World of crazy Dreamer

 „Tak psiska jo.“ Opakovala Rhageova slova Luna a srovnala se mnou krok.

„Micky.“ Nemusely jsme se na sebe ani podívat, a klouby našich pěstí si o sebe vzájemně ťukly. Měly jsme momentálně namířeno do sprch. Každá do svého vlastního pokoje. Nehodlaly jsme páchnout jako sto ruských nemytých řidičů náklaďáku. Obě jsme měly pokoje na podlaží, kde je měly i Bratři. Z bezpečnostních důvodů. Koťata a štěňata spala ve výcvikovém středisku, ale vmžiku se mohli přemístit k nám, kdyby bylo potřeba. Díky tomu, jak bylo sídlo velké, byly rozestupy mezi pokoji dostatečné. Takže nehrozilo žádné narušení soukromí kohokoliv v domě.

Prohrábla jsem si zpocené vlasy.

„Sejdeme se v hlavní síni zhruba tak za hodinu.“

Luna přikývla na znamení souhlasu a zmizela za dveřmi své ložnice. Já se vydala ke svým, které byly ještě o něco vzdálené. Perské koberce na zemi, pozlacené a vše z křišťálu kolem, mahagonové sochy, tapisérie…. Tohle jsme v naší kolonii nikdy neměly. I když, Prastaří si žili jako prasata v žitě. To jen my, ti méněcenní, přesně, pěšáci, jsme na to neměli očividně nárok.

Stará krev….stará krev….

Pevně jsem semknula víčka, snažíc se ignorovat hlas v mojí hlavě. Potřebovala jsem pekelnou sprchu. Nebo lázeň. Jo, pořádně vařící vodu, až přes páru nebude nic vidět. Zavřela jsem za sebou těžké dveře a opřela se o ně. Můj pokoj, spíš komnata, vypadala docela na chlup stejně, jako chodba. Jako vše v tomhle sídle. Přepychově, draze, jeden obrovský hromský luxus, který by jednoho snadno připravil o zrak. A možná i o mysl.

Obrovská postel s nebesy ve středu místnosti všemu vévodila. Z masivního kvalitního dřeva, s vyřezávaným vzory andělů a kdo ví čeho ještě. Těžké tyrkysové z jedné strany a krvavé z druhé strany, závěsy vysely v těžkých loknách dolů, na zem. Pod velkými okny do zahrady u velké terasy byl dán toaletní koutek. Asi Fritz a ostatní dogenové. Zjevně to, že jsem žena v nich vyvolalo nutkání, dát mi takový koutek do pokoje. I když popravdě, moc ho zřejmě nevyužiju. Ovšem, kus nábytku to byl nádherný. Ale já jsem bojovník. Nejsem zhýčkaná dáma z glymery. Moje oči jsou samy o sobě výrazné, natož, aby se musely přikrášlovat nějakým složitým líčením. Kdepak, všechno hezky přírodní, pokud možno.

Ovšem, větší výstředností, než byl toaletní koutek- bylo obrovské škrabadlo, zavěšené od stropu až k zemi. Precizní práce, opravdu prvotřídní, ale k smíchu. Pokaždé, když jsem vstoupila, jsem při pohledu na obří škrabadlo vyprskla smíchy. Nepochybně Rhage s Butchem, jejichž pach na škrabadle ulpěl. Parch- mizerové jedni.

Nalevo od postele pak byla obrovská vestavěná skříň, kde jsem uchovávala všechny zbraně, a taky své šaty. Formální, neformální, do boje, do terénu- vedle šatny, dveře do koupelny o průměru basebollového hřiště. Vše v tmavě modrém mahagonu, s krvavě rudým žíháním. Tady někdo věděl, že jednou zde bude bydlet kočkodlak, napadlo mě, když jsem hladila jemný naleštěný kámen. Luxusní umyvatelní pult, obrovské zrcadlo a ještě větší vana. Vešel by se do ní celý záchranný člun i s posádkou a to nemluvě o obrovském sprchovém koutu, který byl hned naproti vaně. Sklo bylo maté do půlky hrudníku. Odtamtud výš už bylo sklo čiré. Ach a ty sametové ručníky-

Vzdychla jsem a rychle ze sebe sundala sportovní oblečení. Bleskurychle vlezla do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Koupel však netrvala víc jak dvacet minut, protože mě tlačil čas. Muselo se splnit královo nařízení. I kdybych nechtěla, musela jsem to splnit- kočičí povinnosti.

Za pár chvilek jsem byla oblečená do svých oblíbených otrhaných džínsů, sytě červeného tílka s nápisem „Kill you“ a tmavě šedou koženou vestou bez rukávů s vysokým límcem. Na nohy jsem si vzala obyčejné sytě zelené croxy a vyrazila z pokoje. Mokré vlasy, ze kterých už ale neodkapávala voda, jsem si nechala přehozené přes jedno rameno a i tak mi dosahovaly až k pupíku. Bože, jak já milovala svoje vlasy-

Zaťukala jsem na dveře Lunina pokoje. Usoudila jsem, že bude rychlejší, jít k ní dovnitř. Její pokoj vypadal tak nějak zhruba stejně, jako ten můj, akorát byl v levandulových a černých barvách a s..obrovskou kostí zavěšenou před postelí. Připomínalo mi to boxovací pytel, protože větší kost jsem v životě neviděla. Taky tu měla toaletní stolek a také měla obrovskou šatnu s ještě větší koupelnou. Ta byla též v levandulovém provedení, ale měla v ní navíc vířivku. Pravda, tu já jsem neměla. Sedla jsem si na širokou postel, i když jsem si mohla sednout do křesla.

„Trvá ti to.“ Oznámila jsem do větru a shlédla na svoje dlouhé nehty. Byly pěstované účelově, samozřejmě. Ve fázi přeměny to byly velmi účinné zbraně. Z koupelny vyšla Luna, v černých kalhotách, do nich zastrčené světle zelené tričko a bledě modrou košili. Na nohou měla obyčejné pohodlné kecky, které upřednostňovala, co já si jen pamatuju.

