Ulice Kpt. Jaroše netradičním pohledem zdola nahoru. Před válkou se ulice jmenovala Wilsonova, po ní krátce Maršála J. B. Tita a za rakouského císařství Říšská (Reichs gasse). Kdysi, jak dle fotografie vidíte, tam stávalo v řadě šest domů. Dnes již jen tři a z toho jeden úplně nový.
Rohový dům čp. 103/III. patřil již do třetího obvodu a jeho majitelem byl obchodník Pavel Mareš. V přízemí byl obchod, jeden z nejlepších v Klatovech. Za socializmu jsme zde říkali „U Kasíků“, dle Karla Kasíka a nikoliv Potraviny, národní podnik Pramen. Zajímavostí domu, což mnozí ani neví, je, že tento dům měl podchod svého druhu první ve městě. Byl vybudován v roce 1949 a další čtyři v následujících letech vznikly na náměstí. Jelikož byla naproti sokolovna, tak v době tanečních zábav býval podchod svědkem mnoha milostných schůzek... Za císařství byl tento dům v majetku Jana Nohejla. A ještě něco. Na tomto domě byl prý umístěný první automat na žvýkačky v celých Klatovech.
Domy nad ním jsou čp. 49/I., majitelem byl holič Josef Konůpek (dříve Sauerová Karolína). Dále čp. 186/I. obchodníka Ludvíka Krause a jeho ženy Žofie, čp. 185/I. řezníka Františka Viktory a jeho ženy Marie (předtím řezníka Antonína Prunara), čp. 48/I. Adolfa Janovského a po válce Františka Janovského. Dnes dům patří Radkovi Süssovi, Haně Weislové a Jaroslavě Čermákové. Poslední v řadě je čp. 47/I. řezníka Josefa Haise, poté obchodníka Karla Nováka, následně rodiny Majerů a dnes Václava Veselého. V tomto domě si za doby socializmu pamatujeme papírnictví a cukrárnu. V domě 49/I. byl za socializmu antikvariát, kteří si mnozí z vás pamatují a v něm usměvavou tvář Karla Klimenta. Jeho vlídné slovo či rada byla vždy namístě. Považte, že tento člověk, než se znelíbil režimu, byl vedoucím Okresní knihovny v Klatovech. Kola dějin někdy s člověkem pěkně zatočí... V domě 48/I. si z nedávných let vybavíme bufet Franty Ježka, který zde dělal domácí „vošouchy“. Když měl otevřené dveře, voněly celou ulicí... V 80. letech za socializmu zde národní podnik RaJ (Restaurace a jídelny) vybudoval obchod „Smaženku“ pro prodej polotovarů a hotových výrobků z výrobny nacházející se naproti přes ulici v prostorách bývalé restaurace Český znak.
Na místě zbouraných domů (v roce 1971 první dva, v roce 1981 druhé dva) se v letech 1982-1984 postavil bytový cihelný dům čp. 210/I. pro zaměstnance státního podniku Lesy ČSR s prodejnou železářství. V době stavby základů byla obnažena stará městská stoka, která tekla městem mezi parkány. Naposledy jsme klenbu tohoto potoka viděli na jaře 2007, kdy se vybagroval hluboký výkop v ulici Kpt. Jaroše pro položení nové kanalizace. I tento mladý dům má již svojí minulost s černou nálepkou, neboť v něm 28. května 2005 jistá žena Andrea K. „rozčtvrtila“ svého druha Vladimíra N. Byla to dodnes nepochopitelná tragédie, vyplývající z určité duševní labilnosti, neboť oba dva byli bezproblémoví a slušní lidé. Připomínám to, ne pro větší čtivost knihy, ale pro památku a vzpomínku, protože jsem je oba dva dobře znal. Píši v čase minulém, neboť i Andrea K. se 10. srpna 2006 odebrala „na pravdu boží“. Jen doufám, aby z toho její holky neměli životní trauma...
