Přátelé české historie

Zapomenutý tyran všech bránic

Pro někoho, kdo nezná Josefa Čejku, je titulek nesrozumitelný. Abych tedy malinko napověděl, tak myslím tím bránici lidskou, která se v každém z nás chvěje. Nejméně při mluvení, zpívání a nejvíce, když se smějeme. Čejka byl známý především vtipným mluveným slovem. Když začal ve společnosti vypravovat anekdoty, tak se obecenstvo smálo, až se za břicha chytalo, a právě v této chvíli lidé začali smíchem slzet, a od dlouhého smíchu se ozvala bolestivým pícháním jejich bránice. Sotva si však v malé pauze bránice trošičku odpočinula, tak při dalším vtipu začala znovu křečovitě vibrovat, a to už bylo pro dotyčné návštěvníky kolikrát nevydržitelné, ba až mučivé. Lapaje po dechu volali: „Dost, už dost“, ale jakmile se podívali na Čejkovy grimasy při jeho dalším vyprávění, tak v jejich nitru vypukla další lavina dávivého smíchu, a to už se někteří i počůrali…

Josef Čejka nebyl jen vynikajícím vypravěčem, mistrem mluveného slova, ale též kabaretiérem, komikem, ochotníkem, mimem, hudebníkem, muzikantem, zpěvákem, imitátorem, loutkohercem, ilustrátorem, karikaturistou, výtvarníkem, vystudovaným malířem a pro nás Klatovany, hlavně rodákem, který nikdy na své rodné město nezapomněl.

Josef Čejka se narodil 28. června roku 1886 v Klatovech v čp. 160/I. v Pražské ulici manželům, 26letému Josefu a 25leté Anně, Čejkovým. Měl ještě dvě mladší sestry, Miladu a Zdeňku. Výše určený dům je dle informace Marie Šleisové, oproti Jaromíru Jelínkovi, který uvádí čp. 70/I. Jeho otec měl někdy od roku 1886 či 1887 papírnický obchod v rohovém domě čp. 70/I., který převzal po zemřelém Šebkovi. Je možné, že tam předtím pracoval. V tomto obchodě malý Josef Čejka svému otci vypomáhal, a tak byl odmalička obklopen sortimentem, který ho umělecky předurčil a nasměroval dál. Také se ví, že po matce měl hudební a pohybové nadání. Za otcem do krámu chodilo hodně lidí, takže Čejka co by malý klučina, se mezi lidmi rychle „otrkal“, neměl zbytečnou svazující trému a byl zvyklý svými výstupy bavit kupující…

Nejdříve vychodil hlavní chlapeckou školu za jezuitským kostelem a poté nastoupil studia na gymnásium. Zde přispíval do časopisu Jitřenka (1902 – 03). Je možné, že se podílel na známé revoltě studentů při slavnostní bohoslužbě k zakončení školního roku (15. 07. 1905, Hugo Kepka a Zdeněk Krupař), protože 17. září toho roku nedobrovolně z gymnásia odešel. Jeho 19leté kroky ho dovedly do prahy, kde studoval malířství, nejprve na soukromé škole, posléze na škole Umělecko průmyslové (1906 – 07). Zčásti se již osamostatnil a na živobytí si vydělával kreslením obrázků. Ještě soukromě chodil ke Karlu Reisnerovi, který ho doporučil k Bertoldu Löfllerovi do Vídně. V letech 1909 až 1912 zde navštěvoval umělecko průmyslovou školu. V té době již byl nadaný a talentovaný Čejka v pozici slušně vypracovaného umělce, takže absolutorium dosáhl před obvyklým termínem. Za to dostal stipendium 400 korun na studijní cestu do Německa. Tady taková malá epizoda, která dokresluje Čejkův životní postoj. Nežli se vydal na cestu do Němec, tak se zastavil v rodných Klatovech a určitou sumu ze stipendia prohýřil s přáteli…

Další léta byla válečná, a osud Čejku zavál na italskou frontu. V roce 1915 narukoval k 11. pěšímu pluku do uherské Gyule a odtud až někam k Terstu. Problémy s jeho protiválečným myšlením zakrýval vlastním ironickým humorem. Válečné útrapy přežil díky svému kreslení. Všichni rakouští velitelé chtěli od Čejky portréty, protože byly jednak zdařilé a jednak s erbem. Každý erb byl návrhově originál. Jeho slova: „Co kdyby Vás ráčili povýšit do šlechtického stavu, tak ať to máte připraveno,“ byly velmi účinná. Velké pomoci se mu také dostalo od velitele polní nemocnice doktora Václava Jelínka, pocházející ho z Chudenic. U něho si vždy odpočinul a hlavně pořádně najedl…