„To víš, musím se pořádně připravit, když mám být tvoje podřízená.“ Zašklebila se na mě. Oh, ona s tím nedá pokoj.

„To, že máš svá štěňata svěřit do rukou mým koťatům neznamená, že jsi moje podřízená.“ Víc jsem toho neřekla, ba ani nemusela. Tohle naše handrkování naštěstí bylo na denním pořádku a bylo to takové malé zpestřování našeho vztahu. Konec konců, kdo to kdy viděl, aby kočkodlaci udržovali trvalé vztahy s vlkodlaky?

Bratři byli oblečeni, jak se patří. v kožených kalhotech, zápasnických tričkách, bagančatech, jen pláště na sobě neměli. To neznamenalo, že neměli zbrojní pásy, ani pouzdra na dýky. Byli ozbrojení až po uši, jen to ničím nezakrývali. „Dobře, začnu s rozdělováním.“ Upoutala jsem jejich pozornost. Koťata se štěňaty stála srovnaná v řadě, naproti nim Bratři, v plné kráse. Nutno dodat, že pohledy našich byly vskutku okouzlující. Valily oči a doslova Bratry hltaly. „Lunio, ty budeš přidělena k Vishousovi.“ Z řady vystoupila mladá dívka se světlou pletí a sytě blonďatými vlasy. „V, musím tě upozornit, že Lunia si potrpí na extravaganci….hm, vlastně všechna koťata, si potrpí na extravaganci.“

„Díky Bohu, za masky.“ Utrousil Rhage. „Nechtěl bych jít do boje s majáčkem „Pozor, policie.“    Věnovala jsem mu jeden ze svých kyselých pohledů.

„Přesně tak. Jeden s majáčkem -Pozor, pitomec- nám bohatě stačí.“ Ostatní Bratři se mu začali pošklebovat a mě to dodalo jisté uspokojení. On bude rýpat a bude. Horší než Lassiter, vážně. A že padlý anděl leckdy vydal za celou eskadru bytostí určených k veřejné popravě za „šití“ do ostatních.

Kočkodlačata s vlkodlačaty byla poměrně rychle rozdělena. Já si byla jistá, koho ze svých mám přiřadit k jakému z Bratrů a Luna si byla jista, jaké ze svých má přiřadit k mým. Dokonalá souhra mezi všemi, což by v mé dimenzi byla kouzelná chvilka.

„Vy dvě přidělené nebudete?“ uhodil Butch hřebíček na hlavičku. Správná otázka. Původně jsme být rozdělené neměly, ale-

„Chtěly jsme, ale..“

V pozvednul obočí. „Tak v čem je problém?“ s jeho otázkou moje oči střelili k Tohrmentovi. Stál o podál, po jeho bocích stála Lila s Kitrou. Jeho kdysi majestátní tělo hrdě neslo oholenou hlavu a smutné modré oči, orámované z obou stran černými kruhy. Vypadal jako obrovská pohublá panda. Jako prázdná skořápka, kterou nenaplňuje nic, než vzduch zoufalství.

Zavrtěla jsem hlavou. „My jsme, záložní. Jsme pro všechny. Nemůžeme se přidělit ani k jednomu z vás.“ Namítla jsem za sebe i za Lunu, abych to usnadnila jí i sobě. Mě by rozhodně neprospělo být po boku Tohrmenta, ke kterému bych se bezvýhradně přiřadila a Luně- té neprozpívá žádné spojenectví kromě toho, jež má v případě příchodu Rehvenge, krále sympathů. Proč to komplikovat víc, než to je. Ani mě, ani Luně neušel Johnův jasnovidecký pohled. Za ten půlrok, co jsme mezi nimi, si o nás John udělal jasný obrázek. I když, mě znal přeci jen už z dřívějška.

To, že na zemi byla spousta krve, to bylo vcelku běžné. To, že vzduchem lítaly ostré nadávky a sem tak i nějaké ty předměty, to bylo taky běžné. Co už tolik běžné nebylo, že krev nebyla černá, jak by měla být a peprné nadávky nevycházely z úst stvoření, co páchnou po děckém zásypu. Kdybych to měla zhodnotit rychlým pohledem, naše vlčata a koťata nesla četná poranění, a byla inu, přiznejme si to, na obtíž.

„Do háje, odveďte je odsud někdo!“ vrčel nepříčetně Zsadist, když ochraňoval Bigu s Momi a zároveň se snažil držet si odstup a zabíjet. Což šlo těžko. Vzduchem se ozval ostrý hvizd. Na chvilku to zastavilo potyčku v uličce. Ze strany Bezduchých. Bratry to tak uvedlo do výhody a vlčata to stáhlo. Koťata už stažená byla a speciální limuzínou v podobě velmi tenké hranice mého sebeovládání, poslána zpátky do naší dimenze, což mě stálo asi zbytek sil. Vyšťavilo mě to, jako když Fritz vymačkává pomeranče z jejich skleníku pro ranní čerstvou šťávu.

Nedopadlo to zrovna tak, jak mělo. Všichni Bratři si odnesli zranění, která si vyžadovala Mannyho a Jane s Ehlenou. Při boji se každý Bratr ocitl v náruči smrti, nebo alespoň u záhybů jejího šatstva.  Kdybych byla optimistka, řekla bych, že to není nic neobvyklého a že to Bratři zažívají pořád. Ale já optimistkou nebyla a ani v nejmenším se mi nelíbilo, jak se Tohr tvářil, když chodili další a další. V očích byl nabuzený, rty měl zkřivené, zuby vyceněné, dočista smrtonosná zbraň, až na to, že ten zuřivý výraz-byl ve skutečnosti výraz plný smutku, bolesti a naděje na to, že ho-

„Co. To. Sakra. Mělo. Znamenat!“ krčily jsme se s Lunou před majestátní postavou našeho, přesněji řečeno mého, pána a chtěly se ztratit z dosahu jeho temné aury. Vzduch byl naplněn pachem, který se nám zaryl hluboko do kostí a vháněl nám husí kůži po celém těle. Zloba vztek, to byly jen slabé názvy toho, co z krále čišilo. Naštěstí, Bratři byli stále u Mannyho a Jane, takže nikdo, kromě George, nebyl svědky našeho ponížení a králova-hněvu.

