedůvěřuji
ale
vždycky tomu tak nebylo…
STEATOPYGICKÉ STAŘENY
s tlustými zadky
v těžkých sukních
jak opony starých divadel
sepraných košilích
s rezavou, vybledlou broží na krku u límečku
vybledlá brož
ladí s jejich vybledlou kůží
ne tak již s jejich vzpomínkami
sedí na dřevěné lavičce
na šikmém náměstí na malém městě
plném pobíhajících slepic
bez zubů
přesto ale jako by stále něco přežvykovaly
mžourají do sluníčka
bez mužů
které jim vzala rakovina nebo infarkt
nebo vysoký krevní tlak nebo cévní mozková příhoda
nebo něco jiného
sedí na lavičce
shrbené, přesto vyrovnané
vyrovnané se svým údělem
chvílemi spokojeně zamžourají
svraštělýma očima do letního sluníčka
jako by jim do očí vlítla muška
steatopygické stařeny
s tlustými zadky
a hubenýma rukama
na nic a na nikoho nečekají
jsou
sedí
mlčí
dívají se
ale jen ony vědí
kam
dívají se
ale jen ony znají svá malá tajemství:
ta neviditelná kina
promítající neviditelné filmy
na neviditelném plátně
před jejich očima
možná zadřímnou
ale někdy
když se probudí
dívají se
a
jen ony vědí
kam
jen ony vědí
na co