V současné době roku 2008 se v přízemí „lesáckých bytovek“ čp. 210/I. (majitelem je lesní společnost Královský hvozd, akciová společnost z Nýrska) nachází prodejny železářství a domácí potřeby Jindřicha Suchého. Bohužel jedná se o poslední prodejnu svého druhu ve „starém“ městě a byla by škoda, kdyby provoz skončil. Je zde stoletá tradice a hlavně dlouhými léty odborně zdokonalený prodávající personál. Na konci roku 2007 sem také umístil svoji elektro prodejnu Astra z Vídeňské ulice čp. 68/I. Víte, že tato firma jako jedna z mála u nás vyráběla a doposud ještě vyrábí své vlastní televize? Však televizi Astru má, či mělo, hodně lidí. Dokazuje to na potěšitelný fakt, že stále u nás žijí lidé, kteří jsou velmi vzdělaní a manuálně zruční. V dalším domě čp. 48/I. najdeme prodejnu Elegant Miloše Jílka. Zde koupíme jakékoliv proutěné či dřevěné zboží, kamna a jejich příslušenství. Také vám tu spraví boty nebo domluví postavení kachlových kamen. A když nic jiného, tak vám poví nějaký vtip. Je pozoruhodné, kolik jich má v paměti. Tento krám sídlil posledních 15 let v čp. 117/I. naproti divadlu a sem se přemístil teprve vloni (2007). Do té doby zde byl zaběhnutý krám cyklosportu Jiřího Kabáta. Měl tady šikovného mechanika Frantu Melichara, který si věděl rady s jakoukoliv opravitelnou závadou. A to je teprve na začátku středního věku. Dnes ho najdete v Niederleho ulici naproti „Parlamentu“ v přízemní budově bývalé ubytovny OSP. V tomto domě dnes ještě najdeme prodejnu mobilů O2 a výřečného vedoucího Jirku Beneše. Hořejší rohový dům čp. 47/I. byl donedávna sídlem elektro obchodního domu MAG shopu, který zde byl již od roku 1998. Po skončení nájemní smlouvy, ve středu 28. května 2008, ukončil provoz. Následně se prováděly úpravy pro nový sportovní obchod Temple board store, který otevřel 21. července letošního roku. Přestavbu tohoto domu (v roce 1997) prováděla stavební firma Frančík z Ústalče a před tím zde byla krátce, několik let, IPB a. s. (Investiční a poštovní banka). Je to pár let a pomalu těm všem změnám ani nemůžeme věřit.
Jiráskova ulice
Dnešní Jiráskova ulice se jmenovala v době předválečné a v době císařství Deflínova. Celá tato ulice se změnila k nepoznání a my se podíváme na jeden konkrétní dům.
Tato fotografie z roku 1973 je málo známá a dosud nebyla nikde publikována. Jde o zajímavý domeček, spíše polodomeček čp. 130/II., který byl postavený k městským vnějším hradbám. Jeho posledním majitelem byl kartáčník Pavel Vaníček. Naše generace si ho pamatuje jako moudrého a rozšafného starého pána, který nám dával vodu se šťávou, když jsme si vedle v parečku hráli a měli žízeň. Pro mnoho obyvatel města byla jeho zahrádka zastavením na kus řeči, či jenom podíváním na pestrost květin. Svým způsobem tento domeček patřil spíše do 19. století. Byl zbouraný na přelomu 70. a 80. let minulého století. Ono to vlastně není ani třicet let...
