Seznam sedmi hlavních hříchů
Seznam sedmi hlavních hříchů
Pýcha (latinsky superbia) - Nejvážnější ze všech smrtelných hříchů a také ten, z kterého pocházejí hříchy ostatní. Je definován jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti, než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost díky kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nadřazeným chováním. Jedná se o stav srdce. Opakem pýchy je pokora.
Lakomství (latinsky avaritia) - Též lakota. Vyznačuje se touhou získávání co největšího majetku a realizováním této touhy. Lakomství či lakota (lat. avaritia) je přehnané lpění na majetku, nekontrolovaná touha hromadit majetek a neochota dělit se byť i jen o neupotřebitelné přebytky. Bujnost, přepych, nenasytnost, hrabivost, osobní zisk, ale i krádeže a úplatkářství. Vyznačuje se touhou získávat co největší majetek a realizováváním této touhy. Řada etických a náboženských systémů považuje tuto vlastnost za neřest, náleží mezi sedm hlavních hříchů definovaných scholastickou filosofií. Je to hřích přemíry. Opakem lakoty je štědrost (lat. liberalitas).
Závist (latinsky invidia) - Tento hřích je charakterizován jako nezkrotná touha po majetku, kterým disponuje někdo jiný. Závist (lat. invidia) je jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Z hlediska náboženského bývá odsuzována jako hřích, např. katolická nauka ji považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Opakem závisti je přejícnost.
Hněv (latinsky ira) - Hněv se projevuje nekontrolovatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě. Hněv je silná afektivní reakce na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle nebo brání rozvíjení jednání. Je to emoce, jejímž původním smyslem bylo připravit jedince na útok. Podle intenzity se rozlišuje rozzlobenost (nejslabší), hněv, zlost a vztek (nejsilnější). Projevy hněvu zpravidla trvají krátce, dlouhodobějším projevem je hostilita (nepřátelství).
Protože hněv je primárně násilnou reakcí, snaží se ho lidé pokud možno brzdit, i při velké zlosti se místo fyzického napadení uchylují spíše k urážkám, výhrůžkám. Projevy hněvu nejčastěji narušují vztahy mezi lidmi. Nakonec mohou vést k izolaci a bolestné osamělosti. I když projevy hněvu mají často svůj důvod, jsou většinou přehnané a nepřiměřené situaci, která je vyvolala. Z hlediska náboženského bývá odsuzován jako hřích, např. katolická nauka jej považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Vlastnost, s níž člověk snadno podléhá vzteku, označujeme jako prchlivost.
Fyziologickými projevy hněvu jsou některé změny v tělesné činnosti, směřující ke zvýšení fyzické síly organismu – zvyšuje se srdeční tep, stoupá krevní tlak, člověk zčervená. Zlost vyvolávají některé drogy, například hašiš, částečně také alkohol.
Smilstvo (latinsky luxuria) - Tento hřích označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení. Pod pojmem smilstvo řecky „πορνεία [por·nei′a] se rozumí pohlavní styk mezi dvěma souhlasícími jedinci stojícími mimo vzájemné manželství. Křesťanství, islám a judaismus je považují za hřích a neřest, je uvedeno v desateru Božích přikázání.
Kromě samotného desatera se v křesťanství smilstvo (lat. luxuria) objevuje ve výčtu sedmi hlavních hříchů. Zde však má tento hřích trochu jiný význam, odpovídající spíše nezvládanému chtíči a zvrhlosti. Původně označovalo jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení, v současnosti je ale vnímán pouze jako úmyslné vyvolávání této touhy či její realizace. Dante popsal chtíč jako “přílišnou lásku k jiným”. Ctností stojící proti smilstvu je cudnost (lat. castitas).
Pojem násilné smilstvo, který dosud přetrvává v některých zákonících a mezinárodních dohodách, je dříve používaný termín pro znásilnění, jeho význam však není totožný, neboť na rozdíl od moderního termínu se nevztahuje na znásilnění manželky.
Bývalý československý Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 12. března 1921 sp. zn. Kr II 265/20, publikovaném ve Vážného sbírce pod č. 395/1921 tr., že ve dvorním dekretu ze dne 26. června 1844, čís. 4413, sb. z. s. čís. 816 se praví, že výraz "smilstvo" dlužno pojímati v jeho přirozeném významu. Dle tohoto významu zahrnuje však smilstvo v sobě každé, smyslnosti sloužící, meze mravů a slušnosti překročující pohlavní zneužití těla jiné osoby. V důsledku toho nemusí smilné úkony býti nutně předsevzaty na nahých částech těla osoby, nýbrž stačí, i když se tak stalo na těle oděném.