povídka Dárečky od sebevrahů a nekřtěňátek, březen 2021
DÁREČKY OD SEBEVRAHŮ A NEKŘTĚŇÁTEK
I.
Duben 2026. Bylo to místo na hřbitově, vyhrazené pro sebevrahy a nekřtěňátka, malé děti, které zemřely před pokřtěním. V nesvěcené půdě tak odpočívaly ostatky prokletých. Ovšem v případě dětí se jednalo o ostatky prokletých bez viny.
Vilma byla po dopravní nehodě téměř slepá, ale sebevědomě, jako člověk slepý od malička, si myslela, že vše, tedy i procházku po hřbitově, zvládne sama. Šla tam navštívit svého muže, který zemřel při zmíněné autonehodě. On jako řidič, který nehodu nezavinil, ona jako spolujezdkyně. Z boku to do nich vpálil zfetovaný mladík v novém BMW iX. Hlavně že měl elektromobil s třístupňovým vyhříváním volantu.
Hrobka byla postavena tak, že na první pohled zaujala svojí výškou. Stála hned na pomyslném konci části hřbitova, kde začínalo zmíněné místo pro sebevrahy a nekřtěňátka. Zděná konstrukce měla podzemní a nadzemní část. Kaplová hrobka s mohutnými dveřmi vypadala velice staře, ale tak jen vypadala. Byl to záměr (vrtoch?) bohatých rodičů jejího zesnulého manžela. Podařilo se jí zapálit dvě louče a několik svíček, když v tom začala… nejdříve cítit… že začíná vidět! Nejdříve nezřetelné, hnědé, zrnící šero, které se postupně začínalo měnit. Obrazy nabývaly konkrétních obrysů. Po chvíli si v nepopsatelném úžasu, ve kterém se mísila radost i strach zároveň, uvědomila, že zase vidí! Úplně normálně vidí. Jak to bylo možné? Nevěděla.
Najednou si všimla velkého, na zemi stojícího zrcadla.
„Co tu dělá to zrcadlo? Nevěděla jsem, že ho sem někdo dal. A proč?“ brumlala si šeptem sama pro sebe. A začala mít také trochu strach. Strach z neznáma, který probouzí neblahé předtuchy.
Velké zrcadlo mělo brčálově zelenou barvu. Celý jeho prostor nesahal až na zem. Ve spodní části se nalézal otevírací šuplík z teakového dřeva. Ruční řezba na něm vypadala velice omšele. Zato zrcadlo samotné téměř svítilo, vypadalo nejen jako nové, ale pro jistotu ještě právě přetřené. Otevřela šuplík. Ležely v něm staré mince. Že by pro štěstí? Byly dvě a Vilma nevěděla proč, ale jednu si vzala a strčila do kapsy úpletové větrovky, kterou měla na sobě.
„Jedna pro tebe a jedna pro mě. Místo pusy,“ řekla a podívala se úkosem směrem k vodorovné, kamenné desce, pod níž v hrobě odpočíval její zesnulý manžel.
Vilma se rozhlížela kolem sebe. Bylo krásné, tak příjemné zase vidět. I když raději by nabyla zraku někde jinde, za jiných okolností. Zrcadlo ji něčím přitahovalo. Nevěděla čím, ale bylo to tak. Stoupla si před něj a chvíli se v něm prohlížela. Po chvíli si uvědomila, že sice vidí sebe samu, ale dvakrát. Napravo za sebou viděla kromě svého odrazu také druhý odraz sebe samotné, což ji dost vylekalo. Jako by důvodů ke strachu bylo málo. Dala si dlaně před tváře, na chvíli si jimi zakryla oči, ale už za malou chvilku zvítězila její zvědavost a dívala se vystrašeně, upřeně do zrcadla. Její postava za jejím odrazem opakovala ty samé pohyby, ale zpomaleně. Hodně zpomaleně, tím pádem s iracionální časovou prodlevou. Jako kdyby se ta „třetí“ bavila, chtěla provokovat, ještě více vystrašit. Což se jí koneckonců dařilo.
Byl to duch zvěstující brzkou smrt Vilmy, jak se tak někdy traduje? Důsledek bilokace? O té se ale mluví spíš v církevních kruzích a ona byla ateistkou. A osoby se pak často vyskytují v jeden okamžik na dvou různých, ale spíše vzdálených místech současně.
Vilma zavřela oči a její zrak zahalila ta tak jí povědomá tma. Otevřela je a podívala se do zrcadla. Už v něm viděla jen sebe – jednou. Neusmívala se, nemračila, jen se do zrcadla dívala. Sama nevěděla, proč tak upřeně. Její odraz v zrcadle se najednou začal němě pitvořit. Začal se šklebit jak posedlý ďáblem a grimasa nabývala hrůzostrašných rozměrů. Jako obličeje posedlých při vymítání ďábla zkušenými exorcisty. Vilma to už nemohla vydržet. Vyběhla z hrobky ven a utíkala směrem k bráně hřbitova…
Ani nevěděla, jak se dostala domů a do postele. Když se ráno celá unavená probudila, ihned si všimla, že je opět slepá.
„Jak to?“ ptala se svého kocoura, který se na ni nedůvěřivě díval, srst naježenou a potichu vrčel. „Počkej!“ uvědomila si najednou, tak mně se to všechno jen zdálo!“
Zasmála se, ale nebyl to přesvědčivý smích.
„Moment!“ vykřikla a kocour polekaně mňouknul. Popoběhla k věšáku a sáhla do kapsy bundy, kterou včera měla na sobě. V kapse nalezla jednu starou minci. Kocour byl v cuku letu pod její postelí. V nejvzdálenější části podlahy se přikrčil ke studené zdi a temně vrčel.
Za čtrnáct dní Vilma zemřela. Trefil ji šlak, když se ukájela vibrátorem; také proto, aby přišla na jiné myšlenky.
II.
Vilma se probudila. Slepá. Byla neděle. Měla by zajít na hřbitov. Ne jako správná vdova, ale protože sama chtěla.
„Tak to celé, takže to CELÉ byl nakonec sen?“ řekla směrem ke svému kocourovi, který jí ale nevěnoval pozornost, protože byl unavený po probdělé noci, což kočky a kocouři bývají.
Vilma se necítila ve své kůži. Na chvíli si pomyslela: co když začínám bláznit? Srdce se jí rozbušilo: podívala se na věšák.
„Mám se jít podívat do kapsy u své bundy? Ale já nechci! A kde mám tu jistotu, že i TOHLE není sen! Kde mám tu jistotu? Kde?!“
Kocour začal usínat a zmatená Vilma potichu plakat.