Ani já, ani Luna, jsme nebyly odhodlané cokoliv říct. Moc dobře jsme si uvědomovaly chybu, jakou jsme udělaly a byly jsme ochotny přijmout veškeré následky. „Naku, říkala jsi, že tvoje koťata jsou připravená!“ spustil nejdřív na mě, což se dalo čekat.

„To jsem říkala.“

„Tak se ptám znovu. Co to sakra mělo znamenat!“

„My pro to samy nemáme řeč.“ Ozvala se Luna, která k tomu asi taky chtěla něco říct. „Pravdou je, že jsme takový zkrat nečekala. Ani jedna. Vlčata byla trénovaná od mláďat, připravená na všechno-“

„Koťata jakbysmet.“ Dodala jsem.

„-takže vážně. Jedině, že by o nás Bezduší věděli, měli nějakou rušičku, co zblbla jejich mladistvé smysly.“

Král se nevesele zasmál. „Rušičku? Proč jste jí tedy neslyšely i vy?“ To byla docela dobrá otázka. Zavrčení vzešlé z králových útrob přinutilo Lunu sklonit svoje tělo. Já na prázdno zasyčela. „Zklamaly jste mě.“ Zazněla jednoduchá slova, která se nám ale zaryla hluboko do našich hrdých srdcí.

„To bylo to poslední, co jsme chtěly.“ Zašeptala jsem, měla jsem slzy na krajíčku, ale kurva, jsem hrdá. „Uvědomujeme si svojí chybu, ale sakra,  Wrathe. Uznej sám, že s rušičkou to není špatný nápad. Mohla být speciálně pro naše rekruty. Já nehledám něco, jak se z toho vykroutit, ale hledám řešení, východisko, něco, co by vysvětlilo, jejich, naše selhání. A je mi líto, že ty- Promiň.“ Ukončila jsem svoji řeč omluvou ve Staré řeči a nepočkala ani na vyzvání a odešla.

 Cestou do pokoje jsem si neodpustila kopnout do pozlaceného zábradlí.

„Do hajzlu!“ulevila jsem si tiše pro sebe. Na rameno mi dopadla lehká ruka. „Kde jsme to mohly takhle posrat.“ Zhroutila jsem se na odpočívadle a opřela si lokty o kolena. Luna si sedla vedle mě oči upřené na stropní malby.

„Moc brzo. Všechno moc brzo. Rekruti neměli čas si zvyknout na Bratry. Museli by s nimi dýl pracovat, dva dny nestačí.“

„Wrath to chce všechno uspěchat, já ho i chápu, hoří nám v patách, ale pak se stává tohle.“ Moje oči se zaklesly do těch jejích.

Vzteky jsem uhodila do veřeje dveří pokoje, ve kterém jsem se se svým vztekem ukryla. Pod kůží mi zcela jasně vibroval Lunin strach, abych to nepřehnala, ale zároveň věděla, že to tak musí být. K udržení mého já tam, kde má být. To psisko, které se mnou dnes krvácelo, po mém boku, po boku Bratrů, po boku svých štěňat, mých koťat- to psisko od vedle my za ty krátké a přitom tak dlouhé roky bylo natolik blízké, že tolerovalo všechna moje rozhodnutí. Ale odmítalo se jich účastnit, pokud se jednalo o to, co jsem měla v plánu.

Se srdcem, které bušilo tak, jako bych byla nějaký zloděj, co se chystá vykrást nějakou banku, jsem pomalým, rádoby klidným krokem přešla do koupelny. Neuměla jsem, jako Bratři, myšlenkami zamykat dveře, či rozsvěcet a zhasínat myslí svíčky, tudíž jsem klasickým pohybem ruky zmáčkla vypínač a zapnula světlo. Stanula jsem před velkým zrcadlem a podívala se na svůj obraz. Hledala jsem nějaký bod, kterého bych se mohla zachytit. Bod toho, že jsem pořád ještě nohama pevně na zemi, že jsem se neodtrhla od těla a že moje šílené druhé já teď někde neřádí jak zběsilé.

Zaschlá krev se pomalu začínala odlupovat, někde se s ní míchala krev čerstvá. Z ran na těle, které se sice dokázaly samy zhojit, ale to neznamenalo, že bych nemohla vykrvácet, proudila čerstvá krev, stékala na podlahu, kde tvořila zvětšující se kaluž. Škoda krve, napadlo mě zcela nemístně.

Pomalu jsem ze sebe svlíkla zničené oblečení, kterého jsem naštěstí měla zásobu. Fritz se o to nepochybně postará. Stará se o nás, jako o Bratry, za což jsem mu vděčná. Nedělá mezi námi rozdíly.. šrámy na hrudníku, na bocích, na rukou, stehnech, zádech, šrámy všude, kam se jen moje oči přemístily. Modřiny, rozseknutý ret, napuchnuté obočí od rány jílcem. Pro masochistu, jako já, poklad. Pro realistu jako Luna, problém. Řešitelný, ale problém.

Vlasy jsem si nechala smotané a propíchané čínskými hůlkami, vysoko na temeni hlavy. Už tak to bude dost bolestivé, proč do toho motat vlasy. Ledová podlaha mě studila do bosých chodidel, nahou kůži sem tam ovál lehký vánek, způsobený pohybem mého těla. Natáhla jsem ruku a pustila kohoutek vlažné vody. Stočila jsem ji na o něco teplejší a ještě jednou- a ještě. Zavřela jsem dveře od koupelny. Srdce mi hlasitě bylo, všimla jsem si, doslova jsem cítila, jak mi levé prso poskakuje údery silného orgánu, skrytého v hrudním koši. Místnost se pomalu začínala halit do hábitu páry. Dívala jsem se, jak ostré kapky bičují stěnu sprchového koutu. Dech se mi zrychlil, mravenčení a střípek strachu se prohnal celým tělem.

