World of crazy Dreamer

Noční směna probíhala celkem v klidu, až na pár kuriózních záležitostí, jakou byla padesátiletá žena, jež si žádala jeho schopnosti, přes telefon. Byla celá rozhořčená, že se jí na tvářích a v oblasti očí dělají vrásky a že je okamžitě potřebuje vyhladit, nebo nějak odebrat. Oliver se jí snažil vysvětlit ,že ani kdyby jí napíchal tuny botoxu do obličeje, nepomohlo by jí to, protože její kůže je v tam hrozném stavu, že to prostě není možné. Jenže ona si to nenechala vymluvit a pořád do něj neustále hučela,že jestli nesplní to,co ona žádá,požene ho k soudu. Jelikož toho měl mladý doktor tak akorát,zavěsil telefon  s tím,ať si najde někoho jiného. Pranic ho nezajímalo,že právě přišel o tučný kšeft,ale na lidi tohohle „typu“,si díky té staré rašpli co ho otravovala se psy,vypěstoval obří averzi. Jakmile se o ni postaral,přišla další a ještě horší a po ní ještě horší. Nakonec přece jen přivezli nějakou pacientku,které praskl umělý prsní implantát,který si nechala dělat v zahraničí. Ostatně sám nechápal,proč si mladé krásné ženy devastují těla a nechávají si zvětšovat prsa,která tím podle něho,ztrácí své kouzlo. Jenže na druhou stranu,kdyby to ženy nechtěly,neměl by práci čímž by neměl jak zaplatit dům. Což by mělo za následek i to,že by se musel odstěhovat od tak krásného souseda,kterého teď nově měl. Byl to kus,jen co je pravda,ale stejně v něm,podle Olivera,bylo něco…děsně nebezpečného a přímo to z něj vyzařovalo.

Po skončení svých plastických operací se odebral na kontrolu dětského oddělení,zda tam všechno běží tak jak má. Jelikož bylo něco po půlnoci,moc zaměstnanců nemocnice se po chodbách nepotulovalo. Spíš tu bylo „mrtvo“, ale to mu ani tak moc nevadilo. Naopak měl pocit, že si tak může odpočinout a v klidu si přemýšlet nad nějakými věcmi. I když jaký normální člověk by přemýšlel v nemocnici nad osobními věcmi. Nemocničním výtahem vyjel do třetího parta, na dětské oddělení. Slušně pozdravil sestřičku na recepci, která vypadala jako by měla umřít únavou, a nahlížel do každých dveří, které na patře byly. Tohle patro se od ostatních velmi lišilo. Ostatní byla strohá, bez barev a jakékoli výzdoby či obrázků, ale tady, tady byly barvy, kam se jen oko podívalo. Působilo to velmi vesele a ne tak stroze, což bylo pro děti velmi dobré. Děti, které tu leželi dlouhodobě si aspoň nepřipadali, jako ve vězení, ale v barevné, pohádkové nemocnici, protože na zdech byly namalované kreslené postavičky z pohádek a zdi byly při nejmenším tří  barevné.  

„Všechno je v pořádku, doktore.“ Zaslechl ženský hlas za sebou a když se otočil, spatřil tam tu recepční. Hubená malá a plavovlasá. Byla by i docela hezká, kdyby její tvář nevypadala tak, jak vypadala. Unaveně, ztrhaně, s velkými kruhy pod očima, které hyzdily tu tvář. Hnědé oči se snažili o příjemný úsměv, ale stejně  v nich zahlédnul vyčerpání.

„Vypadáte jako mrtvola, Alexo.“ Kývnul hlavou směrem k ní. Alexa se jemně pousmála, rukou si pročísla vlasy, než začala mluvit.

„To víte, měli jsme tu dneska pohotovost a Amy, která mě měla přijít vystřídat, se dneska vdávala, tak mě poprosila, jestli bych to za ní nemohla vzít.“

„A vy, jako dobrá duše, jste řekla ano.“ Pousmál se na ni mile, když jenom kývnula na souhlas. Chápal, že se jí nechce mluvit a tak ji poslal lehnout si na volné lehátko na chodbě.

„To ani náhodou, doktore! Kdo by pak byl na recepci!“ téměř jí přeskakoval hlas, jak se málem rozpištěla. Únava. Jasný příznak únavy. Nepřestal se na unavenou sestřičku usmívat a nekompromisně ji zatlačil na postel.

