Římskokatolická farnost Švihov

– přednáška v rámci duchovního soustředění pro zaměstnance Charity

(14. června 2007 Švihov a 21. června 2007 Vochov)

Abychom si odpověděli na takto postavenou otázku, měli bychom se nejdříve pozastavit nad významem slova „bůh“. Co znamená? Co nebo koho označuje? Co si pod tímto slovem vůbec představujeme?

Toto slovo bylo v dějinách lidstva používané – můžeme říci – vždy, ale hodnoty, neboli obraz toho co lidé nazývali bohem, bůžkem nebo i modlou se často měnil. Nicméně, vždy byla tímto slovem označována hodnota nebo osoba, které se lidé nějakým způsobem klaněli, které vzdávali úctu, nebo před ní pociťovali strach (občas oboji), vždy to byla hodnota nebo osoba, převyšující člověka a jeho existenci.

Pokud si položíme výše uvedenou otázku, musíme se především zamyslet nad tím, čemu se v životě klaníme, čemu je náš život podřízený, jakou hodnotu v našem životě považujeme za tu nejvyšší? Přičemž nesmíme zapomínat, že ne vždy to, co nám napovídá rozum, se projevuje v našem chováni. Jinak řečeno: často se stává, že něco rozumově uznáváme jako nejvyšší hodnotu, ale něco jiného pak vyjadřujeme a vyznáváme svým chováním. Stává se to v případě, že naše emoce jsou silnější než naše vůle, řízená rozumem. (viz. přednáška: „Co, koho hledám? – jaké jsou cíle mého života?“ – Adam Lodek).

Bohem, bůžkem či modlou, se stávají pro dnešního člověka hodnoty naprosto přízemní: peníze, moc, sláva, úspěch, … . Člověk, pro získáni těchto hodnot, byl a je schopen vraždit, mučit, krást, podvádět, lhát a dopouštět se těch nejhorších věci. Stavění výše uvedených hodnot na vrchol životního žebříčku, souvisí často s realizováním a doháněním něčeho, k čemu člověk nedozrál v období dětství, dospívání nebo pramení z nějakého silného citového zážitku, který rozvrátil jeho vnitřní emotivní život. Často se jedna o nějakou vnitřní nespokojenost, která způsobuje, že člověk hledá své štěstí v hodnotách, jež ho sice mohou uspokojit, nebo tento pocit poskytnout, ale toto uspokojení je pouze momentální, a rychle nastává potřeba vyhledávat další body v realizaci svého štěstí. Zralý a vnitřně zdravý člověk, bude svou nejvyšší hodnotu vždy vidět v úctě k lidskému životu a ke všemu, co prospívá jeho duchovnímu vývoji. Své uspokojení najde v lidských vztazích naplněných láskou, zasahující nejen city, ale hlavně vnitřní, duchovní život člověka. Jen takové uspokojení dává trvalý pocit štěstí a spokojenosti.

Moc. Představme si situaci, ve které je v týmu zaměstnanců někdo upřednostňován, více oblíben, jeho práce je z nějakých důvodů – celkem spravedlivých – lépe hodnocená. Často se stává, že v takovéto situaci se dají slyšet pomluvy, probouzí se závist, žárlivost, nebo se dokonce někdo snaží někoho podrazit. Občas se může jednat o nějaké povýšení: z řadového pracovníka se stává vedoucí. Post, který je v celkovém úhlu pohledu naprosto bezvýznamný, se může stát důvodem probuzení nezdravých emocí a změny mého chování vůči ostatním. Přestože uznávám poctivost, spravedlnost a úctu vůči druhému jako nejvyšší hodnoty, touha po ohodnocení, po moci (povýšení, jakýkoliv úřad je vždy spojený s nějakou mocí), po tom, abych se stal důležitější než právě jsem, se může stát důvodem mého nečestného nebo dokonce nepoctivého jednání.