Odřené dlaně jsem položila na ztmavené sklo. Kapky, jež se při dopadu odrazily, ulpěly na mých holeních a ranách na nich. Sykla jsem. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu. Následný krok byl těžší, než se zdál, ale moje rozbouřená mysl potřebovala uklidnit. Tohle byl jediný způsob, na který jsem přišla za celá ta dlouhá léta. Překročila jsem hranici a vstoupila jsem pod vařící vodopád.

Teplý proud, který se okamžitě opřel do mého těla, byla jako rána pěstí do žaludku od Rhageo. Doslova mě srazil na kolena, přinutil mě přidušeně vykřiknout a křečovitě sevřít víčka. Bolest byla neuvěřitelně silná, neuvěřitelně- nádherná. Všechna negativní energie, všechno špatné, co jsem cítila a co obyčejné mýdlo nevydrhlo, se skrze bolest, skrze krev, která se rychle začala valit ven, mizelo. Jedno, že jsem na kolenou, jedno, že madlo u sprchy pod tlakem mé dlaně prasklo. Teď jsem byla jen já a ten pocit osvobození. Jistě, dočasného, ale bylo tam.

Přes zatnuté zuby jsem mohutně nasávala vzduch do plic, zrychleným krevním oběhem proudil i adrenalin. Skrze rty mi sem tam unikl bolestný sten. Každý pohyb, který jsem udělala, byl ostře odměněn zničující bolestí, jež zkřivila moje tělo. S každým dalším dotekem vařící vody jsem si vychutnávala nový příval magické bolesti, jež se do mě vpíjela hlouběji než-

Za křečovitě stažená ramena mě popadly dvě velké hrubé ruce. „Zbláznila ses?!“ zavrčel mi někdo do ucha, když mě zvedla na nohy a snažil se mě dostat ze sprchového koutu. Vidina toho, že přijdu o všechnu tuhle úlevu, o všechnu tu-krásu. Vycenila jsem zuby, volnýma rukama jsem začala zápasit s tím, co se mě snažil dostat pryč od mé spásy. Nehty jsem zaryla do masa za sebou. Najednou ruce se syknutím zmizeli. Díky setrvačnosti jsem prolítla pod proudem vody a ramenem narazila na pevnou stěnu. Zhluboka, zuřivě jsem dýchala, schopná kdykoliv zaútočit na toho, kdo to bude chtít zopakovat. Automaticky jsem se objala rameny, oči přimhouřené díky spršce vařících kapek. Podívala jsem se mezi dveře sprchového koutu. Stál v nich nikdo jiný, než Vishous. Diamantové chladné oči mu zářily vztekem, rty stažené dozadu, zuby nebezpečně vyceněné. Jeho poloha těla jasně vypovídala, že i on je v útočné pozici, odhodlaný dosáhnout svého. Tvrdé oči na pár milisekund zmizely za víčky. Když se opět objevily, byly ještě zlostnější. „Chceš se snad zabít?!“

„Co je tobě po tom!“ vyštěkla jsem, načež jsem pevně semknula rty, žíly na krku se mi napnuly. Zakroutil hlavou. Černé vlasy už byly díky páře absolutně mokré. Nebo to bylo díky tomu, že se zčásti namočil?

„Mě je po tom všechno.“ Opáčil rádoby klidně. Rozhodil rukama. „Podívej se kolem sebe! Jestli ještě chvilku budeš stát pod tím proudem, tak vykrvácíš! Ani tvoje regenerace tě nezachrání.“ Na chvilku, jakoby mi sundal červený závoj z očí, jsem si prohlídla svoje okolí. Řezník, napadlo mě v tu chvíli. Musel tady řádit řezník. Krev na podlaze, na stěnách ve stříkancích, na odtokovém kanálku, madle. Na prosklené stěně koutu. Krev mi doslova v chomáčích protékala mezi prsty u nohou. Zahýbala jsem s nimi a pozorovala tu podívanou. Naprosto uchvácena.

Možná proto mi ušlo, že V vstoupil do sprchového koutu a vypnul vodu. V ten moment mě chlad málem srazil na kolena stejně tak účinně, jako předtím teplá voda. Jenže, tohle byl absolutně jiný druh bolesti. To nebyla ta bolest, co jsem potřebovala, co jsem musela cítit. V té chvíli mi bylo absolutně jedno, že jsem nahá. Že ten, který tu přede mnou stojí v mé nahotě, je Bratr, že je to právě Vishous. Bylo mi to fuk. Potřebovala jsem- potřebovala jsem tu bolest, sakra!

Do očí se mi nahrnuly slzy. „Prosím, V. Prosím. Musím- já… musím.“ Vztáhl k mému obličeji ruku, jež nebyla ukryta v rukavici. Otřel jednu jedinou drzou slzu, která se přehoupla přes okraj a volně se spustila po umazané tváři. Vztek v jeho očích, vystřídala vlídnost a pochopení.

„Tohle ubližování si, nikam nevede. Věř mi, sám jsem si tím prošel.“ Vishousův úsměv byl posmutnělý. Dokazoval pravdivost jeho slov, ale- jeho bolest byla jiná, vím to, cítila jsem to, co by napojená na jeho existenční graf. Zarputile jsem zavrtěla hlavou.

„Ne. Ne.“ Odporovala jsem mu a v zoufalém pokusu jsem se vrhla na kohoutek a vodu znovu pustila. Nečekal to a voda do tváře uhodila i jeho. Na okamžik mě zalilo blaho, v podobě tisíců jehel nořených hluboko do mé kůže. Než mě strhnul a skryl mě ve své náruči. Lesknoucí se kruté oči, naplněné pochopením, mi přejížděli po obličeji.