„Já to za vás vezmu, ano? Stejně mám noční a musím být vzhůru celou noc, a jelikož nemám co dělat, tak se aspoň nějak zabavím ne?“ chvilku na něj koukala jako na blázna a tak nějak jakože nedůvěřivě, ale pak se přece jenom natáhla na lehátko s tím, že ho bude každou chvilku kontrolovat.

Kdepak. Spala už dvě hodiny v kuse a ani jednou ho nezkontrolovala. Z neustálého dřepění na židli ho bolel zadek a nic se tam absolutně nedělo, takže se zase zvednul a šel prohlížet pokoje. Obzvlášť ten pokoj, kde měla spát malá holčička, která dnes měla opravdu perný den. Sedmiletá Luci, jež byla popálená na  padesáti procentech svého malého těla. Doktoři počítali, e nějakou tu šanci má, ale nebyly si tím tolik jistí. Když tak procházel po celém tom oddělení a viděl všechny ty děti s různými nemocemi, amputovanými končetinami a nemoci krve, či s rakovinou, upřímně obdivoval Johna, že tuhle práci dělal. Není nic horšího, než malé dítě, celé znetvořené. Vážně ho obdivoval a ten obdiv se ještě zvýšil, když vešel na pokoj právě té malé Lucy. Viděl Luciinu tvář již na fotce ve spisu, ale nyní, když stál u jejího lůžka a hleděl na ni, přes všechny ty přístroje, nepoznal ji. Už to nebyla ta Lucy, která se usmívala na fotce,kde měla dlouhé medové vlasy,husté černé řasy a zelené oči se snědší pletí.  Dívka,která aktuálně ležela na posteli,měla na hlavě sotva pár vlásků,jedno oko přikryté obvazem,rty rozpraskané do živého masa a posypaná puchýři a spálenou kůží. Naplnil ho pocit lítosti a smutku,ale právě lítost byla ta poslední věc,kterou tyhle děti potřebovali. Lítost je akorát uváděla do hluboké deprese a smutku,takže museli být doktoři,na tomhle patře optimističtí. Netušil,jestli by toho byl schopný,usmívat se na ně,aniž by poznaly,že je ve skutečnosti hrozně lituje. Pro tuhle chvíli byl rád,že to byla právě noční,o kterou ho John požádal a ne denní,kde by musel s těmi dětmi mluvit. Ne že by to nedokázal,ale prostě…

„Není lehké to dělat. Ne vždy se nám podaří ty malé tvorečky zachránit či vyléčit,ale když se tak stane…je to to nejlepší,co člověk,dětský doktor,zažije. Záchranu malého nevinného tvorečka.“ Oliver se strašně lekl,když se za ním ozval hlas. Jelikož tu bylo ticho,krom pípajících přístrojů,ten hlas zněl jako úder,čímž nadskočil pár centimetrů na zem.

„Pro Krista pána,Johne!“ zhluboka dýchal,jakoby běžel maratón a lehce podrážděně se díval na svého kolegu,který se řehtal jako kůň,když si všiml,jak se ho lekl.

„Pro-promiň,netušil jsem,že si do sebe tak pohroužený,“ zajíkal se tichým smíchem. Oliver se na něj nepřestával mračit,ale věděl,že John je dost dětinský,takže to nechával plavat.

„Poslyš Johne.“ Chtěl zjistit něco o té popálené holčičce a zároveň toho parchanta doktorskýho uklidnit. „ Co se stalo téhle holčičce?“ otočil se jejím směrem,aby tak dal jasně najevo,že se povznesl nad dětinským chováním svého kolegy. Ten zřejmě pochopil a na tváři se mu usadil profesionální úšklebek.

„Její matka v bytě měla drogovou základnu.“

„Že jsem se vůbec ptal.“ Zašklebil se nazpátek Oliver a pak se odebral ke dveřím. „Víš ty co,půjdu domů. Svítá a já sem celý rozlámaný.“ Zakroužil ztuhlými rameny. John,který byl stále ještě v plátěném béžovém plášti se na něj jenom pousmál.