Vedle domečku, z našeho pohledu vlevo, byl na začátku 30. let 20. století proražen otvor pro chodce. Jak již před léty v Klatovském deníku uvedl Jaroslav Jindřich, tuto akci inicioval řídící učitel ve výslužbě Čeněk Chytil. Bydlel ve Štorchově ulici a denně docházel do města oklikou. V roce 1934 zde byly zřízeny Hostašovy sady a tato zkratka již neodmyslitelně patří do této části Klatov. Další zkratku, přímo v Hostašových sadech najdeme uhlopříčně přes centrální trávník. Tato cestička byla v roce 1993 na popud Františka Wiendla přeměněna na parkovou cestu, u níž v sobotu 22. května toho roku byl umístěn pomník „Smutná paní“. Toto dílo akademického sochaře Olbrama Zoubka, které znázorňuje popravenou doktorku Miladu Horákovou, je mementem a vzpomínkou na oběti komunistického režimu v Československu. Pravděpodobně příští rok v rámci přeměny vzhledu parku a celkových úprav bude tento pomník z centrální části odstraněn a bude k vidění ve východním rohu parku. A jak vůbec tato zkrácená cesta vznikla? V Plánické ulici (dříve Českých legií) před bývalým domovem důchodců (dříve chorobincem a dnes restaurací Segafredo) měl zděnou trafiku válečný invalida Josef Krčmář a jeho věrný kamarád a dobrý zákazník byl právě Pavel Vaníček. Údajně, aby to měl pro své kuřivo blíže, začal chodit přes trávník, až se mezi drny objevila cestička. Samozřejmě, že této zkratky začali využívat i další lidé, a tak za několik desítek let vznikla v parku další cesta. Vždyť to známe i dnes, stačí se jen podívat kolem sebe, kolik je různých „zkratek“. To by ani nebyl člověk člověkem, aby si neušetřil pár kroků.
Jiráskova ulice - Korálkov
Na fotografii vidíme křižovatku Plánické ulice s ulicí Jiráskovou. Pro osvěžení paměti připomenu, že za císařství se Plánická ulice jmenovala Gymnasiální a Klášterní, v době 1. republiky Českých legií a po 2. světové válce Stalinova. Na začátku 60. let 20. století, když skončil kult tohoto diktátora, sami komunisté rozhodli, aby se tato ulice jmenovala dle směru určení. Takže od této doby až do dnešních dní se jmenuje ulice Plánická.
Nalevo, kde se dnes nachází parkoviště pro autobusy, byly dva domy. Dům rohový čp. 189/I., kde sídlil za doby socializmu Svaz protifašistických bojovníků a dům čp. 203/I., o kterém je samostatná kapitola. Dotyčný rohový dům se stavěl na přelomu 19. a 20. století a my víme, že v roce 1921 ho vlastnil Ivan Kába. Ve 30. letech byl majitelem ředitel Okresní hospodářské záložny v Klatovech Emil Bartoň, ale již po 2. světové válce se stal novým majitelem Václav Kubernát. Naproti byl jezuitský dvůr, dříve řečený Korálkovský. Na jeho rohu je čp. 3/V., kde měl koloniální obchod majitel zmíněného domu Josef Hlinka. Pod ním stál objekt čp. 2/V. rolníka Romana Lepiče. Po válce dům vlastnila jeho žena Marie. Následoval dům čp. 1/V. Jana Kazdy (později Josefy Šubertové), dům čp. 7/V. Boženy Novákové, později sadaře Jana Šotty a jeho ženy Anežky. Dole byl jezuitský dvůr ukončen severním rohovým domem čp. 8/V. Magdy Nejdlové, po válce Josefa Korbela. Ptáte se, co se stalo s křížkem na rohu? Byl údajně odvezen na hřbitov. Zde začínala ves Korálkov, která byla přičleněna ke Klatovům teprve v roce 1852. A nebylo to zadarmo. Jak čteme v městských protokolech, korálkovští obyvatelé museli složit městu jednorázový poplatek 4 100 zlatých ve stříbře (floren – zlatník, rakouská stříbrná mince). To bylo pro Korálkovské příliš, a tak se dovolávali u c. a k. (císařské a královské) krajské vlády o zastání a sami nabízeli 164 zlatých. Jak to dopadlo? Slevilo město něco ze své částky? To již bohužel záznamy nepíšou, ale jistě platili…