„Tak ty chceš cítit bolest, hm?“ jednou rukou mě chytil za zátylek, škubnul se mnou tak, že jsem musela svoje  dlaně přiložit na jeho vypracovaná ramena. Stála jsem na špičkách, neboť Bratr byl hromsky velký. „Fajn.“ Zavrčel hrdelně skrze ostré zuby a rozčileně stažené rty. Následně na to vycenil své bělostné poklady a zakousnul se do šrámu, jenž putoval přes mojí klíční kost. Ostře jsem zasykla, hrudí se vypjala proti těm rtům, nehty zaryla do zatnutých svalů. Zuby nelítostně protínaly rozříznutou kůži, stejně jako jehla s nití, která má za úkol všechno rozjeté zase spojit dohromady. Rýpaly se v mase, poháněly krev dopředu, pobízely ji, aby se přehoupla přes okraj poničené kůže, aby pomalu sjížděla po těle dolů. Nohy se mi bolestí podlomily, ale našla se záchrana v podobě ruky v kožené rukavici. Přidržela mě za pas u obrovského těla, nedovolila mi upadnout. Zaklonila jsem hlavu nazad, dlaň přesunula do Vishousových černých vlasů.

„Víc.“ Vysoukala jsem ze sebe. Bolest, jakou mi prokazovaly jeho zářivé bílé tesáky, byla omráčivě uspokojivá. Z hlavou zakloněnou mi vypadlo pár pramínků vlasů z drdolu a lehce se pohupovaly ve vzduchu, v rytmu pohybu našich těl. Respektive, v rytmu pohybu škubání mého trupu a periodickým narážením zubů do rány. Zapomněla jsem na všechno, v ten moment, pro mě byla jen ta bolest, která odváděla mé ohavnější já, zpět do klece. Zapomněla jsem se tak moc, až jsem pokrčila pravou nohu a vyjela s ní až k Vishousovým bokům. Byl oblečený. To bylo jediné, co jsem dokázala pochytit. Moje holá zraněná kůže putovala po černé, pevné látce kožených kalhot, zadrhla se o pouzdro s dýkou. Aby mi noha zase nesjela dolů, zasekla jsem ji za pouzdro a nechala ji tak.

Za nos mě zatahala podivná temná vůně. Kořeněná, přesto lehce nasládlá, ale omamná jako- otevřela jsem oči, hlavu vrátila zpět na své místo. Čelila jsem ostrému diamantovému pohledu. Kromě žízně a touhy, jsem z něj víc vyčíst nedokázala. Nebo jsem spíš dál číst nechtěla. Tyhle dvě věci mi bohatě stačily k tomu, abych věděla, jak to dneska skončí. Sundala jsem ruce z jeho vlasů a zcela automaticky si s nimi přikryla prsa. I v takové situaci jsem byla pořád stydlivá, ale- v okamžiku, kdy se zvednul od mé rány na klíční kosti, mnou projela vlna vzrušení. Jeho mohutný trup se zvedal do své plné výšky. Stoupal přede mnou jako hora vystupující z vln moře. Do širokých zad ho bil proud vody ze sprchy a drobné kapičky se tak tříštily o hordu šlach a svalů, které napínal až k prasknutí. Růžové jizvy po zhojených ranách z dnešní noci už byly sotva patrné. Nedokázala jsem přimět oči, aby si Bratra neprohlížely.

I když jsem věděla, že jeho shellan zřejmě pracuje dole na sále, zachraňuje další Bratry, léčí, hojí, stará se- nemohla jsem se nabažit pocitu, že pro tuhle chvíli je tenhle válečník jen můj. Neboť to, co potřeboval, co musel mít, právě v tuhle chvíli, to mu nemohla dát ani jeho shellan. Když se přede mnou tyčil v plné své výšce, musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. A to nebyl ani zdaleka tak velký, jako Rhage…. S nohou stále zaklesnutou za pouzdro dýky, jsem prsa přikryla  jednou rukou, abych se druhou rukou mohla dotknout tetování na levém spánku. Kdo ví proč, tenhle Bratr, ať už měl minulost jakoukoliv, ať už byl synem kohokoliv, byl pozoruhodný. Něčím éterický, temný, nebezpečný a přesto- něžný. Jako dítě, které svlíknete z mnoha vrstev ochranného oblečení a ono před vámi stojí zcela nahé, tak, jak bylo stvořené. Bezbranné. Musela jsem mhouřit oči, jak se mi drobné kapky, které se tříštily o jeho tělo, vrhalo do obličeje. Špičky prstů jsem se pomalu natahovala po jeho tetování. Než mi ruku těsně před cílem, zastavil. Ukryl moji dlaň do své, byly vidět jen moje konečky prstů.

S očima upřenýma do těch mých, si ruku přitáhnul ke rtům. Zvláštní mravenčení projelo od pat až někam, kam ani moje vědomí nemělo přístup a naprosto nestoudně jsem si olízla vyprahlé rty. Křivě se pousmál, všechno sledoval těma chladnýma zářícíma očima. Otevřel rty a konečky prstů olíznul růžovým jazykem. Motýlci v podbříšku se začaly zběsile rojit, nedočkavost mnou prostupovala stejně, jako před chvílí touha po bolesti, která však nebyla o nic menší. Potřebovala jsem jí cítit dál….

Zcela bez varování pustil mou ruku, chytil mě pod stehny a usadil si mě kolem svých boků. Jednou rukou chytil obě má zápěstí a uvěznil mi je za zády. Jediné, co jsem tak mohla dělat, bylo pevné semknutí kolem něj a spoléhání se na to, že mě nenechá spadnout. Když změnil naši polohu a opřel mě o kachlíkovou stěnu, došlo mi, že zjevně vycítil moje lehké obavy, co se týče rovnováhy. Dech se mi zadrhával v hrdle, srdce prudce naráželo proti hradbě z kostí. Polkla jsem.