Jaké emoce se ve mně probouzejí v takovýchto situacích? Není touha po povýšení, ohodnocení respektive po moci, tou nejdůležitější hodnotou v mém životě? Právě touha po ovládaní druhých, je jedním z nejčastěji se vyskytujících bůžku v dějinách lidstva. Můžeme ji potkat jak u velkých tohoto světa, tak u naprosto obyčejných lidi, kteří se snaží násilím, nepoctivosti, podrazem, pomluvou nebo lži, podmanit své nejbližší okolí, včetně své rodiny. Člověk občas ospravedlňuje své chováni tím, že moc kterou získává, může využit k úspěšnějšímu šíření dobra a k zavádění pořádku ve světě. V praxi se však jedná o naprosto osobní záležitosti. Člověk nesmí zapomínat, že nepoctivé prostředky, nelze používat k uskutečňovaní vznešených cílů.

B. Peníze. Jiným, velice často se vyskytujícím bohem dnešního světa jsou peníze. Jsou úzce spojené s touhou po moci. Známe tvrzení: Kdo má peníze, ten má moc! Člověk z touhy po penězích nebo moci je schopen i zabíjet. Prostřednictvím sdělovacích prostředků slyšíme, jak často se to v dnešním světě stává. Život člověka má pro mnohé menší hodnotu než hrst „drobáků“. Nemusí to však být vždy záležitost života a smrti. Myslím, že mnozí z nás se setkali se situaci, ve které člověk, mající spousty řečí o poctivosti a lásce, je schopen na to vše rezignovat, aby získal větší finanční prostředky. Jak často zaměňujeme lásku k bližnímu za peníze? Pří návštěvách domovů důchodců často slyším, že rodina a dětí navštěvují své rodiče jednou za měsíc, vždy po výplatě důchodu. V případě úmrtí se opomíjí přání zesnulých a koná se pohřeb bez obřadu, aby se ušetřilo. Peníze jsou bohužel, jedním z velkých a silných bohů tohoto světa.

Nedávno jsem slyšel jiný příklad. Člověk běžně vydělávající 10.000 – 15.000 Kč měsíčně, se díky vítězství ve volbách stává poslancem, a jeho výdělek se začíná pohybovat mezi 150.000 – 250.000 Kč měsíčně. Výsledek voleb (včetně finančních prostředků) tento člověk přijímá ne jako osobní úspěch, ale jako posláni, díky kterému může sloužit národu a své vlastní rodině. Vysoký plat mu totiž dovoluje zahájit velice nákladnou léčbu svého postiženého dítěte, na kterou dřív neměl. Ve svém myšlení a konaní zůstává poctivým člověkem a svou poctivost realizuje i v politice. Dilema začíná v okamžiku, kdy volební období končí. Návrat do původního zaměstnaní by pro něho znamenal hlavně přerušení léčby jeho dítěte. Problém však může řešit tak, že v parlamentu zvedne ruku pro schválení nepoctivých zákonů, a tím posílí své postavení a může počítat s pomocí svých kolegů. Co zvítězí: léčba dítěte za cenu nepoctivých zákonů poškozujících národ, nebo zachováni poctivosti a důvěra, že když Bůh požehnal jednou, požehná i po druhé?

Život bývá komplikovaný. Odpověď na otázku: Za co bych byl schopen prodat svou poctivost (jestli vůbec existuje taková protihodnota) nám může pomoci, připravit se na překonávaní různých pokušení a zachovat si poctivost a čestnost v každé situaci a za každou cenu! Přemýšlím o tom, jaký je můj „bůh“? Čemu se klaním, když přichází nějaká komplikovanější životní situace? Jsem schopen zachovat si poctivost a zůstat čestným člověkem za každých podmínek a okolností?

