Legendy z pouště
... a Alláh stvořil koně. Hvězdné nebe nad hlavou, praskání ohně, a kam oko dohlédne, tam jen samá poušť. Ale za jednou z těch písečných dun, vlnících se po obzoru jako těla netvorů z dávných časů, stojí shluk pestrobarevných lidských přístřešků a stádo vytrvalých pouštních koní.
Posaď se, ještě nechoď spát," chraptí starý, větrem ošlehaný a sluncem osmahlý beduín, jehož tvář je jako kůra stromu - stejně vrásčitá, stejně tmavá. „Noc je časem příběhů. Příběhů z pouště..."
Faríz pije kvas z kobylího mléka a zálibně hledí na svou chloubu, na stádo věrných koní. „Taková zvířata opravdu mohou pocházet jen z rukou Alláhových. Podívej! Jako tanečnice z harémů, takové krásné a rychlé nohy mají. Každý pohyb se vyrovná emírovým kráskám."
Člověk by přísahal, že se tomu starému bručounovi, zocelenému životem v poušti, v oku slza zaleskla. „Při pohledu na ně by si i nevěřící pes uvědomil, co je tou neochvějnou pravdou, kterou nechce vidět. Alláh akbar! Bůh je veliký!"
Odloží čutoru s kvasem, otře si prošedivělý plnovous. „A víš ty vůbec, jak je stvořil? Ne? Dítě nešťastné, cos to mělo za matku, že tě ochudila o ty nejkrásnější příběhy?" kroutí hlavou. „Budeme to musel napravit..."
***
Když chtěl Alláh stvořit koně, přivolal k sobě El-Marees, Jižní vítr, a řekl mu: „Z tvé podstaty stvořím novou bytost. Bude požehnáním pro mé následovníky a zhoubou pro mé nepřátele. Zhmotni se!"
A vítr uposlechl. Přestal fičet v uších, jeho divokost a neposednost se na chvíli ustálila na jednom místě, kde se přeléval jako voda v uzavřené kádi. Ani za mák se mu nelíbilo, že ho chce někdo spoutat, ale božím slovům se nedalo odporovat.
Tu anděl Jibrail, pravá ruka Alláhova, vzal do jedné hrsti tetelivý vzduch a do druhé hlínu. Oboje podal svému pánovi, který svou tvořivou silou spojil nedosažitelný vítr s pevnou zeminou. Stejně jako tvořil člověka, i teď tvaroval dokonalé tělo. Tuhle bytost však netížila váha země, protože nohy měla jako vzdušné sloupy, lehké a nespoutané.
„Tvé jméno budiž kůň," pravil Alláh, když kopyta prvního oře zadupala po rozžhaveném písku. Ve svitu slunce se leskl kaštanovou barvou, pohazoval tmavou hřívou, jako by mu do ní Alláh vpletl větrné rarachy.
„Stvořil jsem tě jako společníka větru a bouře," pokračoval Alláh, „dal jsem ti své požehnání. Mezi všemi zvířaty bude pánem. Úspěch a štěstí tohoto světa dlí mezi tvýma očima, štědrost zase na tvém hřbetě a bohatství tě bude doprovázet, kamkoli jen vkročíš. Obdařil jsem tě schopností létat, ačkoli nemáš křídla. Tvůj let však nebude po boku ptáků - to země, z níž pocházíš, se ti bude míhat pod nohama, až v sedle poneseš muže, kteří mě velebí, a tímto mě budeš ctít i ty."
Nad pouští se rozlehl doposud neznámý zvuk. Alláh se pousmál, když viděl, že se pohani zalekli a volali své ďábly na ochranu před jeho stvořením.
„Žehnám ti," zopakoval koni, „protože tvůj hlas bude děsit bezvěrce společně s polnicí volající do bitvy! Naplní jejich uši a srdce strachem a oni pak konečně prozřou a skloní hlavy!"
***
„Jak řekl, tak bylo," zakončil Faríz své vyprávění. „Naši koně nás nosí do bitev a jsou statečnější než nevěřící psi! Podívej se na jednu z těch klisen, na tu s červeným flekem na rameni. I z ní už je legenda. Ale to až příště, mladíku. Nebe bude za chvíli blednout."