Ještě vám napíšu po kom se tato část města jmenuje. V době renesančního 16. století vlastnil východní pozemky od hradeb významný místní měšťan Daniel Korálek z Těšína. Byl velmi vzdělaný muž a vynikající hospodář, proto jeho hospodářský dvůr prosperoval a on byl ve všem soběstačný. Časem se stal dokonce klatovským rychtářem. Když v roce 1618 vypukla česká stavovská válka proti císaři Ferdinandu II. a změnil se správní systém, stal se prvním klatovským primátorem. Bohužel jen na tři měsíce, neboť 30. září roku 1620 se Klatovští Marradasovi vzdali bez boje. Co potom následovalo, víme všichni. Bílá hora a poprava 27. českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Korálkův tchán Kryštof Korb z Koberšperku byl jeden z nich. V roce 1625 umírá a byl poslední svého rodu. Do rakve mu daly zlatý řetěz a další cennosti. Bohužel nakrátko byla hrobka žoldnéři vykradena a tělo zneuctěno. A teď začíná jeho pravá tragédie… Jeho dávný rival Lukáš Vodňanský dosáhl zrušení císařské milosti a celé jeho obrovské jmění propadlo císaři. Ten vše podstupuje za dlužní žold španělskému katolickému chamtivci a dobrodruhovi Martinu Don Huertovi. Jak se zde choval? Víme! V roce 1636 prodává domy na náměstí a dvory jezuitskému řádu. Korálkovský dům na náměstí byl nejvýstavnější v celém městě a byl ozdoben obrazy českých knížat a králů. Co s ním jezuité udělali? Taky víme, vše zbourali…
Vrátíme se zpátky ke Korálkovskému dvoru, který se boural v roce 1977. Později celá tato strana ulice až k Chaloupce sloužila jako plocha pro pořádání klatovských poutí se všemi atrakcemi. Ještě jedna zajímavá příhoda se zde stala. Za války, kdy se ještě tato ulice jmenovala Deflínova, nějaký řidič u dvora přejel slepici. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tuto slepici nepověsil na plot. I když za války moc humoru nebylo, přesto se našel vtipálek, snad toho šoféra viděl, a vedle slepice pověsil cedulku na které bylo napsáno: „Než bych Hitlerovi vejce dala, radši jsem si život vzala.“ A věřte, že to pár dní nikdo nesundal…
Jiráskova ulice – U Chaloupky
Jedná se o barokní kapli Zjevení Panny Marie údajně z roku 1686, lidově zvanou „Chaloupka“.
Fotografie zachycující rok 1973 nám ukazuje, jak křižovatka ulice Jiráskovy a Palackého, včetně betonového bazénku u hradeb, vypadala zhruba ještě před necelými třiceti roky. Na levé straně Palackého ulice (před válkou Ramešova) vidíme dům čp. 96/II. rolníka Václava Kurce. Za ním byl přízemní domek čp. 186/II. Josefa Velíška s krásnou zahrádkou. Vždy, když jsem potřeboval v dětství půjčit káru na sběr, zašel jsem za jeho synem Františkem. Dnes je půjčování věcí spojeno s větším rizikem. Vše zmizelo z povrchu zemského na přelomu 70. a 80. let minulého století a postavila se tady moderní samoobsluha čp. 780/II., v jejíž základech byl vybudován pro potřeby Civilní obrany velký protiatomový bunkr. Dnes je tady samoobslužná prodejna Spar a z bunkru prodejna domácích potřeb. Celá tato nemovitost je majetkem Kamila Votruby. Vzadu je vidět družstevní dům čp. 781/II. Ještě pro osvěžení paměti napíši informaci na kterou jsme již pomalu všichni zapomněli. Za „sámoškou“ po pravé straně směrem ke Gorgého ulici byl v letech 1991 až 1993 provizorní „tesko barák“ a v něm poštovní úřad. Pamatujete? Hlavní pošta se tenkrát opravovala a všechny fronty kvůli tehdejší populární „kupónové privatizaci“ jsme stáli tam. Dnes tuto vzpomínku starou „pouhých“ šestnáct let, řadíme do kategorie: „Panebože, to už není ani pomalu pravda...“
Na druhé straně ulice, mimo kaple, byly tři chudobince. Patřily městu a byly to domy čp. 125/II., čp. 3/II. a vedle kaple zbořený dům čp. 99/II. Tento chudobinec byl zřízen v roce 1725 z nadace Anny Terezie Fuchs z Valburgu a významný peněžní obnos dal plukovník Augustin Deflin. Proto se po něm kdysi Jiráskova ulice jmenovala Deflinova.
