Kočka domácí
Kočka domácí:
Kočka domácí (Felis silvestris, f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka.Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi felinae, malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Po svých předcích zdědila vynikající zrak,sluch a tělo dokonale uzpůsobené k lovu .Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na některých místech zpětně zdivočela. V Austrálii je kočka domácí vedena jako jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů- paradoxně tam přitom byla původně do přírody vysazena úmyslně, aby kontrolovala přemnožené králíky a drobné hlodavce.
Starověk
Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraonů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni Řekové a Římané pokládali kočku za zvláštní domácí zvíře, na lov myší upřednostňovali fretky.Do Evropy se dostaly kočky obchodními cestami z Malé asie. První doklady o kočkách nacházíme na řeckých vázách z 5. Století př. n. l. O další rozšíření se postarali Féničané se svými obchodními loděmi.
Do Číny a Japonska se dostaly kočky z dnešní Indie. Kočky zde představovaly důležitou součást náboženských obřadů a v Číně měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.
Kočka a čarodějnictví :Pohled na kočku se změnil s příchodem středověké inkvizice, kdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost) stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojenkyni čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla.
Novověk
S nástupem novověku se situace koček znovu obrátila a v období baroka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století se do Evropy dostaly první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. Ze začátku byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka.
Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let.
Anatomie kočky
Kočičí tělo je přizpůsobené životu predátora - má ostré smysly, dokáže vyvinout velkou rychlost i pohybovat se potichu a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Má dlouhé tělo na relativně krátkých nohách, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavou a středně dlouhý ocas. U ušlechtilých plemen koček se pak objevují záměrně vyšlechtěné odlišnosti od tohoto schématu.
Popis kostry kočky.
1.čelist
2.spodní čelist
3.klenba lebky
4.krční obratle
5.obratle hrudní
6.obratle bederní
7.kost křížová
8.obratle ocasní
9.žebra
10.žebrový oblouk
11.kost hrudní
12.lopatka
13.kost pažní
14.kost vřetení
15.kost loketní
16.kosti zápěstí
17.kosti záprstí
18.kosti prstů
19.pánev
20.kost stehenní
21.kost holenní
22. kost lýtková
23.kosti zánártní
24.kosti nártní
25. kosti prstů nohy