Záruka ústavnosti?
V poslední době jsme svědky urputného „boje o zrno“. A to ze všech pozic. Poslanci vedou bitvu o kolik si mají přidat. Jestli 1%, 3,5%, 14%, nebo 26%. Tedy jestli 500,-Kč, nebo 3.500,-Kč, nebo 8.000,-Kč a více. Zde s největší pravděpodobností zvítězí 26%. Bitva je to urputná a stačí vydržet ještě prosinec a jde to samospádem na 26%. Všichni budou tvrdit: My jsme to nechtěli, ale opozice, koalice, nezávislí….
Profesionální stávkař MUDr Engel zvedá opět pěst za platy lékařů, soudci si své rozhodli sami, státní zaměstnanci nesmí zůstat pozadu. Dále policisté, hasiči a.t.d.
Media nás všechny ovšem informují, že nejvíce si polepší důchodci. Poté, co nejlepší ministr financí vesmíru a okolí zamrazil důchody, bude důchodcům přidáno v průměru 205,-korun. Českých.
Zajímá mne, zda doby, kdy jsme si byli všichni rovni, ale někteří z nás rovnější, patří skutečně do minulosti. Zda nyní, po 25 letech svobody, která media oslavují tak, že bolševici s oslavami Vítězného února byli ubozí břídilové, jsme si skutečně všichni rovni. Zda ti rovnější nejsou nyní ještě rovnější a ti prostě rovní ještě méně rovní.
Protože při stávající legislativě bude opět v lednu více než 1,5 milionu důchodců o podstatnou část valorizačního příplatku okradeno, prověřuji, jak demokracie v našem státě funguje. Když jsme konečně svobodní, můžeme (zřejmě všichni) cestovat kam se nám zlíbí. Tedy i ti, pro které nakupujeme potraviny do připravených košů v supermarketech, protože ti nemají ani na jídlo. A navíc máme konečně svobodu slova. Můžeme tedy svobodně vyjadřovat své názory a říkat co chceme. Bez obav, že se nám něco stane. Mne zajímá, jestli se vůbec něco stane.
Poslal jsem poslancům upozornění na legislativní chybu, v domnění, že je v jejich silách poměrně snadno chybu napravit. (příspěvek Diskriminace při valorizaci důchodů.) Odezva žádná. Mnozí (ti kteří měli ve škole potíže s matematikou, nebo získali titul v Plzni) mne upozornili, že se mýlím, že k žádné diskriminaci nedochází. Že tak rozhodl Nejvyšší správní soud. A ten má vždycky pravdu.
Napsal jsem tedy soudcům NSS, že se mýlí, rozhodli nesmyslně a měli by to napravit. Že svým rozsudkem, pod který se podepsali, pouze vytrubují do světa vlastní hloupost. (příspěvek můj dopis soudcům NSS)
Dostalo se mi sdělení, že berou na vědomí, leč Nejvyšší správní soud není nadán s tím něco udělat. Zřejmě se za vlastní hloupost ani nestydí.
Protože jsem si přečetl v Ústavě:
Článek 3 Listiny základních práv:
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Článek 4, odst. 3):
(2) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
A v samotné Ústavě:
Článek 83: Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, řekl jsem si, že Ústavní soud, dozví-li se, že je porušováno základní ústavní právo rovnosti občanů před zákonem a je tedy legislativní chybou diskriminovaná velká skupina bezúhonných občanů, nebude pro něho problém tuto diskriminaci odstranit a rovnost občanů před zákonem zajistit. Když je zárukou ústavnosti.
Protože vím, že v podatelně Ústavního soudu leží řádně podaná ústavní stížnost na toto téma, (nikoli ode mne) poslal jsem předsedovi Ústavního soudu panu JUDr. Rychetskému tento osobní dopis, ke kterému jsem přiložil svůj dopis soudcům NSS:
JUDr. Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu ČR
Brno
Vážený pane předsedo Ústavního soudu.
Dovoluji si Vás upozornit na legislativní chybu, která již mnoho roků diskriminuje velkou skupinu občanů a porušuje rovnost občanů před zákonem.
Tato diskriminace je legislativně zakotvena v § 67, odst 2) a 3) zák. 155/1995 Sb.
V odst. 2) je stanoveno: Důchody se zvyšují od splátky důchodu splatné v lednu (dále jen "pravidelný termín"),
V odst 3): od splátky důchodu splatné v pátém kalendářním měsíci následujícím nzrůstu inflace.