Velmi zajímavá je sochařská výzdoba kaple a okolí. Na štítě byly dva barokní andílci a pravděpodobně sv. Anna spolu se sv. Jáchymem. Tyto sochy sundávala na jaře 1996 firma ŠTUKO ARS Klatovy a dnes po restaurování jsou umístěny v arciděkanském kostele. Sochy ve výklenku se bohužel nenávratně ztratily. Neví se ani kdy a jaké to byly. Snad se mohlo jednat o Pannu Marii a svatého Jana Nepomuckého. Pravděpodobná doba odstranění dle fotografií jsou 50. léta minulého století. Před kaplí stojí socha Panny Marie Immaculaty z roku 1746 s nápisem „Nad hvězdy krásná, nad slunce jasná. Matko Páně, pros za nás. Ave“ a socha svatého Václava z roku 1772 s latinským chronogramem „SANCTVS WENCESLAVS SIT MEDIATOR“. Víte, že je to jediná rokoková socha v Klatovech? A víte, že tu stojí jen od roku 1924? Původně stávala u Špirkovského mlýna (dnešní budovy Okresního soudu) a nechal ji zhotovit mlynář Václav Špirk. Také Panna Marie sem byla dána až v roce 1898. Naše současnost zaznamenává negativní zprávu v podobě odcizení bronzové pamětní desky z kaple (v dubnu 2006) a následně zprávu pozitivní, neboť v úterý 8. července 2008 byla pamětní deska v podobě kopie kapli navrácena. Iniciátorem byla má maličkost, občanské sdružení Klub přátel Klatovska ve spolupráci s Římskokatolickou farností v Klatovech a donátorem Karlem Králem z Loučan.
Jelikož se jedná o místo klatovského zázraku, měl bych oživit tento již legendárný příběh.
Po třicetileté válce kolem roku 1652 přišel z italské vesnice Ré do Klatov kominík Bartoloměj Rizzoleti(někde se také píše jako Rizzolti). Usadil se zde, oženil, ale jelikož s manželkou nemohli mít děti, vzali si jako schovanku (dnešní adopce) Annu rozenou Rýmerovou. Ta se v dospělosti vdala za místního krejčího Ondřeje Hirschbergera (někdy se také píše jako Hiršberger či Hiršperk). Ten byl pravým opakem svého tchána, řemesla si příliš nehleděl a často se díval na dno džbánku... Věno manželky se časem utratilo, přišly dluhy a často se museli stěhovat. Naposledy bydleli v chalupě čp. 99 Klášterského předměstí - (Roku 1668 koupil Jiří Prunar s manželkou Ludmilou tzv. Trávníčkovskou chalupu . Po nich tam byl jejich syn Samuel. Prunar bylsklenářem- proto se také uvádí v různé literatuře, že bydleli ve „sklenářově chalupě“. Po zázraku byla chalupa odkoupena městem a roku 1687 vyplacena Prunarovi částka 150 zlatých. Roku 1708 byla městem dána částka 361 zlatých na stavbu kapličky - proto se musí ověřit údaj roku 1686 o stavbě kaple „Zjevení Panny Marie tzv. Chaloupka“ – vše dle kroniky města Klatov Jindřicha Vančury, 4. díl, 654 strana ). Z celého majetku zbyl jen mariánský obraz, s kterým jeho tchán přišel do Klatov. V té době, když na rodinu dolehla opravdová bída, přišla