Po válce se vrátil natrvalo do Prahy, kde se v listopadu roce 1920 oženil s 23letou Rosálií Benírovou. Tyto 20. léta 20. století byly pro Čejku vrcholem jeho tvůrčích schopností. Měl zakázky, kreslil, navrhoval, do r. 1922 vystupoval ve slavném kabaretu Červená sedma (založil r. 1909 Jiří Červený), prostě pracoval „na plný plyn, do roztrhání těla“. Byl všeobecně známý, oblíbený, nezkazil žádnou srandu, pojilo ho přátelství s mnohými populárními umělci té doby (např. s Hugo Haasem, Eduardem Bassem, Rudolfem Antonínem Dvorským, Karlem Hašlerem, Vlastou Burianem a dalšími), ale přesto zde bylo velké ale…

Dával do své práce celý svůj potenciál, ale bohužel to příslovečné štěstí na „majstrštik“ (mistrovský kus) neměl. Nevyšly mu hračky, loutkové divadlo, ani žádný převratný obraz. Za těch 12 let musel namaloval tisíce skic, obrázků a reklam, ale všechno to bylo jen na normální živobytí. Bohužel ani v soukromém životě to pravé štěstí nepřišlo, neboť rodinný harmonický vztah neměl pokračování v dětech…

Ještě se vrátím k jeho uměleckému přínosu české kultuře. Kabaret Červenou sedmu jsem již zmiňoval, takže vzpomenu jeho výtečné prstové bramborové divadlo. Stačili mu jeho vlastní prsty. Ve tvaru brambor vyřezal a vymaloval různé hlavy, mluvit dovedl různými hlasy taky, takže to byl jeho splněný sen. Bavit lidi, to byl jeho úděl. Toto minidivadélko se jmenovalo „Škrholeum“ a na portálu bylo napsáno „Od smíchu hlava nebolí“. To bylo v roce 1929. Měl i jiné dřevěné loutky a různé dekorativní obrazy. Vše později věnoval své švagrové, která žila v Bělehradě, ale bohužel vše shořelo při německém bombardování v další světové válce. Od loutek nebylo daleko ke hračkám. K těm měl Čejka blízký osobitý vztah. Sám si navrhl a vyrobil, mimo jiného, tučňáka a hlavně Bejbla. To byla postava panáčka, složená z několika částí, takže byla pro kreativitu pohyblivá a také byla různě vybarvena. Byly vytvořeny v několika variantách, dle významu a osobnosti postavy. Čejka si nejvíce oblíbil buclatého Bejbla, kterého parafrázoval ve svém vystoupení coby podrážděného, mrzutého maloměšťáka. Bylo po válce a mezilidské vztahy ve společnosti byly narušené. Čejka svojí vtipnou a břitkou satirou se rád strefoval do těchto lidí. Bohužel neměl na sériovou výrobu finanční kapitál, takže tyto hračky vymyslel pro brněnskou firmu Bohumíra Čermáka. Rok 1920 je vznik Bejbla. Jak jsem již uvedl, v poválečné době nebyl odbyt takový, nehledě na to, že konkurence byla velká, takže Čejkův Bejbl neprorazil…

Nyní uvedu jednu zajímavou hypotézu, kterou někteří historikové umění berou na zřetel a vysloveně jí nikdo nezatratil. Jedná se o to, že nedlouho po Čejkovi, či spíše souběžně s ním, další významný bavič Josef Skupa z Plzně (1892 – 1957), obohatil českou loutkovou scénu o postavičku Spejbla. Tu na Skupovo přání vyřezal Karel Nosek. Uvádí se rok 1920 nebo 1923. To je ta, kterou známe dodnes. Je však pravda, že Skupa měl ještě před tím, údajně také od roku 1920 jistou postavičku „plzeňského Bejbla“, kterou karikoval přihlouplé měšťáky. Prý, aby se odlišil od Čejkova Bejbla, tak mu začal říkat Skupův Bejbl. Logicky vzato, časem to vyústilo ve zkrácenou verzi – Spejbl. Zdali prvního Bejbla měl Skupa nebo Čejka, to se už těžko dozvíme. Spíše možná šlo o náhodnou shodu, a v popularitě u obecenstva nakonec zvítězil Skupa. Rozhodlo pravděpodobně to, že Skupa s loutkou hrál, ale Čejka svoji postavičku spíše prezentoval jako hračku. Co však měli oba protagonisté společného? Ani jeden neměl nástupce, jejich manželství byla bezdětná…  

