World of crazy Dreamer

Otevřel oči a s roztomilým vypísknutím se protáhnul. Uvolněně se rozvaloval na posteli, hledíc z okna na vycházející slunce. Jeho biologický budíček ho zase probudil při svítání, což bylo někdy neskutečně otravné. Skrz čisté okno se do ložnice dostávalo víc a víc slunečních paprsků, až celý hotelový pokoj zlatě zářil. Miloval východ slunce. Všechno bylo v tu dobu jako z nějakého magického světa, teplé a hřejivé. V tu chvíli zapomínal na svoji práci, na nevyřešené osobní spory z minulosti, na všudy přítomnou smrt, jež u něj seděla každý den, čekajíc, až přijde její čas. Čas vzít si ho pod svá křídla a ukázat mu správný směr cesty. Zašklebil se a s definitivním rozhodnutím ze sebe strhnul deku. Ještě že venku bylo teplo, protože se mu tak vstávalo o hodně líp. Konec konců, tady bylo pořád horko, přes den až padesát stupňů na sluníčku. Slaný vzduch proudil do pokoje a tahal za nos mladého muže s jedním okem modrým a s druhým okem béžovým. Nerozhodně seděl na posteli a jen tak vdechoval slaný vzduch.  Nakonec přehoupl nohy přes okraj tvrdé ortopedické matrace a bosky přešel k otevřenému oknu. Díky slunci, které na něj dopadalo, byl teď jeho vzhled mystický. Modré oko zářilo jako ranní nebe a to béžové se zlatě třpytilo. Modročerné vlasy střižené na krátko s pár pramínky do obličeje, se pohupovaly v lehkém vánku a hladily jeho tvář. Požitkářsky zavřel oči a s rukama opřenýma o parapet se vykláněl z okna ven. Přímořský vzduch byl blahem pro jeho mysl, tělo i duši.

„Ach, ano. To je ono,“ usmíval se od ucha k uchu. „Jak dlouho jsi nebyl na dovolený co, Rave…?“ mluvil sám k sobě uvolněným hlasem. Pak se ale zašklebil. „Jenže pro tebe to vlastně žádná dovolená není, chlape. Máš práci.“ Zadíval se z okna na modrou kaluž plnou soli, jež se rozbíjela o útesy a na písku zanechávala mokré stopy. Šibalský úsměv zbrázdil jeho obličej. „Haha, ale kdo říkal, že mi ta práce nemůže začít až za pár hodin?!“ Popadl plavky, které měl preventivně přehozené přes bambusové křeslo s typickým květinovým vzorem v bledě modré barvě a s pískáním si je šel natáhnout. O pár chvilek později vyšel ven v černých kraťasových plavkách. Bez ručníku a jenom s klíči od svého bungalovu se vydal vstříc vycházejícímu slunci. Brouzdal se ještě vychladlým pískem a užíval si pocitu, jak mu písek hladil zmožená chodidla a slunce mazalo vrásky na nezdravě bledé tváři. Dlouho neměl odpočinek, což se jasně podepisovalo na jeho zdraví, ale s tím se prostě muselo počítat. A on s tím počítal. Proto taky začne práci až odpoledne a celé dopoledne se bude poflakovat na slunci, smažit si pokožku a jen tak se rozvalovat s nohama v karibském moři.

Došel až na pláž, lemovanou několika skalnatými útvary, o které se rozbíjely vlny. Sem tam v písku stála vysoká či nízká palma, obdařená štědrou dávkou kokosů. Třpyt vln ho trochu rozčiloval, protože ho bodal do očí, ale bral to jako součást moře, bez toho by to nebylo ono.