Příkladem nám mohou být velké osobnosti českého národa jako sv. Václav nebo sv. Jan Nepomucký. Jsou to lidé všeobecně uznávaní a vzbuzující obdiv a úctu právě proto, že v situacích, kdy se měli rozhodnout mezi vlastním prospěchem a záchranou svého života na straně jedné a poctivostí a věrností na straně druhé, byli schopni zachovat si čest a obětovat svůj život. Příkladem nám mohou být i tisíce laiků a kněží, kteří zemřeli v komunistických vězeních jen proto, že se nevzdali hodnot, ve které věřili. Tito lidé ukazují, že jsou hodnoty pro které by člověk měl obětovat hodně, je-li to nutné -  i svůj život.

Křesťanství si Boha představuje jako dokonalý vztah lásky. Naplňovaní vztahů – ve kterých člověk žije a vytváří kolem sebe – láskou, je tím nejzákladnějším posláním křesťana. Svatý apoštol Jan píše: „Milování, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je Láska“ (1J 4,7-8). Na základě těchto slov můžeme říci, že Bůh je přítomen všude tam, kde člověk zpřítomňuje lásku. Čím více naplňujeme naše vztahy láskou, tím více je Bůh přítomen mezi námi a hlavně v nás.

K zobrazení těchto pravidel působení lásky, nám poslouží diagram ukazující Rodinu lidskou a Rodinu Boží.

V knize Genesis Starého zákona čteme, že Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, podle své podoby. Stvořil ho ne jako jednotlivce, ale jako společenství osob povolaných k dalšímu tvoření lidských životů. Bůh stvořil člověka jako může a ženu, a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi (Gen 1, 26-28). Boží obraz podle kterého byl člověk stvořen, nespočívá v nějaké fyzické podobě: Boží osoby jsou duchovými bytostmi a nemají hmotnou stránku. Podoba se skrývá v tom, co je nejpodstatnější pro život: ve vztazích, kterými člověk naplňuje svou existenci. Tím nejdůležitějším vztahem a zároveň jediným, který může naplnit člověka štěstím, je láska. Apoštol Jan tvrdí: Láska je Bůh. Osoby Otce, Syna a Ducha Svatého nazýváme Božími, neboť Láska je tak dokonale naplňuje a spojuje, že mezi nimi je dokonalá jednota; tak dokonalá, že jsou nerozlučitelné a mluvíme o nich v jednotném čísle: jeden Bůh.

Tajemství jednoty třech Božích Osob můžeme poznat na obraze lidské rodiny. Tam kde je rodina spojena hlubokou a obětavou láskou, tam se také nachází pevná jednota: rodina drží pohromadě. Přestože v nějaké domácnosti žije několik lidi, můžeme o nich, v důsledku hluboké propojenosti jejich životů, mluvit – podobně jako o Bohu – v jednotném čísle: rodina. Tam, kde je láska velice slabá, kde jednotlivé členy rodiny spojuje pouze společná střecha a finanční prostředky, je těžké mluvit o jednotě nebo používat slovo rodina. Toto slovo můžeme použit jen ve formálním slova smyslu. Bůh je tříčlenná Rodina, ve které nejsou nikdy žádná nedorozumění, žádné hádky, nevyskytuje se pocit osamocení, projev odmítnutí – je to prostě Rodina v plném a dokonalém slova smyslu.

Další podoba podle které člověk byl stvořen, se skrývá v předávaní života. Bůh je láska, a tam kde je láska, je vždy touha po vytváření nového života. Manželé, kteří se milují, chtějí mít děti, aby na ně přelévali svou lásku. Pří předávání života nejde jen o pouhé zplození. K tomu – jak dobře víme – láska potřebná není. Proto člověk není povolán jen k zplození, ale také k tvoření života, k výchově a péči poskytované dětem, a k tomu je láska základní podmínkou. Člověk, který vyrůstá bez lásky, je v celém svém životě postižený na duší. Jak dalece se nám povede naplnit náš domov láskou, tak dalece budou naše děti zralé k předávání lásky dál.