Nyní se vrátím v čase a připomenu Čejkovy největší práce, které ho přežily a díky nim si ho stále připomínáme. Pro nás „Klatováky“ jsou to černobílá sgrafita, kterými zkrášlil vilu doktora Antonína Salzmanna čp. 152/IV. v Hostašově ulici naproti budově musea (1907 renesanční pávy). Vilu pokladníka Václava Sedláčka čp. 157/IV. v dnešní ulici Národních mučedníků. Zde jsou dva obrazy barevných grafit (Sázení stromu a Sklízení plodů) z roku 1909. V roce 1911 po přístavbě bočních křídel dívčí měšťanské školy v Plánické ulici čp. 194/I. Čejka vytvořil své největší dílo, tři velkoplošné sgrafitové barevné obrazy znárodňující starobylé Klatovy. Mimo toho ještě dva obrazy slunečních hodin s povídáním. V těchto letech 1911 až 12 víme také o výmalbě interiérů hostinců „U Zlaté Husy“ a „Pod Brankou“. Druhá největší zakázka v Klatovech, která ho učinila slavným, byla výmalba freskových obrazů v bývalé soudní místnosti v obnovené radniční budově. Najdeme tady pět klenbových lunet, které Čejka vytvořil v polovině roku 1924. Radnice se po zničujícím požáru velkoryse přestavěla v novorenesanční krásku. Autorem plánů byl slavný architekt Josef Fanta. Na venkovní fasádě dělal Láďa Novák sgrafita, a jelikož byl původem z Prahy, tak Fantovi referoval o pokračujících pracích. Jednou se Fanta Nováka ptal na Čejku, neboť se mu doneslo, že si počínal nějak divoce. Novák mu odpověděl mlhavě a vyhýbavě. Přece mu nemohl říci Čejkova autentická slova: „Až to Fanta uvidí, co jsem udělal, tak se po… !“   

Závěrem tohoto malého pojednání, připomenu v krátkosti konec života Josefa Čejky. Přátelé a známí mu důvěrně říkali „Pepín“. Celý život rozdával smích a radost, a přesto jeho konec nebyl úplně šťastný. Jak jsem již naznačil, pracovní vypětí a vytížení ho stálo mnoho duševních i fyzických sil, a následkem prasklé cévy vznikl výron do mozku. V jeho pražském bytě v Podskalské ulici ho našli v bezvědomí a bohužel pozdě. Po převozu do nemocnice zemřel. Bylo to na Zelený čtvrtek 24. března roku 1932. Čejkovi bylo necelých 46 let. Je smutné, že se v Klatovech objevily důvěrné informace o údajné Čejkově sebevraždě. Někteří lidé se pouštějí do různých spekulací, drbů a pomluv, jen proto, aby byli více zajímaví. Ještě jedna špatná zpráva měla Čejku posmrtně zasáhnout. Tím bylo vybombardování celého domu, včetně jeho bytu v únoru roku 1945. Veškerá pozůstalost, která by byla dnes velmi ceněna, byla nenávratně zničena. Jako kdyby na Čejku neměla zůstat žádná památka…

V této životní anabázi byla smutná ještě jedna věc. Jeho staří rodiče, o které se v Praze staral, ho přežili. Matka zemřela 6. srpna 1937 ve věku 76 let a otec 30. října téhož roku ve věku 77 let. Na pohřbu promluvil kolega akademický malíř Václav Novák, který mimo jiného pravil: „Rozdal jsi celé veliké bohatství své plaché lásky k lidem, nám všem a našim dětem, proto spěcháme, abychom tě na rozloučenou řekli, že měli jsme tě za to rádi, že jsme si tě vážili, že jsi byl náš, a že na tebe nikdy nezapomeneme.“

A já dodávám – ani my dnes, v březnu 2016,  nezapomeneme…