„A taky bez těch potvor co tě klepýtkama štípnou do chodidel,“ mrmlal si pod vousy, myslíc na kraby, které vážně neměl rád. Měl s nimi špatné zkušenosti a z jejich boje vždy vyšel krab jako vítěz. Byla docela úleva zbavit se svých typických kožených kalhot a dlouhého koženého kabátu.  I když nezakrýval celé jeho tělo, protože měl mega výstřih na břiše, v pase spojený přezkami, byl rád, že ho v tomhle vedru sundal. A co se týče kalhot…kožené kalhoty a mořská sůl...Au…To by vážně bylo nepříjemné. Počítal, že by se tady v tom uvařil, tak to všechno vyměnil za méně…teplé. Odhodil klíče k nedaleké menší skále, aby je pak později nemusel hledat v písku a blaženě se rozhlédl. Takhle ráno tu vůbec nikdo nebyl, což mu naprosto vyhovovalo. Aspoň ho nikdo nebude očumovat, jak to lidé měli ve zvyku, když byl méně oblečený. Dělali, jakoby nikdy neviděli svlečeného chlapa. Brr. Nepochyboval o tom, že jeho postava byla...no řekněme, že byla udělaná k jeho namáhavému zaměstnání, ve kterém většinu času zdolával velké překážky a často se naběhal. Aby to všechno zvládl, musel mít fyzičku, což znamenalo…přesně to jak vypadal. „Tady tě, Rave, budou očumovat leda tak chobotničky,“ zašišlal si pro sebe posměšným hlasem. Pobaveně se zapitvořil a kroky navedl do slané vody. Vzhledem k tomu, že bylo brzo ráno, nebyla voda ještě pořádně vyhřátá, tudíž mu její nízkou teplotou vstaly chloupky na zátylku. Došel po kolena do vody a na místě se zastavil. S rukama v bok se rozhlížel po tom skvostně modrém moři a ještě modřejší obloze, na které se sem tam objevila bílá čepička. Místy v dálce zahlédl další ostrovy, ale byly to jen obrysy. Okolo něj se rozutíkal pás skal, jež postupně mizel pod hladinou. Znovu nasadil požitkářský výraz a chvalně si pokyvoval hlavou. „Tohle je vážně paráda,“ odhalil v roztaženém úsměvu bílé zuby s maličko delšími špičáky. „Tohle je fakt paráda,“ pochvaloval si a o chvilku později zmizel pod hladinou i on.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Když se Valen ráno probudil, místo vedle něho bylo prázdné. Zmateně se rozhlédl po opuštěném pokoji, ale ať hledal, jak hledal, nikde svého bratra neviděl. Zaplavil ho pocit samoty. Myslel si, že až se probudí, bude tu s ním, ale on nikde nebyl a místo vedle něj bylo studené, jakoby tam snad ani nikdo nespal. To jsem mu zase naletěl? ptal se sám sebe v duchu. Zvedl se z postele a bos přešel ke stěně, do které se chystal vší silou praštit, aby si vybil vztek, který se v něm najednou nahromadil. Už už se blížil rukou k bíle natřené cihlové zdi, když periferním viděním zaznamenal něco na stolku pod oknem. Ze šoku se zastavil v pohybu, a jak se chtěl rychle otočit, přišlápl si nohu a rozplácl se jak široký, tak dlouhý na podlaze. Nevybraně zaklel, rychle se zvedl a div se nepřerazil, běžel k oknu, aby se podíval, co to tam leží. Zůstal překvapeně zírat na hromádku čistého, úhledně složeného oblečení, na kterém ležela bílá obálka s rudou růží. Nevěřícně si promnul oči, jestli se mu to jenom nezdá nebo nemá halucinace z rozespalosti, ale věci nezmizeli. Jako v mrákotách natáhl ruku ke své nejoblíbenější květině a opatrně, aby ji nepoškodil, si k ní přičichl. S přivřenýma očima nasál její omamnou vůni tak, jak to dělal, když byl mladší. Miloval růže. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Opatrně ji zase položil vedle hromádky oblečení a svou pozornost přesunul k bílé obálce, která přímo bila do očí. Vzal ji do roztřesených rukou a z očekávání, co v ní najde, snad ani nedýchal. Bál se jejího obsahu, ale zároveň byl hrozně zvědavý…jedna z vlastností, která mu zůstala z dětství. Neohrabaně z ní vyndal stejně bílý list přeloženého papíru a zase obálku odložil. Poté rozevřel dopis, který mu tam Leon zanechal a začetl se do těch pár slov, která papír obsahoval.

Oblékni se a přijď do mé pracovny.
                                  Leon
P. S.: Miluju tě!

