Kapitola 4
Kluk, který tam pomáhal, jim odvedl koně do stáje. S majitelkou, štíhlou, pohlednou, asi šedesátiletou ženou, se o noclehu dohodl Palin, protože Gene (a jeho brnění) se jí očividně nelíbil už od pohledu. Dokonce nabídla večeři, přestože bylo už pozdě, ale Palin odmítl, že jsou unavení, jen ji požádal o snídani a možná oběd zítra. Slíbila mu to s tím, že pokud počkají na ten oběd, upeče husu, svou tajnou specialitu. Srdečně jí poděkoval a popřál klidnou noc.
Odešel za Genem nahoru do pokoje. Neskládal své šaty jako jindy, byl tak unavený, že je ze sebe prostě shodil a vlezl do postele. Mladý voják už byl v polospánku a když zaregistroval jen Palina, zase zavřel oči a spal. Palin se pohodlně uložil a spokojeně si povzdechl, když mohl tak klidně odpočívat.
Neodporoval, ale vytřeštil oči, když si ho spící Gene náhle přitáhl do náruče. Bylo to teplé, příjemné a uspávající objetí, tak jen v duchu pokrčil rameny a usnul také.
Ráno se probudil první. Ležel na boku, přitisknutý k Geneovi, hlavu na jeho rameni, jeho ruku kolem pasu a svou na jeho hrudi. Dokonce měl stehno přes jeho a od kolene dolů mu zakotvil nohou mezi jeho.
Bylo mu dobře.
Začal přemýšlet, jak se vymanit, aby ho neprobudil, ale nic nevymyslel, protože zase usnul. Když se probudil podruhé, byl v pokoji sám, jen na jeho věcech ležel stručný vzkaz, že vyrážejí po poledni, ať se zatím nějak zabaví. Vzal si něco málo peněz, které s sebou měl a vyrazil do města. Nadšeně se procházel po tržišti a okukoval zboží.
Koupil si nějaké sladkosti, stuhu do vlasů a pěknou vrhací dýku pro svého společníka. Dokonce objevil stánek, kde milá dívka prodávala krásně vychlazené mošty. Zrovna procházel tržištěm zpátky, aby byl v hostinci včas, koukal po prodavači se sponami do vlasů a přemýšlel, jestli by jedna z nich nebyla lepší než jeho stuha, když do něj vrazila malá vyděšená holčička, které se koulely po tvářích slzy.
„Co se děje?“ zeptal se, když jí podepřel, aby nespadla.
„Oni ho chtějí zabít!“ zakvílela.
„Koho?“
„Jeho!“
Teprve teď si všiml, že dívenka tiskne ručkami k hrudi malé černé kotě.
„Nechtějí mi ho nechat, chtějí ho utopit, ty jsi mág, jsi hodný, vem si ho! Postaráš se o něj?“
„Já… no teda, dobře…“ zakoktal.
„Díky,“ vyhrkla, vrazila mu kotě do náruče a s důležitým „Neukazuj jim ho!“ se rozběhla pryč, následována starším mužem, který mohl být její otec.
Rychle kotě ukryl do svého roucha a zmizel do hostince, kde si ho teprve pořádně prohlédl.
„Tak ty jsi niskie… a jsi ona? Jestlipak máš nějaké jméno? Jak já ti budu říkat…“
Do pokoje vstoupil Gene, tak schoval kotě za záda, aby si ho nevšiml.
„Řekni nějaké ženské jméno!“
„Nelien,“ zabručel bez zájmu voják.
Palin si posadil zvířátko na klín. „Tak budeš Nelien!“
Gene ho probodl pohledem. „To nemyslíš vážně, že sis pořídil kočku, Thurbere?!“ zavrčel popuzeně.
„Ne úmyslně, ale nakonec jo,“ usmál se Palin.
„Thurbere, jsi v pořádku? Nemůžeme s sebou tahat kotě!“
„Ty taky ne, je moje! A není to kočka, je to niskie!“
Niskie jsou malá, velmi drahá, zvířátka, která nikdy příliš nepřerostou koťata a málokdy dosahují velikosti kočky domácí. Jejich zuby a drápy v sobě mají jed, který dokáže oběť krátkodobě paralyzovat a na chvíli zbavit vědomí. Jsou věrnější než psi a velmi inteligentní. Lovem své potravy se velmi krutě baví. Mají částečnou přirozenou imunitu vůči magii.
„Malá, nevycvičená niskie!“ odmítl jeho argument. Chvíli zamračeně mlčel.
„Jestli bude dělat problémy, jde pryč.“
Jeli skoro celý den. Po setmění si udělali krátkou přestávku, aby dopřáli koním odpočinek a sobě jídlo a pokračovali dál. Jeli krásnými, poněkud chladnými lesy, které nahradily rozlehlé louky, kde je i v začínajícím létě dokázal studený vítr pořádně roztřást. Ačkoli byla Palinovi větší zima, krajina se mu líbila, ale Gene byl stále ostražitější. Asi hodinu po jejich malé přestávce zakázal Palinovi mluvit. Až za svítání pobídl koně do cvalu a unavený čaroděj, nezvyklý na dlouhé cestování, ho zívaje následoval. Po další hodině, kdy mu vlivem studeného větru málem umrzly prsty, se slunce konečně vyhouplo nad obzor tak, aby mohlo začít trochu hřát. Tehdy mu konečně neúnavný rytíř povolil sesednout. Vybral místo, které bylo strategicky výhodné, chráněné jak před nepřáteli, tak před přírodou. Jen odstrojili a volně uvázali koně a uložili svá zavazadla.
Takhle nad ránem byla pořádná zima, takže se Gene přitiskl k Palinovým zádům, přikryl je oběma přikrývkami a svým pláštěm. Mladík si přitáhl na hruď jeho ruku, kterou si přes něj přehodil, a ovinul se kolem ní.
„Jasnou mysl a klidný spánek,“ zamumlal. Byl tak unavený a otupělý, že mu nevadila ani tvrdá zem a usnul, sotva to dořekl.
Gene tak unavený nebyl, ale zase byl zvyklý na spaní v nepohodlí, takže usnul jen pár minut po něm.