Znáte to: testy v motoristických magazínech. Všichni je čtete. Nebo četli. Aspoň jeden. A pokud ne, tak jenom proto, že ve vší tichosti studujete testy těch nadupaných elektronických mašinek, jejichž 86% funkcí nikdy nevyužije 86% uživatelů. Jen vy. A váš kámoš. A jeho kámoš, co má kámoše, co prý už jednou skoro chodil s jednou holkou.
Ty testy aut, ty my známe jako své boty. Dají se totiž přehledně dělit, totiž jejich výsledky, do několika kategorií:
1) skutečně dobré auto. To je Škodovka, to je bez debat. Šak víme.
2) Vůz s do-ko-na-lý-mi jízdními vlastnostmi, vůz o kterém se redaktorovi zdá, miluje ho více, než své spořící konto, bůh na kolech, kterému promine cokoliv. BMW
3) Kára s nejlepčejším interiérem, super povrchově upravenými plasty i koberečky, jen je jazykem olízat. Audi.
4) Tamagoči s úhledným zjevem, nejede, ale obsahuje fantasmagorické počty skříněk, přihrádek, ďolíků, a škvír. Francouz.
5) Bude to lepší auto než škodárna, ale to se nesmí říct. Japonsko a jiná Asie.
6) Paskvil na kolech, který má objem i výkon 4x vyšší než umrněná „jednašestka“ co si pápne 7,5 /100km, ale potřebuje osolit za to, že žere odporných 14,6 l/100km v průměru a nemá v základu háček v kufru a sklapovací zadní sedadla. Prostě úlet dementních konstruktérů ignorujících elementární lidské potřeby! Fuj, hnus! To je nadupaný vůz výkonových parametrů supersportu, který pan redaktor nikdy nebude mít a který nemá rád vůbec žádný týpek od zelených!
Pane redaktore, víme, že vás platí německý časopis, milujete BMW a měkčené plasty, ale nenuťte nás věřit, že Subaru "žere trávu kolem silnice" a spotřeba 14l je u dvoutunové limuzíny s pětilitrovým motorem "spíše sklamáním". Děkujeme. Děkujeme mnohokrát.