„Copak. Bojíš se?“ hrdelní hlas, jakým ta slova vypravil ze svých úst, mě přiměl blaženě přivřít oči. Prohnula jsem se v hrudníku, opřela svá prsa o vlhkou kůži jeho silné hrudi, s hvězdicovitou hvězdou na levém prsním svalu. Má krev ulpěla na něm, a když se moje řezné a střelné rány dotkly kůže jiné, ostře to zapíchlo. Rána začala okamžitě pálit a oheň se rozšiřoval až hluboko dovnitř. Rozpalovalo to vnitřního démona hluboko uvnitř mě a já poznala, že je zle, když jsem se naprosto nevědomky otřela rozkrokem o vybouleninu ve Vishousových kalhotách. Jeho syknutí způsobené tím jednoduchým pohybem, se mi zarylo do uší. Ten zvuk, jako vrčení zvířete, které chce nedočkavě okusit chuť svojí kořisti. Naprosto primitivní projev, přesto tak strašně erotický…

Nechtěla jsem spěchat, ale nemohla jsem si pomoct. Horkost, jakou jsem cítila v rozkroku, jsem nemohla zastavit. Prostě to nešlo. Byla jsem už příliš daleko, než abych mohla zacouvat zpět. Voda, která protékala mezi našimi těly, mi usnadnila pohyb, jímž jsem se de facto dostala nad Vishouse. Narovnala jsem se v zádech, tudíž jsem měla jeho rty v úrovni své brady, šíje. Měl tak výhled na pořezaný krk a krev, jež z rány pomalu vytékala a mizela v úžlabině našich spojených těl. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem se dívat do jeho obličeje, který vyzařoval tolik- emocí.

Od té doby, co pro něj Butch udělal to, co udělal, byl Vishous… řekněme poněkud jiný. Více otevřený, více společenský… více empatický. Byl jako otevřená kniha, z části napsaná v cizím jazyce, ale nebylo úplně nemožné se v ní naučit číst. Nebo alespoň přečíst pár řádků, které k přečtení byly. Uklidnila jsem svou mysl, zhluboka se nadechla. Vnímala jsem každičké pohnutí svalů v mužném těle pod sebou. Každičké nadechnutí, každičké zavibrování kůže, jak se do ní opírala voda ze sprchy. Cítila jsem, jak mě jeho erekce tlačí do slabin a jak moje intimní partie touží po tom, aby je zaplnil. Aby se jich dotkl. Cítila jsem jeho touhu, cítila jsem svou touhu-

Hluboké předení vycházející z mého hrdla bylo naprosto spontání. Tváří jsem se otřela tam, kam jsem prve dosahovala prsty. O tetování na levém spánku. Se zavřenýma očima, rukama za zády a náhlým přívalem něhy, jsem se tváří, bradou, spánky, vším, čím jsem na tváři mohla, jsem se dotýkala složité značky u diamantového oka. Které se sem tam přivřelo.

„Nikdy.“ Vyšlo ze mě do jeho horké kůže u levého koutku oka, kde se mé rty v ten okamžik nacházely. Překvapilo mě, jak pravdivá moje slova jsou. Nikdy, ani když jsem viděla V poprvé, jsem se nebála. Naopak. Tak nějak podvědomě jsem cítila, že tomu muži mohu věřit. To samé platilo u Zsadista. I když se tvářil jako nepřístupný krutý voják, trhající nepřátelům údy, nikdy v životě jsem nepocítila osten strachu. Ne takový, jako ve své rodné zemi…

Naopak, v tenhle moment, v tuhle chvíli, jsem více než vítala jeho sadistická zaměření. Jeho živočišná touha po tom, co jsem mu mohla v tuhle chvíli dát jenom já, vygradovala moji touhu po bolesti do závratných výšin. Klid, který jsem předtím dokázala najít, byl ten tam. On chtěl moje tělo a já chtěla, aby mi svým surovým zacházením umožnil zase normálně fungovat. Ale jak si říct o bolest, když vás dvě mohutné paže, drží v šachu?

Cítila jsem, jak mi na horní ret tlačí ostré zuby, jak se rovné plochy zubů zaoblují, mění se ve špičky a nedočkavě tepou bolestnou touhou po průniku. Než stačil jakkoliv zareagovat, zcela instinktivně jsem se sklonila a zuby mu obratně rozřízla kůži na krku. Tlumeně zavrčel a chytil mě na zátylku za vlasy. Škubnul s nimi, hlavu držel v pevném sevření, obličej zkřivený vrčením a grimasou, jaká mě ještě víc rozpálila. Krutýma očima pátral po mém obličeji, zastavil se až na mých rtech, z jejichž koutku vytékal slaboučký pramínek jeho krve. „Prosím.“ Zašeptala jsem omámeně. Zhluboka se nadechl. Vypadal zamyšleně, jakoby promýšlel, zda to má udělat, nebo ne. Jenže, pro oba už bylo moc pozdě. I jemu došlo, že není cesty zpět.

„Nebudu brát ohledy.“ Pokusil se ještě něco namítnout. Odradit mě od toho, co se chystal udělat. Chabá námitka. Paradoxně to, na co se chystal, na to jsem čekala, to jsem potřebovala, to jsem vyžadovala.

Zopakovala jsem svá předchozí slova. „Prosím.“

S tím se zlomila hráz. Pustil moje ruce, setřásl ze sebe moje nohy. Chodidly jsem dopadla na zem sprchového koutu, až to mlasklo. Voda se trošičku rozstříkla, ulpěla mi v ranách. Stihla jsem jenom tlumeně zavrčet, když mě silné dlaně s mohutnými dlouhými prsty popadly, otočily, a jako zločince při výslechu hodily na stěnu. „Ruce a nohy od sebe.“ Zazněl jasný příkaz dominantního hlasu. Automaticky, ať už co by submisivní v našem páru, nebo z dob dospívání, jsem ho poslechla. Nedočkavá, co bude následovat.

