ČUMÁCI

...a já konečně otvírám. Pohltí mě hromada černých a bílých chlupů. Na rukou cítím drápy černé příšery a do břicha mi buší bílá potvora svou hlavou. Klesám na kolena a snažím se udržet si alespoň drápy dál od těla. Nějak se mi to nedaří. Opět mě dostali.

V hrůzné bolesti říkám "Fuj!", ale jim je to jedno, jako vždycky. Karel se svalí na podlahu a vyluzuje své jihoruské skřeky, zatímco Dany mi nadává, kde se jako zase flákám...

Ošetřím své nové rány od psích drápů a přesunu se do obýváku. Jdou za mnou jako můj stín. Vražedná láska mých psů nezná meze. Nebojí se kousnout, když cítí, že jsem jim chyběla moc. Alespoň ucítím, jak moc je to bolelo, když jsem si dovolila opustit takové hodné psíky