„Jasně,jen běž domů.“ Souhlasil s jeho rozhodnutím. Těsně u dveří však na něj ještě promluvil. „Díky,Oli.“ Oslovený lehce kývnul a byl fuč.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Byl tak rád, když auto, svého chevroleta, na kterého si tvrdě vydělal, zaparkoval u domu, před garáží.  S blaženou úlevou auto zamknul a tiše se odplížil do svého domu. Neměl na nikoho náladu, natož na tu bábu od vedle. Dokonce ani na Jackieho, kterého by však jako jediného ještě byl schopný přijmout. A možná že ani toho ne.  Měl natolik unavenou mysl, že nedokázal myslet na nic jiného než na postel, takže kdyby Jackie přišel na návštěvu, asi by hned odpadl a on by ho pak musel rvát do ložnice, která byla v druhém patře. Zasunul klíče zpět do zámku, aby za sebou zamknul. Nikdy nic nepodceňoval, takže si radši zamknul, protože počítal, že teď bude hoooodně dlouho spát. Šouravým krokem se prošoural celým domem, dokud nepadl na velké, měkké místo, kde se pohodlně uvelebil a odevzdal se do blažené náruče spánku. Ani se neobtěžoval se svléknout z kabátu či z bot. Doslova padl za vlast. Mysl měl naplněnou nemocnou holčičkou, která se na něj dokázala usmívat.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Jackie se rozvaloval na svém pohodlném gauči, který stál několik tisíc a usrkával ze sklenky brandy. Tohle bylo blažené odpočívání, které si teď mohl dopřát. Tedy aspoň do doby, než se Sebastian dohodne s Roderickem o zvýšení platby za vraždu tchána. On je třída, tak proč by měl někoho, kdo je členem mafie, zabíjet pro takovou almužnu? Ne, jen ať to hezky zvedne, pak možná, ale jenom možná, přistoupí na jeho žádost o likvidaci. Přece jen, v odstraňování členů mafie či gangů, jde vždycky o kejhák a za ten jeho by nájemní vrazi dostali velkou odměnu. TO jim přece nedopřeje. Takže když nastavovat kejhák, tak jenom pro velké peníze. Spokojeně se pro sebe spolu s kýváním hlavy, usmál a znovu si loknul. Z přemýšlení o osobních věcech ho vytrhnul zvuk, přijíždějícího auta. Zvědavost mu nedala a jelikož byl zvědavý už od narození, donutilo ho to dokonce vstát z gauče a přecupitat k oknu. Jako pravý šmírák se díval skrz žaluzie, aby nebyl vidět. Zálibně si prohlížel celkem drobnou postavu objektu svého zájmu a nepatrně se u toho usmíval, aniž by to tušil. Tohle štěňátko mu brzo podlehne, aniž by o tom vědělo. On ho dostane, ať už na jednu noc, nebo na víc, na tom teď nezáleželo. Prostě ho chtěl a tečka. Cítil zvláštní přitažlivost mezi jejich těly a Jaskie vždycky poslouchal své tělo, protože mu dobře radilo. Sledoval ho do té doby, než zmizel za vchodovými dveřmi a labužnicky si usrknul ze skleničky. Takový výstavní kousek, tsk tsk tsk. Odešel od okna, položil skleničku na malý konferenční stolek a vyšel ven do chodby. Zamířil si to do ložnice. Bylo celkem už pozdě a i jeho tělo si hlásilo odpočinek, ale zastavil se přesně u veřejí. Otočil se zpět do chodby, dívajíc se na hlavní dveře, když se mu v mysli zrodil malý, ale dočista malinkatý ďábelský plán. S úsměvem čapnul klíče od domu a vytratil se do hluboké tmy, která ho dokonale schovala před zraky obyvatel. Mrštně, jako kočka se připlížil k Oliverovu baráčku. Stanul u hlavních dveří a nepochyboval, že je zamknul a klíč nechal v zámku. To by to ale nebyl pravý vrah, kdyby si s takovou lehkou věcí neporadil. Šikovně vyšplhal na malou stříšku nad vchodem a odtud otevřeným oknem rovnou do baráčku. Tělo náhle ožilo a Jackie se cítil přímo nabitý energií. Vzrušení proudilo celým tělem, společně s očekáváním, co všechno může vidět. Vzhledem k tomu že v domě bylo naprosté ticho, nepočítal s tím, že uvidí něco závratného a zvrhlého, co by uspokojilo zabijáckou povahu. Plížil se temnou chodbou v druhém patře a odhadoval, jaké dveře by mohli vést do ložnice.  Kde jinde totiž najdete doktora po noční, než v ložnici? Teda jestli měl dostatek sil se do té ložnice vůbec dostat. Vnitřek domku byl skoro stejný jako ten jeho, neboť to byla řadová výroba, ale Jaskiemu se líbil. Na chodbě byly velké kytky, především bonsaje se vyjímali na malých stolečkách, kteří byly rozmístěni po různých částech i dole v hale. Místo koberce byly na zemi studené dlaždice stejné bílo černé barvy v kostkatém vzoru a na stěnách bílé chodby se vyjímalo pár obrazů krajin. Jeho zrak především upoutaly otevřené dveře, které vedli do Oliverovi ložnice. Bingo! Oliver se rozvaloval na dvoulůžkové posteli umístěné uprostřed pokoje. Zabiják neodolal a vešel dovnitř s úsměvem na rtech. Musel být opravdu hodně unavený, když se ani nesvlékl z kabátu….. nesvlékl…. Lehké pousmání vystřídal další ďábelský úšklebek. To by se mělo napravit. Opatrně přešel k posteli tak, aby měl dobrý úhel a natáhnul se po drobné postavě. Vypadal roztomile s těmi rozcuchanými blonďatými vlasy a rukama do všech stran. Vyhoupnul se na postel, nohy obkročmo kolem Oliverových boků. Naklonil se ještě blíž, skoro na dotek motýlích křídel. Tohle byla více než hříšná pozice, ve které by mohl dělat spoustu věcí. Jenže pokud ho nechtěl probudit, a to teď vážně nechtěl, tak nebude moct zrealizovat ani jednu hříšnou věc, které se mu honily v hlavě. Krásný. Jedině tohle slovo dokázalo vystihnout to stvoření, co leželo pod ním, nevědíc o světě okolo. Je zvláštní, že ho učaroval zrovna on. Nikdy na blonďáky nebyl, spíš na takové ty tmavší typy, které se muselo krotit. No, změna je život, avšak ve skrytu duše doufal, že Oliver bude aspoň malinko vzpurný. Úsměv se rozšířil ještě víc. Třeba ho doktůrek něčím překvapí.