Ta dvě poslední slova dokázala Valenovi na tváři vykouzlit takový úsměv, jaký u něj nikdo za poslední čtyři roky neviděl. Spěšně se oblékl, popadl růži a vyřítil se z pokoje, aniž si uvědomil, že to tam vlastně vůbec nezná, a tudíž ani neví, kde se nachází Leonova pracovna. 

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Protáhnul si příjemně rozbolavělé tělo a užíval si dotek saténu na nahém těle a teplý dech, který se dotýkal jeho šíje. Doširoka rozevřel oči a natočil hlavu tak, aby na něj lépe viděl. Studoval spící tvář přítele a napadaly ho samé rozněžnělé myšlenky. Tmavé vlasy mu překrývaly půlku obličeje, což ho děsně štvalo, protože na něj neviděl. Vztáhl proto ruku a prameny vlasů mu dal z obličeje pryč. Spící muž se jenom lehce zavrtěl, políbil ho na nahé rameno, ale jinak spal dál jako miminko. Rozhodl se, že ho nebude budit, protože takhle vypadal naprosto skvostně a k sežrání. Stejně ale neodolal, naklonil se a vtisknul mu něžný polibek na rty. Kolem ramen se mu automaticky ovinula silná paže, která si ho strhla do pevného obětí na mužnou hruď. Tak to si nechám líbit, pomyslel si a zachumlal se více do milovaného obětí.

Když se o pár hodin později znovu probudil, zjistil, že se na něj upírají dvě upřená kukadla, ztmavlá touhou a ještě něčím, co nedokázal rozpoznat. Sám se cítil velmi malátně a po všech zážitcích z uplynulých dvou dnů, které na něj měly neveselý vliv, by nejradši z postele nevylezl do konce světa. Ne že by byl nespokojený, to zase ne. Kdyby mohl, tak by předl, ale prostě byl neskutečně unavený a pocit bezpečí, který mu poskytovala právě velmi nebezpečná náruč, ho uspokojoval. Na důkaz spokojenosti mrousknul, přisunul se ještě blíž a nos zavrtal do nahé hrudi milence, který to všechno sledoval s neskrývaným pobavením. Blaženě nasával vůni kůže druhého muže, lehce se o ni nosem otíral a sem tam olíznul. Dělal to naprosto automaticky a v polospánku, což si tmavovlasý muž uvědomoval. Nechal přítele, aby ho dál něžně oblizoval a sám ho špičky prstů hladil po zádech tak, až mu naskočila husí kůže. Znatelně se zachvěl a natisknul se k němu ještě víc.

„Nebudeš snad vstávat? My Loveless?“ vtisknul mu polibek do vlasů. Tázaný se vůbec nepohnul, až to vypadalo, že vážně spí, ale on moc dobře věděl, že to jen dělá. Za několik let společného žití se naučil rozpoznávat všechno, co předstírá, nebo tají. „Vím, že nespíš, Shiego.“ Přítel se mu v náruči zavrtěl, oči upírajíc na vyzývavé rty. Jaseinovi ten pohled neušel, ale chtěl odpověď na svoji otázku, takže se odtáhnul dřív, než ho aristokrat políbil. Ani psí oči, které vyplodil, ho neobměkčily, tak si mladý Japonec lehce povzdechl a tváře se mu trucovitě nafoukly. S jeho vzhledem a vystupováním na veřejnosti, to byla docela velká změna, ale Shiego měl ještě hodně tváří, o kterých nevěděl ani Jaseino.

„Oh bože, Jasi,“ mručel nespokojeně. „Musíš zkazit tak krásné ráno?“ Jaseino na to jenom pozvednul obočí.

„Zkazit? Jak prosím tě? Jen jsem se zeptal, jestli nebudeš vstávat.“ Nechápavě sledoval nevyzpytatelný milencův pohled, který mu okamžitě věnoval. Brunet se naklonil k přítelovým ústům, byl sotva milimetr od těch jeho, ale nedotkl se ho. Jen vdechoval jeho trhaný dech, vpíjel se mu do očí a vychutnával si tu blízkost.