V nose mi ulpěla vůně, která z jeho těla proudila. Dodávala mi energii, zatápěla pod kotlem touhy a živočišné pudy doslova drásala. Krev ve mně burcovala, nedočkavá až ji ochutná, až v ní smočí znovu své zuby. Stála jsem opřená o stěnu, hlavu svěšenou mezi rukama, nohy roztažené. Nedotkl se mě jediným dotykem. Jen mi z vlasů vytáhnul jídelní hůlky a ty někam odhodil. Zdálky jsem slyšela jejich cinkot o podlahu. Někam se zakutálely a –

„Agh!“ vyhekla jsem, když se jeho zuby zaklesly do masa na pravém boku. Matně jsem si vybavila, že to byla rána po noži, když jsem uklouzla na krvi Bezduchých a Luna radši riskovala moji kůži, než život. Hodila nůž, mě pořezala, zabila Bezduchého. Vishous té rány využil jako prostředníka. Skrze ni do mě pronikal, ale zcela jiným způsobem, než tomu bude za pár chvil. A že k tomu dojde, to bylo zcela nevyhnutelné. Zatnul mi ruce do stehen, zcela necitlivě zaryl nehty do kůže, aby mě přidržel na místě, zatímco se nejen krmil, ale i mně dával to, co jsem potřebovala. Zuby projížděl otevřenou ránu, krev, kterou nahrnul do svých rtů, musel přirozeně spolknout, takže jsem cítila, jak se sem tam zavlní.

Voda z kohoutku stále proudila, ale postřehla jsem, že není tak tepla. Vlastně, byla vlažná, skoro studená. To by vysvětlovalo moje stažené bradavky a husí kůži- nebo ne? Něco se dělo s mými vlasy. Když se mi hlava zvrátila dozadu tak, až jsem odhalila celé hrdlo a vzhůru nohama viděla šlachovitou klíční kost Bratra, došlo mi, že si je V obtočil kolem zápěstí a zatáhnul.

Fakt, že touha po bolesti dokonale zastínila stud a nervozitu z toho, být před někým nahá- dřív bych se tomu zasmála. Ale teď. V se na mě díval, na moje obnažená prsa, obnažení ploché břicho, i na lehce zarostlé spodní partie a se mnou to nic nedělalo. Alespoň co se týče po stránce studu. Co se týče po jiných stránkách, toužila jsem potom, aby si mě už sakra vzal. Vzal tak, jako nikdy a přitom, aby jeho zuby rozdíraly každý centimetr mojí kůže, která by pálila, štípala, hořela bolestí, způsobovanou někým jiným, než mnou.

Nemluvil. Z emočních hodnot se dalo vyčíst, že je většinou zvyklý Jane dirigovat, když si hrají. Nařizovat, co á a co nemá dělat. Do jaké pozice se má postavit, v jaké pozici setrvat. Tady ne. Mlčel. Jen oči ho prozrazovaly. Chvílemi zářivě svítily, jindy zase hořely bílým diamantovým světlem. Upřeně jsem mu hleděla do očí, zcela v jeho moci. Mohl si se mnou udělat, co chtěl. Vztáhl volnou ruku, kterou mě pohladil od dekoltu, přes šíji, až se s ní zastavil na čelisti. Palcem obkroužil hranu brady, špičkou zavadil o spodní ret. Zaujatě sledoval výrazy v mojí tváři. Napětím jsem téměř ani nedýchala. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem prosit o víc. Nemohla jsem nic. Jako přikovaná.

Sklonil se, a hlavou vzhůru mě políbil. Nejdřív něžně, jakoby si nebyl jistý, zda to může udělat. Nebo jakoby se bál mých žraločích zubů. Pak se ale tempo změnilo. Hebkost jeho rtů vystřídala žíznivost. Do mých úst vklouznul horký jazyk. Zaplnil mě a bral si to, co jsem byla ochotná dát. Z polibku se mi zamotala hlava a nebýt dlaně, položené na mém břiše, asi bych skončila na kolenou. Kdy jí tam dal, to jsem nepostřehla a ani mě to nezajímalo. Bože, ten polibek. Cítila jsem každou částečku měkkých rtů v kontrastu s ostrými zuby a vlhkým teplým jazykem. Kousal, sál spodní ret, napodoboval přírazy mužského těla do ženského, skrze naše rty.

A než jsem se nadála, dřepěl na podlaze sprchy, kožené kalhoty stažené. Neviděla jsem jeho erekci, ale měla jsem možnost cítit jeho nedočkavost. A proč jsem ho neviděla?  Z jednoho prostého důvodu. Stáhnul mě na sebe, tudíž jsem stála na kolenou, obkročmo nad jeho boky.. hruď proti hrudi, tváří v tvář. Pořád mě ovládal skrze vlasy, které měl pořád obtočené kolem svého zápěstí. Tudíž mě musel držet těsně u sebe. Shlížela jsem na něj ze své polohy, s šílenou chutí mít jeho krev na jazyku. Jenže to už bych se rozmazlovala. Krev tu musel dostat on. Krev obohacenou o můj orgasmus. Ne o něhu, zacházení, jaké jsem si vyžádala. Přesto jsem to dostala. Škubnul vlasy, zcela neeticky se mi zakousnul do šíje a zároveň s tím pohnul boky vzhůru a rukou, držící mě kolem pasu, prudce škubnul dolů. Prsty jsem mu zatnula do ramenou, z hrdla vypustila šelmí zavrčení.

Zaklonila jsem hlavu, vycenila zuby, napnula tělo jako strunu. Vodu, která byla stále přítomná, jsem absolutně nevnímala. Byla jsem schopná se soustředit jen na rytmus sání z krční tepny. Na dotek vařící Vishousovi kůže, na jeho nehty, které si hrály v ráně na boku. A samozřejmě na jeho masivní erekci, která mě vyplnila bezvýhradně. Cítila jsem tu sílu mezi nohama a málem jsem omdlela slastí. Bože, tohle jsem potřebovala. Jednou za čas to potřebujeme i my. Kočkodlaci, i vlci. I když jsme, co se týče těmto aktivitám velmi zarputilý- my s Lunou jsme byly už nakažené jejich světem. Potřebovaly jsme sex jako cokoliv jiného. A proto, když se Vishous pohnul boky vstříc, a pak dolů, blaženě jsem rozvibrovala kůži hlubokým rozvášněným předením. Vnímala jsem souhru svalů na břiše, jak se mu při každém přírazu stahují a zase napínají. Doslova mě to rozpalovalo až do morku kostí. Bolest v boku se do toho všeho rozjížděla po všech cévkách vedoucích mapou těla, míchající se s bolestnou slastí vysílanou z mého rozkroku.