Ranní slunce a oporný zvuk budíku mu jasně dávali najevo, že je čas vstát. Vztekle se po něm natáhnul, ale po deseti minutách hrabání na nočním stolku, se na něj vykašlal a rozlepil oči. Co to bylo za divnou vůni, která se usadila v ložnici? Pokud si pamatoval, tak tahle nevoněl. Ani si nevybavoval, kdo takhle třeba v nemocnici voněl. Nutno dodat, že to byla vůně přímo božská a Oliver se ji snažil vyčuchat ze vzduchu. Omámeně se rozvaloval v posteli a chvilku jen tak čučel na strop, když si uvědomil, že by měl jít do práce. Ještě se slepenýma očima zamžoural na budík, kde blikalo devět třicet. Vytřeštěně vyvalil oči a doslova vyskočil z postele. Vždyť měl být už dávno v práci! Zběsile začal lítat po bytě a ani se nepozastavil nad tím, že byl přikrytý dekou a kabát byl přehozený přes křeslo. Čapnul ho do ruky a málem se na schodech přizabil, když je bral po třech. V přízemí potom rychle vtrhnul do ledničky, kde čapnul jablko a už si to kmital k autu. S bušícím srdcem, z nadměrného spěchu, se nasoukal do auta a rychle nastartoval motor. Přišel si trochu dezorientovaný, tak se ještě radši napil minerálky, kterou v autě vozil a pak nastartoval a rychle vyrazil směr práce.  Zběsile se hnal ulicemi, aby do nemocnice dorazil co nejdříve. Jeho pacienti, kteří tam museli čekat už dlouhou dobu, budou určitě velmi nevrlí, takže kašlal na nějaké předpisy.

Téměř smykem zastavil před nemocnicí na svém parkovacím místě a vystřelil z auta, jakoby ho něco bodlo do zadku. Nasadil co nejrychlejší tempo, ale nebylo to zrovna blízko. Posouvací dveře se téměř ani nestihli otevřít, jak rychle do nich vletěl. Div se nepřerazil o recepci, za níž stála vyděšená sestřička, která na něj hleděla jako na blázna. Oliver se udýchaně sotva stojící, opíral o recepční stůl a snažil se vydýchat.

Alexa na něj stále s hrůzou hleděla, když se konečně zvednul z podlahy, kam ho poslaly neposlušné nohy a křečovitě svíral desku stolu.  Stále neschopen slova, se snažil vysvětlit své jednání.

„já…..egh….du….uff..po….“ nádech ,“….zdě…“ zmoženě opřel čelo o chladnou desku a čísi teplé ruce ho pohladily po hlavě. Udiveně ji zvedl, spatřujíc Alexin široký úsměv.