Protože Česká správa sociálního zabezpečení nevyplácí důchody v jednom dni k 1. lednu, což je organizačně neproveditelné, ale v sudé dny 2. – 24. den kalendářního měsíce, přičemž výplatní den určuje ČSSZ každému příjemci jednotlivě, dochází tak k větší, či menší diskriminaci příjemců důchodu, jimž byl jako výplatní den určen pozdější termín než 2.
Všichni tito uvedení příjemci jsou tak zkráceni o valorizační příplatek za období 2. – den jejich výplaty.
Nejvíce jsou postiženi ti, jimž byl určen výplatní termín 24. den.
Tato diskriminace se každoročně opakuje, takže se jedná o diskriminaci doživotní. Na částku, o kterou jsou zkráceni v měsíci lednu nikdy nedosáhnou, neboť poslední výplatní dávka 24. prosince na měsíc leden je opět zkrácena o valorizaci na příští rok.
V této věci bylo vedeno soudní správní řízení. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že k žádné diskriminaci nedochází. Stejně se vyjádřil a kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud v Brně.
Ač je to neuvěřitelné, nepodařilo se soudce přesvědčit, že tato diskriminace je reálná, zakotvená přímo legislativně.
Protože se o diskriminaci skutečně, nepopiratelně jedná, byla podána Ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, kde patrně leží v pořadí.
Protože se opět po Kalouskových letech blíží valorizace důchodů, opět hrozí, že budou diskriminováni všichni příjemci s výplatním dnem vyšším, než 2.
Každý, kdo se alespoň nepokusí zabránit trestnému činu, ač o něm věděl, se stává spolupachatelem. Každý, kdo neposkytne první pomoc zraněné osobě, ač tak učinit mohl, dopouští se trestného činu.
Podobně i Ústavní soud, má-li indicie, že dochází k diskriminaci velké skupiny občanů, by tomu měl v přiměřené době zabránit. Už jenom proto, aby dostál svému poslání danému v čl. 83 Ústavy České republiky: Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Mezi základní práva občanů zaručená Ústavou patří jejich rovnost před zákonem a zákaz jakékoli diskriminace.
V příloze Vám zasílám svůj dopis soudcům Nejvyššího správního soudu, který uvedený rozsudek vydali. V tomto dopisu podrobně zdůvodňuji uvedenou diskriminaci.
Od těchto soudců se mi dostalo odpovědi, že berou na vědomí, leč Nejvyšší správní soud není nadán žádnou pravomocí. Nebudou tedy vyvíjet žádnou snahu zvrátit vlastní, nesmyslný rozsudek.
Děkuji za pochopení
Jan Sladký
ÚSTAVNÍ
soud
JOŠTOVA 8. 660 83 BRNO
Vážený pan
Jan Sladký
V Brně dne 14.1istopadu 2014
Sp. Zn. : SPR. ÚS 783/14
Vážený pane Sladký
dovolte prosím, abych Vás ujistil, že Váš elektronický dopis ze dne 31. 10. 2014, určený jmenovitě předsedovi Ústavního soudu, panu JUDr. Pavlu Rychetskému, byl jeho adresátovi řádně doručen. Poté, co se s ním seznámil, mě pan předseda pověřil, abych Vám tlumočil, že k obsahu právních norem se Ústavní soud může vyjadřovat pouze judikatorní cestou, tedy prostřednictvím svých rozhodnutí. Těm však přirozeně musí předcházet odpovídající řízení. To pak nemůže Ústavní soud zahájit na základě neformálního podnětu či dokonce z vlastní iniciativy , ale výhradně na základě regulérního návrhu osoby k tomu aktivně legitimované. Příslušná právní úprava - zejména § 64 a případně § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (viz např. www.usoud.cz) je při tom relativně přísná.
Ve shora uvedeném kontextu za svoji osobu dodávám, že Vaše konstrukce operující s trestnými činy, případně s jejich spolupachatelstvím, respektive interpretace čl. 83 Ústavy České republiky, je, zdvořile vyjádřeno, "příliš extenzivní". Abych předešel případnému nedorozumění, zdůrazňuji však současně, že toto konstatování nelze zaměňovat s hodnocením podstaty Vašeho námětu. Osobně mně nezajímavý či snad dokonce zjevně nesmyslný nepřipadá.
S pozdravem
ÚSTAVNÍ SOUD
Joštova 8
660 83 BRNO
poradce o správní agendu
Ústavní soud
V Praze 19.listopadu 2014
Děkuji Vám za reakci na můj osobní dopis, kterou Vás pověřil pan předseda Ústavního soudu.
Musím přiznat, že mne Vaše reakce potěšila. V závěru uvádíte, že Vám podstata mého námětu nepřipadá nezajímavá a dokonce ani ne nesmyslná.
