Kluk se zelenýma očima 1/2
Kluk ze zelenýma očima ♥ 1/2
Varování:
Tato povídka je žánru Shonen Ai!
Konec prázdnin. Ta nejhorší doba v roce. Každý normální student jistě ví proč. Vracíme se zpět do školy, mezi učitele a také mezi spolužáky.
„PÍP! PÍP! PÍP!“ a už je to tady, tohle budu poslouchat dalších deset měsíců.
Pomalu jsem se vyhrabal z postele a zacvakl budík. Mamka je stejně jako vždy už od pěti v práci a já mám ráno celý barák pro sebe. Spolu s mamčou bydlím v patrovém domku s malou zahrádkou, osázenou kytkami všeho druhu, na předměstí Londýna. Dům je jednoduše zařízený a vzhledem k tomu, že jsme tam jenom dva, tak i celkem prostorný. Můj pokoj se nachází v prvním patře s oknem mířeným na západ. Hned pod oknem leží postel a naproti ní stůl s lampičkou a nesmí chybět ani milovaný počítač.
Ve škole se nic moc nezměnilo. Stále ti samí učitelé a složení žáků v naší třídě se vůbec nezměnilo, až na jednu výjimku. V poslední lavici v řadě u dveří seděl nový kluk. Sedl jsem si na své obvyklé místo v poslední lavici v prostřední řadě. Postupně jsem zahlédl, že všichni mí spolužáci už dorazili a všichni se se zájmem dívali na nového člena naší velké party. Dokonce jsem zaslechl rozhovor dvou holek:
„Ty Niki, ten novej kluk je moc hezkej, že jo?“
„Jo máš pravdu a má moc krásný oči.“ odpověděla druhá.
Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Takhle je to pokaždé, vždycky když přijde nějaký nový kluk, mohou se z něj holky zbláznit. Snad jenom jednou se tak nestalo. Loni k nám přišel Collin a jelikož je trochu při těle a ke všemu je hrozně protivnej, tak do toho žádná zblázněná nebyla, ale jinak po každé.
I když mě ten nový vůbec nezajímal, přinutil jsem se otočit na něj hlavu. Byl vysoký a měl černé vlasy. Hlavu měl skloněnou a něco si zapisoval do sešitu. Ač nerad, musel jsem uznat, že nevypadá nejhůř. Určitě bude mít u spolužaček úspěch.
„Miku! Zdár! Jak bylo o prázkách?“ zavolal na mě u ode dveří můj nejlepší kamarád Sam.
„Ahoj Same! Prázdniny byly fajn a co ty?“
Sam se posadil přímo přede mě a hned se zase otočil: „Jo dobrý. Hele, koukám, že letos tu máme novou oběť holek.“
„Jo jsou z něj úplně unešený.“ řekl jsem trochu kysele.
Ani ostatní kluci z něj nebyli moc šťastný, ale asi se s tím budou muset smířit. Však holky zase brzy omrzí...doufám, V 08:00 přišla naše třídní učitelka a přivítala nás v novém školním roce.
„Jak jste si jistě všimli, máme tu nového spolužáka, jmenuje se Erik. Doufám, že ho mezi sebe bez problémů přijmete.“
Po dlouhém únavném proslovu o Školním řádu a dalších podobných blbinách nás učitelka s přáním dobrého roku pustila na oběd.
Na oběd jsem si vzal sendvič s rajčaty a k tomu krabicové mléko. U stolu jsme seděli já, Sam, Chris a Jack. Dvě místa byla ještě volná.
„Ahoj. Můžu si k vám přisednout? Nikde jinde už není místo.“
Všichni čtyři jsme se otočili za neznámým hlasem. Stál tam Erik a koukal se přímo na mě.
„No jasně.“ odpověděl jsem a nervózně si poposedl. Nevím proč, ale něco se mi na něm nezdálo. Po chvíli přemýšlení jsem na to přišel. Jsou to jeho oči. Erikovi oči mají absolutně zelenou barvu.
„To přece není možné, aby měl člověk takovéhle oči.“ říkal jsem si v duchu a při tom jsem šťouchal do nedojedeného sendviče.
Po tom nemožně dlouhém obědě, kdy jsem neustále zachytával pohledy jeho smaragdových očí, jsem se hned vydal domů.
„Ahoj mami! Jsem doma!“ pozdravil jsem ode dveří a hned jsem zase zmizel v soukromí svého malého království.