i nemoc dětí. Hirschberger se snad opravdu ze zoufalství začal u obrazu modlit a děti se uzdravily. Na mysl mu přišla odvážná myšlenka, jak si dopomoci z bídy. Jelikož zbožnost lidí v té době byla velká a patřila k normálnímu tehdejšímu životu, začal modlením u obrazu „léčit“ i své známé a kupodivu úspěšně. Hlavní zázrak se stal v neděli 8. července roku 1685, kdy obraz bez příčiny začal „potit“ krev. Zpráva tato se rychle rozšířila po městě, vyvolala senzaci a davové šílenství. Jezuita Loučanský byl k celé věci nedůvěřivý a žádal vysvětlení, avšak děkan farního kostela páter Jan Vojtěch Štodlar a císařský rychtář města Jan Filip Hoch z Hochu byli jiného mínění. Spěchali na místo zázraku a „očitě spatřili pravdu“. Obraz byl přenesen do kostela na hlavní oltář, aby lid v co největší míře mohl tento zázrak vidět. Diplomatický tah obou pánů měl za důsledek to, že celé město a okolí podlehlo této atmosféře ve městě a dá se to přirovnat k euforii osvobození města v květnu 1945. V Praze byla vytvořena nezávislá světská komise a ta, na základě očitých svědků z řad lidí, rozhodla o pravosti zázraku. Na jejím základě v neděli 23. září 1685, což je v těchto případech na uznávání zázraků kupodivu velmi krátká doba, uznal tento jev za zázrak přímo pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Vize děkana a rychtáře o vytržení města z letargie a o jeho nové prosperitě se naplnila a již následující rok na první pouť druhou neděli v červenci, v den zázraku, přišlo do města na mnoho tisíc poutníků. Prosperita města šla nahoru a instinkt hlavních aktérů, že „by z toho něco mohlo býti“, se potvrdil. My jim za to dnes můžeme jenom poděkovat, neboť nebýt tohoto zázraku, nepřišly by do města takové peníze, za které se postavily nové barokní Klatovy. A jak dopadla tato story? Na místě chaloupky se postavila nová kaple Zjevení Panny Marie, lidově zvaná „Chaloupka“ a náš Hirschberger byl jmenován opatrovníkem obrazu a dostal dědičně k obývání tzv. „Vovsovský domeček“. Skončil však podivnou smrtí. Jednou při strojení oltáře stál na žebříku, ten podklouzl, Hirschberger se lekl a při škubnutí si natrhl žilku na krku. Ten mu otekl a do tří dnů zemřel. Jeho potomci se udrželi v této službě až do roku 1899, kdy vymřeli po meči.
Ještě takovou malou historickou zajímavost připomínám. Na obrazu jsou dva latinské nápisy a málokdo ví, co znamenají.Takže:„IN GREMIO MATRIS SEDET SAPIENTIA PATRIS“znamená -„V lůně Matky sedí Moudrost Otcova.“ A druhý: „RITRATTO DELLA IMAGINE MIRACOLOSA MADONNA DE RE IN VALLE DI VEGEZO“, což volně přeloženo znamená - „Obraz podoby zázračné Panny Marie z Re v údolí Vegezo.“
Kasárna klatovských dragounů
Významným klatovským areálem jsou vojenská kasárna.