To mne velice potěšilo. Jste jedním z mála, kdo zřejmě pochopil, že „na tom něco bude“. Že tato reakce přichází přímo z lůna Ústavního soudu, je ještě více potěšující.
Můj apel na pana předsedu Ústavního soudu následoval až po mnoha mých interpelacích na nejrůznější činitele státní správy. Musím konstatovat, že jsem se ve většině případů setkal s nepochopením, v lepším případě sice s částečným pochopením, ale s nezájmem cokoli proti této diskriminaci učinit.
Vždyť se jedná pouze o důchodce, kteří zbytečně zatěžují státní rozpočet a navíc si nezodpovědně dovolují prodlužovat střední délku života. Měli by tedy být spokojeni s tím, co jim dáme.
Původ nezájmu a nepochopení spatřuji v rozdílném způsobu myšlení, které jsem popsal ve svém dopisu soudcům Nejvyššího správního soudu, který jsem ke svému apelu na pana předsedu Ústavního soudu připojil.
Část populace nadaná pragmatickým, přírodovědným myšlením se v drtivé většině věnuje technice, vědeckému rozvoji, ekonomice, tedy tomu, co tvoří HDP. Tedy produkci statků a služeb bezpodmínečně nutných k uspokojování životních potřeb každého jedince. Protože jsme společnost vyspělá, tedy k produkci statků i služeb nutných k uspokojení životních potřeb nejen základních, ale i sociálních. Nezaměňovat se sociálními programy. Uspokojení sociálních potřeb zvyšuje kvalitu života nad úroveň pouhého zachování života. Např. vzdělání, kultura života, využívání výsledků technického rozvoje a.t.d.
Část populace nadaná myšlením humanitním, však tuto společnost řídí, kontroluje a určuje pravidla. Rozhoduje tedy, jak bude s produkcí prvé skupiny nakládáno.
V řízení společnosti a v rozhodování je humanitní myšlení nadřazeno (podle mne nesprávně) myšlení přírodovědnému. (Jako absurdní příklad jsem uvedl, že humanitní část společnosti si prosadila i takový nesmysl, kterým si legislativně zajistila, že i fundovaný matematik musí být před soudem zastoupen právníkem. Jinak se s ním soud /tedy ta nadřazená skupina/ nebude vůbec bavit).
Já patřím do skupiny přírodovědně myslících. V této oblasti existuje vždy jediné správné řešení. Každá ekonomická, nebo mravní chyba se vždy projeví jako chyba, byť byla sebelépe politicky (humanitně) odůvodněna. (Z mnoha možných, mnohdy i protichůdných řešení bylo jedno povýšeno nad ostatní)
Mravní chybu uvádím proto, že toto pragmatické myšlení se ve své nejjednodušší formě nazývá hovorově selský rozum. Nelze se divit. Tento selský rozum vychází ze staletí pozorování přírody, pochopení přírodních zákonů. Výsledkem tohoto pochopení je to, čemu se říká životní zkušenost.
Na základě celospolečenské životní zkušenosti se vyvíjejí zásady obecné morálky. Tedy nepsané zákony mravní. I ty mají pevné, neměnné, jednoznačné zásady. V ideální společnosti by uměle vytvářené zákony (pravidla chování společnosti) měly vycházet ze zásad obecné morálky. Dokonce ta obecná morálka by měla mít navrch.
A tady, podle mne, jsou základy současného stavu společnosti. Postupným vývojem, kdy humanitní myšlení získává navrch nad myšlením pragmatickým, dochází k tomu, že zásady obecné morálky pozbývají na významu a do pravidel chování společnosti se dostávají příkazy, omezení, zákazy, mnohdy i šikany, které byly do těchto pravidel (zákonů) záměrně vneseny z pozice síly, s cílem získat výhody pro určitou skupinu, či omezit co nejvíce skupinu jinou. To je právě umožněno mnou tolik zmiňovaným humanitním myšlením, které umožňuje několikerý výklad jakéhokoli jevu.
To vede k tomu, že úzká skupina si přisvojí právo na absolutní pravdu, zatím co drtivou většinu společnosti deklasuje na sbor hlupáčků, neschopných vlastního myšlení.
Ještě nad touto drtivou většinou dokáže blahosklonně pokyvovat hlavou a cítí povinnost jí v každém směru poučovat.