Když porovnáme naše diagramy, vidíme podobu mezi tím, co tvoří a naplňuje lidský život a tím, co tvoří a naplňuje život Boha. V křesťanství je nejvyšší uznávanou hodnotou Láska. Láska je křesťanským Bohem, Láska, která je zpřítomněna ve vztazích spojujících tří Božské Osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého. Poznávání této Lásky (tohoto Boha) a její zpřítomňování v lidském životě, je hlavní naplní křesťanského života. Můžeme říci, že křesťanství je školou lásky. Je však pravda, že mnozí,  jež stoupající po této cestě, nejsou vždy obrazem toho, co by mělo život křesťana naplňovat. Ve škole bývají různí žáci, a ne každý žák se chová na jedničku. Všichni se teprve učíme jak správně žit život Boha, jak vytvářet onu dokonalou podobu ztracených vztahů lásky.

První Boží přikázáni (první z desatera) říká: „V jednoho Boha budeš věřit“. Věřit v Boha neznamená pouze uznat, že On existuje. Pokud by v tomto bodě končila naše víra, mohli bychom to přirovnat k situaci, ve které syn pouze ví, že má maminku, ale už desítky let ji nenavštívil, nezavolal ji, neprojevil zájem o jakýkoliv kontakt, přestože jeho máma bydlí na druhém konci ulice. Pokud člověk v někoho věří nebo lépe řečeno někomu věří, tak se snaží o udržováni a vytváření vztahů s touto osobou. V křesťanství by měl věřící člověk žít v hlubokém vztahu k Bohu a od Něj se učit, co je pravý život lásky. Postavení Boha (Lásky) na prvním místě v celém žebříčku životních hodnot (takový je smysl prvního přikázání z desatera) zaručuje, že naše chováni budeme vždy řídit zákonem lásky, jak v rodinných vztazích, tak v životě na veřejnosti.

Krize lidských vztahů, kterou pozorujeme v dnešním světě, obzvlášť v celé Evropě (rozpady manželství a rodin, krize přátelství) je ve velké míře způsobena opuštěním náboženského života. Vztah k Bohu, který má člověk vytvářet v náboženském životě, učil lidi vytvářet vztahy mezi sebou. Učil také vnímat to, co je neviditelné, duchovní, a lidské vztahy spadají zrovna do této oblasti. Problémy se samotou, kterou prožívá člověk žijící v 21. století, jsou neschopností prožívat něco co nevidíme, ale vnímáme v oblasti ducha. Rostoucí počet sebevrahů, kteří ve své opuštěnosti dospěli na práh zoufalství, nás upozorňuje na velikost tohoto problému.

Charitativní činnost církve se nesoustředí pouze na pomoc pro tělesnou oblast lidských problémů spojených se stářím či nemocí. Prvním posláním charitního zaměstnance je zájem o duchovní stránku člověka. Právě Charita má ukazovat a učit, jak v dnešním světě vytvářet společenství lidi spojených Božím vztahem lásky. Proto musíme klást velký důraz na budováni vnitřních vztahů v charitních zařízeních, aby to, co křesťanství má zpřítomňovat – Boha, který je Láskou – žilo mezi námi a přede vším v nás. Katolická Charita je nejen podnikem poskytujícím sociální pomoc, ale má být výsledkem přetékající lásky v osobním životě člověka, kterou přeléváme na své potřebné a strádající bližní.

V závěru bych Vám chtěl nabídnout text sv. Pavla, který adresoval obyvatelům Korintu. Je to velice známá píseň lásky zdůrazňující, jak je tato ctnost důležitá pro lidský život. V celém tomto textu chci obzvlášť poukázat na odstavec, ve kterém sv. Pavel vyjmenovává vlastnosti nebo projevy lásky. Může nám to posloužit k zamyšlení, jaká je doopravdy naše láska. Jsme schopni tyto vlastnosti realizovat ve svém životě? Mnohdy totiž říkáme, že jednáme na základě lásky, ale vůbec si neuvědomujeme, jak jsme od ni daleko!

Jaký je náš bůh? Podobá se tomu, co nacházíme v Pavlově písni?

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.¨

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.“    (1. Korintským 13,1-13) 

P. Adam Ryszard Lodek