Na fotografii ze začátku 20. století vidíme již objekty nových klatovských kasáren (čp. 66/IV., vlastníkem je Česká republika). Původně vojenská posádka sídlila na náměstí vedle radnice (čp. 63/I od r. 1762 a po zrušení jezuitského řádu a zestátnění církevního majetku císařem Josefem II. byla klatovská posádka umístěna do bývalé jezuitské koleje (1773–1990). Tato nová kasárna byla postavena v letech 1892- 93. Stavbu projektoval stavitel Jiří Peterlák a stavební práce prováděl stavitel František Kotek z Plzně. A teď pozor! Následuje informace pro současné české stavební firmy. Víte, že zde pracovalo tehdy přes pět set dělníků? Bylo spotřebováno přes milión cihel a 700 m3 lomového kamene. Celý komplex včetně oplocení byl realizován za pouhých 17 měsíců! Nejznámější vojáci zde byli dragouni a díky jim, byly Klatovy známé v celé zemi. Když vznikla naše republika, vytvořil se 14. československý jezdecký pluk a v roce 1920 slavný 4. čsl. jezdecký pluk, který se od roku 1933 jmenoval po Antonínu Švehlovi. Překvapí vás zpráva, že dragounem poručíkem v záloze byl před válkou i Vlasta Burian? Vše skončilo roku 1939 německou okupací. Za doby socializmu byla nastolena jiná vojenská doktrína a kasárna byla využita dělostřelci a přejmenována na Jaselská (vítězná bitva u Jasla). Na začátku 90. let 20. století se opět vrátil název dragounských kasáren. V květnu roku 1992 byla umístěna vedle vchodu kovová pamětní deska, ale dnes již tam není a je záhadou, kdy a kým byla sundána. Také v květnu roku 1992 byl znovu postaven pomník premiérovi Antonínu Švehlovi (1873-1933). V letech 1922 až 1929 byl ministerským předsedou tří vlád. Pro dnešní politickou scénu jev z říše snů. Tuto bronzovou „parádu“ vytvořil akademický sochař Jakub Obrovský (1882-1949). Tento pomník byl slavnostně odhalen 15. dubna 1934 a stál tam do března 1939. Znovu postavený a odhalený byl až 30. května 1992 a stojí tam zatím dodnes… Posledním velitelem slavného dragounského pluku v Klatovech byl plukovník Ladislav Nedbal, který ač se zapojil do protiněmeckého odboje, byl v roce 1949 zatčen a v roce 1953 byl v komunistickém táboře (vězení) v Leopoldově „udřepováním“ utýrán k smrti...
Na fotografii vidíte ulici od křižovatky ke kasárnám, která se kdysi jmenovala Havlíčkova a po 2. světové válce se přejmenovala na Vrbovu. Tak ji nazýváme dodnes. Z našeho pohledu na pravé straně vidíme secesní rohový dům čp. 53/IV. a vedlejší čp. 52/IV., které postavil ing. Eduard Menčík na konci 19. století a vlastnila je jeho dcera Božena. Ještě dříve byla 52 v držení Milady Svatošové. Dnes je 53 a z části 52 v držení Města Klatov. Zbytek je v držení MUDr. Jiřího a ing. Pavla Žabky. Na konci řady je dům čp. 138/IV. kdysi Heleny Žabkové, což byla choť městského ing. v Pardubicích (i tento dům dnes vlastní Jiří a Pavel Žabkovi). Tento druhý konec bloku tří domu byl také zakončen „zkoseným“ rohem, kde byla před válkou trafika Emílie Bílkové. Pár metrů od kasáren, to byl zlatý důl. Vpravo za tímto domem při Drnovém potoce (dnešní Aretinova ulice) již dlouhá desetiletí sídlí dnešní Hasičský záchranný sbor plzeňského kraje, odbor Klatovy. Z hlediska dnešního veřejného mínění obyvatelstva se jedná o nejdůvěryhodnější bezpečnostní složku v České republice. Nesmím zapomenout na dobrovolné hasiče, jejíž tradice v českých zemí je více nežli stoletá. Do ulice Tyršovy ještě vidíme dům čp. 54/IV.Marie, Jarmily a Josefiny Menčíkových. Také zde jsou dnešní majitelé stejní - rodina Žabkova a Město Klatovy. Celý tento blok domů byl stavěn pro nájemné byty a Klatováci tomu nikdy jinak neřekli, nežli Menčíkovy domy.