Uvedu příklad. Stát mne naučil číst, psát a počítat. Přiznám se, že jsem byl dlouho naivně přesvědčen, že stát tak učinil nezištně. Tak, jak „jsem rozum bral“, jsem postupně došel k závěru, že to bylo od státu velice licoměrné. Došel jsem k poznání, že stát tak učinil především proto, aby mi mohl jednoduše, pouhým uveřejněním ve Sbírce zákonů určovat co smím, co nesmím, co musím a co jsem povinen. A to aniž by stát musel zjišťovat, zda mi toto vše nařídil srozumitelně, zda jsem vše řádně pochopil, či dokonce zda ke mně jeho nařízení vůbec pronikla. Neznalost zákona neomlouvá. To vše může stát učinit přímo, bez jakéhokoli placeného prostředníka, který by mi všechna jeho nařízení dostatečně „přežvejkal“.
Stát prostě předpokládá, že si vše přečtu, vše řádně pochopím a zejména vše budu do puntíku plnit. Dokonce má připraveny sankce, kdybych neplnil.
Měřeno selskou logikou (na základě obecné morálky) by měl stát stejným způsobem předpokládat, že když jsem schopen pochopit své povinnosti (a já jejich plněním o tom podávám důkaz), stejným způsobem pochopím i svá práva.
Jsou uveřejněna ve stejné Sbírce zákonů.
Jenže nestačí říci soudci: „Tady je zákonem stanoveno…“ „Podle paragrafu X, odst. 1), pís. b) mám právo, (nárok)….“ „Splnil jsem povinnost vyplývající z ustanovení § YZ, odst. 2), tudíž mohu…“
A už vůbec nemohu prohlásit: Předmět sporu natolik odporuje zásadám obecné morálky, že měl by být označen za zavrženíhodný a podle toho též posuzován.
To nemohu. V mnoha případech musím se státem hovořit prostřednictvím právníka. Který převede mou pragmatickou myšlenku do oblasti myšlení humanitního, které umožňuje, jak jsem již několikrát uvedl, mnoho výkladů stejného jevu.
A tak není podstatné, co je stanoveno zákonem, ale podstatným se stává výklad, který vysloví soud. Tento výklad téhož ustanovení může být u různých soudů různý, vždy je však pravdivý a stojí nad zákonem.
Přesto, že podle čl. 95 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
I Vy jste mne poučil, že Ústavní soud se k obsahu právních norem může vyjadřovat pouze judikatorní cestou, na základě řízení o ústavní stížnosti, kterou ovšem může podat pouze osoba aktivně legitimovaná.
Že Ústavní soud nemůže konat na základě neformálního podnětu (zřejmě to, co jsem učinil já), či dokonce z vlastní iniciativy.
Cítím povinnost Vám sdělit, že toto vše vím. Přečetl jsem si to v Ústavě i v zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Proto jsem psal nikoli ústavní stížnost, ale osobní dopis předsedovi Ústavního soudu, panu JUDr. Pavlovi Rychetskému. V tomto dopisu jsem jej upozornil, že v podatelně Ústavního soudu leží řádně podaná ústavní stížnost na toto téma. Dále jsem jej upozornil, že se po delší době blíží silně glorifikovaná valorizace důchodů, ve které, bez zásahu Ústavního soudu, bude opět velké množství občanů – důchodců poškozeno a budou diskriminováni porušením rovnosti práv občanů.
Předpokládal jsem, že Ústavní soud, jako záruka ústavnosti, orgán, jehož je pan JUDr. Rychetský předsedou, takovou diskriminaci nepřipustí.
Přečetl jsem si totiž v zákonu č. 182/1993 o Ústavním soudu také toto:
§ 39
Naléhavost věci
Při projednávání návrhů se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. Tím nejsou dotčena ustanovení § 71d odst. 1, § 97 odst. 3 a § 113.
Zejména, jestliže tentýž zákon uvádí i případ, kdy stížnost svou podstatou přesahuje vlastní zájmy stěžovatele:
§ 75
Nepřípustnost ústavní stížnosti
(2) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže
a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo
b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Vy jste mi sdělil, že Vám můj námět nepřipadá nezajímavý a snad dokonce zjevně nesmyslný, leč Ústavní soud konat nemůže.
Předpokládal jsem, že bude v silách pana předsedy Ústavního soudu využít uvedených ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., a zasáhnout ve prospěch zachování ústavnosti. Tedy zachování rovnosti práv všech občanů České republiky. Že si nechá vyhledat v podatelně uvedenou ústavní stížnost a Ústavní soud jí přednostně projedná.
Sice uznávám, že procedurální náročnost i samotné posouzení stížnosti Ústavním soudem (výběr toho správného výkladu ze všech možných) je časově daleko náročnější než derivace funkce v daném bodě. (Derivace funkce je směrnice tečny k funkci v daném bodě. Směrnice této tečny je úhel, který tato tečna svírá se základnou. (osou x) Tento úhel se vyjadřuje tangentou. Vyjadřuje tedy okamžitou rychlost v určeném bodě /v určitém čase/. Tato definice ale vede vždy k jednomu, jednoznačnému výsledku.)