„Ale doktore. Dneska máte přeci volno.“ Slova se mu zařízla do mozku jako dobře nabroušený skalpel. Omráčeně na ni hleděl, naprosto šokovaný tím, co řekla. On má VOLNO?! VOLNO?! A to se při cestě sem málem osmkrát zabil, třikrát málem přejel kočku a ještě se téměř přizabil o skleněné dveře nemocnice?! Znovu se zhroutil na chladnou zem. Všechno zbytečné…Téměř se zoufale rozplakal. Alexa se nahnula přes okraj, aby pořádně viděla na doktora, sedícího na podlaze a okolo udivené pohledy nejen pacientů a personálu. Ale co mu do nich bylo. On teď mohl v klidu vyspávat. SPÁT!! Vyřízeně se rozplácnul na podlahu, zůstaje bez hnutí ležet. Alexa tiše vypískla, okamžitě oběhla pult a vrhla se k bezvládnému doktorovi. Musela si kleknout na kolena, aby si mohla doktora aspoň trošku přitáhnout do náruče. I když bylo Oliverovo tělo vláčné a ohybné jako žužu, přesto byl pořád těžký. Na Alexu. Popleskala  ho pořádně po tvářích, aby ho přivedla pátky, mezi krutou realitu. Když po chvilce mlácení, Oliver otevřel oči, s úlevou si otřela čelo. Hned na to se na něj podívala káravým pohledem, který ovšem nepatřil jemu.

Opatrně ho naložil do auta, tiše zavřel dveře a poděkoval Alexe, že zavolala právě jemu. Poté nastoupil do auta a plynule se rozjel. Ladně vybíral zatáčky, aby svůj drahocenný náklad neprobudil. Opravdu vypadal jako mrtvola, které se nevydařilo z mrtvých vstání. Pod bledou pletí jasně viděl modré žilky ve kterých pulzovala krev a pod očima měl obrovské černé kruhy. K jeho vzhledu se to absolutně nehodilo a co si budeme nalhávat, Jackiemu to dělalo starosti. Znali se sotva pár dnů a on si už dělal starosti? Fascinující. Přitáhnul mu deku blíž ke krku a dál se pilně věnoval řízení. Venku začalo pršet, takže musel zapnout stěrače a ty smývaly vodu z hlavního okna. Dost pochmurné, pomyslel si najednou, když se zadíval na nebe. Déšť se postupně změnil v liják, velké kapky bubnovali na auto. Provoz na silnici díky tomu zhoustnul a  než se s Oliverem dostal domů, myslel, že vzteky rozkouše volant. Světlovlasý poklad se za celou cestu neprobudil ani jednou. Možná se párkrát zavrtěl, ale to bylo tak všechno. Zaparkoval před jeho domem a chvilku si ho prohlížel. Nedalo se popřít, že i přes jeho vzhled byl pořád roztomilý. Rtíky lehce pootevřené, vlasy rozčepýřené, no prostě dokonalost, kterou si prostě musel přivlastnit. Což mu samozřejmě vnuklo nápad. Znovu zapnul motor a popojel zpět, ke svému domu. Lišácky se usmíval, když ho vyndaval z auta a Oliver mu obmotal ruce kolem krku a hlavu přitiskl k tomu jeho. Odnášel ho hluboko do útrob svého bytu, kde ho hodlal na pár dní ubytovat. Přece ho v takové situaci nenechá samotného doma, aby se o sebe musel starat sám! To bylo nepřípustné! Usmíval se víc a víc, čím hlouběji v domě byl. (obrazně řečeno). Vyšlapal těch několik schodů do druhého patra a místo toho, aby ho odnesl do pokoje pro hosty, zamířil rovnou do své ložnice. Opět si prošel proces svlékání, ale tentokrát bez jakéhokoliv ostychu, nebo obav, že se Oliver vzbudí a vynadá mu. Mladý muž se ani za dobu svlíkání neprobudil. Skoro jakoby byl mrtvý, což ovšem vylučoval zvedající se hrudník a občasné škubnutí prsty. Svlíknul ho téměř až do naha a při svlíkání kalhot intenzivně odolával nutkání ho prach sprostě ve spánku …ehm…však vy víte. Jenže to by nebyla zábava, kterou Jackie v dobývání lidí nacházel a díky které je i z části dobýval. A dobývání Olivera si takhle nezníčí. Se svrbějícími prsty mu kalhoty stáhnul, košili mu pro jistotu nechal a přikryl ho svojí peřinou. Díval se, jak tam leží, neví o sobě a necudně se mu tam o pár chvilek rozvalil s úlevným povzdechem a s úsměvem na tváři. Zabiják to fascinovaně sledoval, než se konečně usmál a rozhodl se radši odejít. Však on si počká, až se Oliver vzbudí. Nebude dělat nic v době jeho „nepřítomnosti“. A že on se dočká. On ano.