Na druhé straně, na rohu, dnes najdeme vilu čp. 241/IV. Františka Košáka (dnešní vlastník Město Klatovy). Dříve v těchto místech byl dům čp. 51/IV. mlynáře Aloise Maška (vlastnil Podbranský mlýn), ten také vidíme na dobové fotografii. Po něm dům vlastnil ještě František Polák. V roce 1931 dostává příkaz od města, aby pro sešlost domu a ohrožení nájemníků dům zboural. Polák se odvolává, ale marně a pod hrozbou exekuce dům přece jenom zbourá. V letech 1932 - 1933 stavitel Emanuel Čáp postavil nový dům s novým čp. 241/IV. Doba socializmu přidává družstevní domy čp. 462 a 463/IV. a při nábřeží čp. 429 a 430/IV. Naše nová doba „přispěla“ honosnou stavbou čp. 751/IV. rodiny ing. Jaroslava Nejdla. Součástí ulice je most přes Drnový potok, který je konci roku 2006. A co mě dodnes mrzí? Že se nepodařilo zachránit starý kamenný klenbový most z roku 1883, který měl svoji „smrt“ 28. a 29. srpna 2006. Technicky se dal zachránit a zakomponovat do mostu nového, ale byla to bohužel ta dražší varianta, takže neprošla. A ještě z jedné věci jsem smutný. Už v čase našeho dětství v 60. letech 20. století tady „na rohu“ byla „mlíkárna“, která se po revoluci 1989 změnila na krámek s potravinami a rozšířila sortiment. Nad dveře si jako poutač dala majitelka Iva Kučerová atrapu rohlíku. Dnes již tento krámek není a je to škoda, neboť to dokazuje sílu dnešní konzumní společnosti a nadnárodních obchodních řetězců… jen ten název „U Rohlíku“ v paměti lidí zůstává… Nedávno zde otevřela prodejnu D – design Diana Lipanová. Najdete zde různé nápady a inspiraci, jak zařídit byt či jiný jakýkoliv interiér. Doufám, že obchod nebude mít „jepičí“ život.
Když mluvíme o dragounských kasárnách, seznámím vás trochu s historii dragounů. Kdo by neznal klatovské dragouny. Měli červené kalhoty, modrý kabátec, žluté výložky, kožíšek přes ramena, šavli a na hlavě přilbu s chocholem. Jsou na obrazech Klatov, v písničkách a také jistě některý Klatovan je jejich potomkem. Vždyť díky nim jsou Klatovy známé. Tak pěkně od začátku. V roce 1725 vznikl v Belgii pluk, který byl začleněn do rakouské armády, neboť v té době tuto zemi, která se jmenovala Španělské Holandsko, vlastnila španělská větev Habsburků. Tento pluk měl na praporcích draky a jelikož se na vojně v té oblasti mluvilo francouzsky, říkali si tedy les dragones - draci. Z fonetického „dragone“ se v našich českých poměrech ujali „dragouni“. Spíše bychom měli říkat „dračí pluk“ či „draci“. Ještě však dříve, nežli dragouni byli součástí jezdeckého vojska 18. století, byli původní dragouni pěšáci (16. století), kteří koně využívali jen k přesunům (ne vyloženě k boji) a hlavní součástí jejich zbrojní výbavy byla krátká mušketa - drago. Dle tohoto názvu se původní vojáci nazývali dragouni. Starší význam je z historického hlediska správnější, i když pozdější hovorový význam je jaksi lidštější. Ale vraťme se zpátky. Majitelem pluku byl princ Ferdinand de Ligne a ten cestou na vojenský sraz na Moravu táhl přes Čechy a verboval mladé bezvousé adepty. V té době válčila Marie Terezie, manželka císaře Františka Štěpána I. Lotrinského, s pruským králem Fridrichem II. ve válce sedmileté. V dřívějších válkách všechno prohrála, mám na mysli naše Lužice a Slezsko a nyní Fridrich obléhal dokonce i Prahu. Rakouské vojsko z Moravy rychle chvátalo na pomoc a střet nepřítelem se udál u Kolína. Byla z toho velká bitva, kterou úspěšným útokem rozhodl právě pluk složený z českých mladíků. Jelikož jim ještě nerostly vousy, říkalo se jim posměšně holobrádci. A právě tito „holobrádci“ byli poté všemi chváleni a dokonce Marie Terezie rozhodla, aby na paměť tohoto vítězství příslušníci dragounského pluku nikdy nenosili vousy. Tato slavná bitva byla 18. června roku 1757 a u Křečhoře je od roku 1898 památník. Jak již jsem uvedl, do Klatov se dragounský pluk dostal roku 1762.