Přesto jsem došel k závěru, že jednání Ústavního soudu by mohlo proběhnout i při uvedené složitosti v přijatelném čase, neboť se mi jeví jako snadné. Stačí nechat můj průvodní dopis posoudit fundovanému matematikovi (soudnímu znalci v oboru matematika) a vynést jednoduchý nález:
§67, odst. 2) a 3) zákona č. 155/1995 se ruší
V odůvodnění uvést proč a jaké východisko Ústavní soud navrhuje.
Místo toho jste mi z pověření pana předsedy Ústavního soudu sdělil, že můj námět není nezajímavý, ani nesmyslný. K tomu jste připojil rozhozené ruce. Ústavní soud nemůže.
I soudci Nejvyššího správního soudu učinili totéž. Nejvyšší správní soud není nadán s tím cokoli udělat.
Podělím se s Vámi o jednu svou zkušenost z vojny.
Na jednom cvičení po absolvování vojny se armáda rozhodla mne přeškolit z řidiče tanku na skladníka. Přišel ke mně kapitán a oznámil: „Vy budete psát na psacím stroji tyhle velké inventární archy. A pozor nesmí tam být ani jeden překlep, bude to číst počítač.“
Když jsem mu oznámil, že to nepůjde, protože jsem na psacím stroji v životě nepsal, suše oznámil: „Kdo chce, ten umí“. A odešel.
I když se o „lampasácích“ vypráví leccos, na jeho moudro vzpomínám dodnes. Skutečně jsem to napsal. Protože jsem chtěl.
Pod tímto úhlem pohledu chápu postoj NSS, i Vaše poselství od pana předsedy Ústavního soudu. Připadá mi to stejný postoj, jako když uvidím zraněného člověka, který leží obličejem v hluboké louži a zcela zjevně se utopí a já si řeknu: „Nikde nikdo, je hluboká noc, co bych si špinil ruce a zánovní oblek“.
Ještě k Vašemu vyhodnocení mého přípisu. Uvádíte, že moje konstrukce operující s trestnými činy, případně s jejich spolupachatelstvím je zdvořile vyjádřeno, „příliš extenzivní“. Zřejmě jste měl na mysli daleko ostřejší odsouzení mého příměru.
Musím se ohradit. Mě toto přirovnání připadá velice přiléhavé. Svým selským rozumem (zas ty protivné zásady obecné morálky) nedokážu pochopit, jak může soud s čistým svědomím (pokud nějaké svědomí má) ve jménu práva odsoudit někoho za neposkytnutí první pomoci, či nezabránění trestnému činu, jestliže v případě, že sám má indicie, že dochází k diskriminaci, tedy k opakovanému porušování práv velké skupiny občanů a sám tomu nezabrání. Kde je potom ochrana práv o kterou se občané u soudu ucházejí? Přitom soud je k ochraně práv daleko více povolán, než prostý občan k poskytování první pomoci.
Kde je záruka ústavnosti, jestliže Ústavní soud, přestože má v ruce důkaz, že dochází k porušení rovnosti práv velké skupiny občanů, zaručené Ústavou, rozhodí ruce a přihlíží, jak bude více než milion bezúhonných občanů opětovně okradeno?
Pane doktore, přesto Vám děkuji za psaníčko. Děkuji, že jste ho nehodil rovnou do koše. Přeji Vám klidné spaní a protože Vánoce jsou tu coby dup, přeji Vám i bohatého Ježíška.
Důchodci to nějak přežijí. Jsou zvyklí šetřit a mají zkušenosti z války. Co je to 150,-kaček. Koupí si o 4 kostky másla méně, nebo budou večer dříve zhasínat a mají to doma.
PS.: Píši Vám, ale dejte toto mé psaníčko přečíst i předsedovi Ústavního soudu panu JUDr. Pavlovi Rychetskému. A popřejte i jemu mým jménem hezké Vánoce.
Máme přece svobodu slova. Tak ať to využiji. Sice životní zkušenost mne poučila, že hlavní rozdíl, který nám přinesla Sametová revoluce spočívá v tom, že dříve se nesmělo říkat nic, protože by se mohlo stát cokoli. Dnes můžeme říkat cokoli a nestane se vůbec nic.
Jan Sladký
A tak zřejmě bude více než 1,5 milionů bezúhonných občanů v lednu 2015 zcela podle zákona opět okradeno státem.