Hodil jsem tašku napříč pokojem, kde přistála u rohu skříně.
„To byl zase den. A ten Erik je vážně divnej. Zajímalo by mě, proč na mě pořád zíral.“ Podíval jsem se do zrcadla, jestli mi náhodou nenarostly rohy, nebo něco takového. Nic neobvyklého jsem neviděl, prostě svůj kulatý obličej, špinavě blonďaté vlasy a modré oči.
„No nic, asi je vážně divnej,“
Unaveně jsem se natáhl na postel a pustil si své oblíbené CD.
„Jsem zvědavej, co se bude dít zítra.“
Hned druhý den jsem zaspal.
„No to je paráda! To jsem se zase předvedl.“ nadával jsem si a při tom jsem hrabal v haldě oblečení. Nakonec se mi přece jen podařilo obléct se do školní uniformy, složené z černých kalhot, saka a kravaty a bílé košile.
Do školy jsem sprintoval tradiční cestou: kolem Pošty, přes Zelený most a potom rovně Paulovou ulicí.
„Dobrý den pane Evans, to jsme rádi, že jste se uráčil přijít.“ přivítal mě učitel matematiky pan Bens. Mlčky jsem se posadil a své místo.
„Ty jsi vážně magor! Přijít hned druhej den pozdě.“ otočil se na mě Sam a vzápětí zazvonilo.
„Jdu do skříňky.“ zvedl jsem se a dál si nevšímal jeho narážek na moji dochvilnost.
Skříňku mám až na druhém konci šaten, v rohu, kde nesvítí žádné světlo. To se mi maximálně líbí, protože mám tmu raději než světlo.
Sakra!
Vedle mojí skříňky zrovna někdo byl. To znamená mačkání dvou lidí ve velmi malém prostoru. Šel jsem blíž a pak jsem se zastavil. Vedle mě má skříňku Erik.
„Ahoj Miku.“ pozdravil mě.
„Čau.“ odpověděl jsem a dál jsem si ho nevšímal. Chvíli mi trvalo, než jsem vyhrabal igelitku s výtvarnými potřebami. Všiml jsem si, že mě Erik zase pozoruje.
„Co je?“ zeptal jsem se maličko neklidně.
„Ale nic.“ trochu se ušklíbl, zamkl skříňku a odeše l.
Ještě chvíli jsem tam stál a potom jsem se také vrátil do třídy. Výtvarka se slečnou Novardovou byla senzační jako vždycky. Měli jsme kreslit své oblíbené zvíře. Nechci se nějak chlubit, ale všichni z mého okolí říkají, že umím perfektně kreslit a tak nebyl moc velký problém nějak načmárat z hlavy pantera.
Na konci hodiny učitelka vyvěsila nejlepší výkresy na nástěnku. Můj panter byl hned na kraji, vedle moc hezkého orla.
„Myslím, že se vám ty obrázky povedly.“ zakončila hodinu slečna Novardová: „Asi úplně nejhezčí je ten Mikův panter a Erikův orel, souhlasíte?“
Všichni s pokývnutím souhlasili. Doufám, že mi ten Erik ještě ke všemu neukradne první místo v žebříčku Třídní malíř. To už bych se vážně neudržel!
Cestou domů jsem poslouchal Mp-3jku a přitom koukal do země, když v tom mě někdo chytil za rameno. Vypnul jsem hudbu a otočil se. Stál tam Erik a byl pěkně udýchaný nejspíš z toho, že za mnou musel běžet.
„Co je?“ zeptal jsem se ho a cítil se trochu podrážděný a nervózní zároveň.
„Nic, jen že bychom mohli jít společně domů. Včera jsem si všiml, že bydlíme naproti sobě.“
„No tak dobře.“
Chvíli jsem šli mlčky a potom jsem se ho zeptal na to, co mi vrtalo hlavou celou dobu: „To máš takovýhle oči normálně, nebo máš čočky?“
„Ne, nemám čočky. Takovouhle barvu očí mám už od narození“
Šli jsem dál a po chvíli jsem zpozoroval, že na mě zase kouká.
„Proč se na mě díváš, je na mně něco divnýho?“
Jenom pokrčil rameny a šel dál
Co to s ním sakra je?!
KONEC 1. ČÁSTI
PS: To nejlepší je až v té druhé, tak si to nezapomeňte přečíst!!
Michael (Mike):
Kluk ze zelenýma očima ♥ 1/2
(Lili , 14. 3. 2012 16:48)