Sladila jsem rytmus svého těla s tím jeho a přidržela si ho za hlavu. Tiskla jsem si ji blíž k hrdlu, čelist zapřenou o potetovaný spánek. Ale jenom na chvilku. V dalším okamžiku jsem naklonila hlavu na opačný konec, abych mu udělala více prostoru. A pak to přišlo. Slastná křeč a pulzování něčeho mohutného uvnitř mého lůna. Všechno bylo jako v mlženém oparu. Pomalu jsem ani nevnímala, kdy přestal pít a kdy se věnoval olizování mých ran, aby je zhojil. Nevnímala jsem, kdy si rozmotal moje vlasy a úhledně mi je srovnal na zádech. Nevnímala jsem sladký polibek zespodu na čelist, ani ustarané diamantové oči, zářící bělostnou duhovkou. Natož pak, kdy mě zabalil do ručníku a odnesl do postele. Upadla jsem do slastného závoje bolesti, slasti a uvolnění. Na hranici spánku a bdění jsem zaznamenala pohlazení po vlasech. Slova: „Démon ukojen.“ Už jsem neslyšela.

O pár metrů kamenní dál

Ve stejnou chvíli, kdy se u Naku objevil Bratr Vishous, si Luna dopřávala uvolnění nezměrné dávky vzteku. Ten se v ní hromadil obrovskou měrou, téměř nemohla dýchat, jak jí chuchvalce vzteku, zloby a veškerého odvětví této emoce, zaplňovala plíce, krevní oběh, mozek. Její tmavomodré oči se zlatými odlesky se sem tam měnily na temně fialovo modré, bílé bělmo problikávalo černou. Měla takový vztek, že by v tuhle chvíli nepřítele překousla vejpůl. Jen co se za ní zavřely dveře, udeřila takovou pěstí do houpacího pytle v podobě obří kosti, až do něj udělala ďolík.

„Kurva!“ ulevila si z plných plic. Věděla, že jí nikdo neposlouchá a i kdyby. Bylo jí to fuk. V tenhle moment jí bylo úplně jedno, jestli jí někdo slyší sprostě nadávat, nebo ne. Vzteky ze sebe doslova servala koženou minibusu, která byla stejně rozřezaná na cáry. Umožnila jí tak aspoň klidný odchod do koše. Odhodila ji někam do rohu místnosti a pak následovalo tričko a kalhoty. Zůstala tam jenom ve speciální košilce, kterou si brala pro vyztužení dekoltu a kalhotkách. Hruď se jí rychle a nepravidelně vzdouvala, jak se snažila ovládnout sebe sama a nenechat vybuchnout papiňák. Nebo atomovou bombu.

Stála široce rozkročená uprostřed pokoje, ruce zaťaté v pěst. Až Fritz přijde do jejího pokoje uklidit, bude sebou muset vzít čistič na koberce. Nehty, které byly dlouhé sotva pár centimetrů, si úpěnlivým zatínáním pěsti, prořízla kůži na dlani. Krev odkapávala na bílý koberec, kde zanechávala rudé kaňky. V ten moment jí to bylo jedno. Snažila se ovládnout své horkokrevné vlčí já, které se dralo na povrch. Oči jí probleskovali  z vlčí podoby do lidské, mrknutím oka a pokud nad sebou ztratila kontrolu a přeměnila se, mohla by někomu ublížit. To mohla i tak, pokud by si to někdo v tenhle okamžik nakráčel do jejího pokoje. Ale ona je silná, kontrolu jen tak neztrácí. Ne jako- Naku. Ruce v pěst zatnula ještě o něco víc. Pane Bože, když si vybavila, co všechno ta holka teď musela v koupelně dělat, aby se udržela při smyslech.

BUM. První rána do psí kosti. Zuby dlouhé v průměru pět centimetrů, jí vyjeli z čelisti co by dup. A to jenom kvůli tomu, že ten zasraný Omega tvoří armády jako ve fabrice na cigára značky Malboro. BUM. Další rána. Díky tomu sráči musela předčasně poslat svoje štěňata do boje! Je jasné, že všichni málem umřeli, pro krista, vždyť z nich ještě ani zdaleka nejsou elitní vojáci, jako z ní! BUM. Do hajzlu, vždyť jim Wrath řekl, že ho zklamaly! BUM. Třísk. Kost se utrhla a proletěla otevřenými dubovými dveřmi od koupelny. Třísky ze dveří se rozletěly po celém pokoji. Fuk. Bylo jí to fuk. Kdyby na ní někdo vylil studenou vodu, kouřilo by se z ní. Tak byla rozpálená vzteky. Do běla.

Nejen že utrpěla její čest. Nakuina čest, čest jejich rekrutů. Ale zároveň utrpělo i její ego, její emoce, její tělo. Sakra, vždyť vypadala jako by se nechala vhodit na plátno a postříkat všemi odstíny malířské palety. Krev, co jí stékala po stehnech, určitě nebyla způsobená špatným holením. Rukou si projela blonďaté vlasy. Zanechala tak krev i na nich. Otočila se a spatřila zrcadlo. A v nich své vlasy. Ironie. Nasralo ji už jenom to, že na jejích krásných vlasech ulpěla rudá tekutina. Rozkročila se, jakoby proti sobě měla třímetrového Bezduchého, jehož je nutno skolit a rozpřáhla se.  Zrcadlo kosmetického koutku se rozsypalo na miliony kousíčků. Některé střepy jí ulpěly mezi klouby, ale co jí bylo po tom. Tuhle ve skrze holčičí věc tu nechtěla! Naprosto dokonale chápala Xhex, jak se musela cítit, když všude v koupelně na poličkách měla věci od Chanella, Coco a dalších ryze dámských věcech. Bojovnice, jakými byly ony tři, si nepotrpěly na těchto věcech, co nosily jenom modelky v časopisech, nebo na přehlídkových molech.