„Myslím, že ti ani nemusím odpovídat,“ zasmál se tiše poté, co ho pohladil po břiše a Jaseinovy svaly se stáhly. Nebylo pochyb o tom, že dnešní ráno promilují, což sice nebyl původní Shiegův plán, ale zdál se taky velmi dobrý. Ovšem tentokrát by se mohli vyměnit, ale nemohl se rozhodnout, zda do sebe nechá Jaseina vstoupit, nebo to bude on, kdo přítele trochu potrápí hrubým vpádem a následnou neskutečnou rozkoší. Měl chuť na oboje. Provokativně se otíral o nahé tělo, které začínalo být rozpálenější a rozpálenější a užíval si moc nad chladným zabijákem. Vzrušení v obou vzrůstalo, naplňovalo je znovu od hlavy až k patě. Jaseinovi okamžitě došlo, co má mladý Japonec v plánu, ale ani v nejmenším mu v tom nebude bránit. Tolik let necítil to, na co si tolik zvykl. Ne že by žil neustále v celibátu, to ne, ale Shiego byl jediný, opravdu jediný, komu byl schopný „předat“ vedení. Nebál se, protože mu věřil víc než sobě…kdysi. Teď si sice tak jistý nebyl, ale assassinské smysly neříkaly, že by si měl dávat pozor a dokonce ani instinkt mu nic takového nenapovídal, takže mohl být v klidu. Čeho se teď ovšem bál nejvíc, bylo to, že do toho znovu spadne. Do nezkrotné vášně, do spalujících chvil, prožitých dravým sexem a čeho se bál především… že se do něj znovu zamiluje. Nebude schopný ho opustit, nechat jít a věnovat se své práci, aniž by na něj vůbec nemyslel. No, možná že není na takové myšlenky čas, protože se Shiego velmi snažil, aby se mu všechny vykouřily z hlavy. Nutno dodat, že se mu to velmi dařilo.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Večerní program v Karibiku byl pestrý, jelikož celý ostrov konečně pořádně ožil. Na plážových barech se slaměnou střechou se představovaly Hula tanečnice a podávaly se vynikající drinky a koktejly. Teplý slaný vzduch tomu dodával krásnou atmosféru a hořící louče, tančily s tanečnicemi do rytmu plážových písní. Hosté se dobře bavili a veselá nálada prostupovala všechny kolem. Zdánlivě uvolněně seděl u dřevěného baru v bílé upnuté košili s černýma kraťasama a vychutnával si koktej Sex on the beach. Mohl se po něm vždy utlouct, když ho měli v nabídce a nikdy neodolal jeho vábivé barvě. Usrkával ho z brčka a přitom se nenápadně rozhlížel kolem. Vyhlížel svůj cíl. Na první pohled vypadal jako turista, co si prostě jen tak vyjel do Karibiku svádět místní krásně exotické ženy, ale první pohled většinou klame. U něj rozhodně klamal. Uvnitř byl celý napjatý se všemi smysly plně v akci, čekal, až sem dorazí a on bude moci započít to, kvůli čemu sem původně přijel. Ovšem, až tu dodělá to, co musí, rozhodně tu ještě nějaký ten týden zůstane. Přece jen, to povolání je strašně náročné na fyzičku a ducha a on si potřebuje oddechnout a chvíli relaxovat. Vypnout a nevnímat okolí. Není přece terminátor, aby byl v akci neustále, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, čtyři týdny v měsíci a dvanáct měsíců v roce. To vážně ne. Téměř při té představě zasténal slastí, ale byla ještě příliš vzdálená. Ne že by nevěřil ve své schopnosti, to zase ne, ale nějak podvědomě tušil, že než úkol splní, bude to trochu déle trvat. Týden maximálně, déle se s tím zdržovat nehodlal.  Ruce lehce svíraly skleničku, oči leč působily znuděně, bystře analyzovaly okolí. Natočil se bokem k baru, se skleničkou v ruce a přes černé brýle se díval po místních. A pak…oči zaznamenaly známé rysy, které až moc důvěrně znal a mysl peprně zaklela. Rozpoznal dlouhé upravené hnědé vlasy s pár pramínky v černé gumičce. Poznal známé ladné pohyby, které byly až moc ostražité na to, že se šel pobavit do plážového baru. Ona gesta, která dělalo jeho tělo automaticky a způsob, jakým se otáčel za hlasy, které na něj mluvily. A konečně ten známý, až odporně známý obličej. Vztekle zamručel a co nejméně nápadně se otočil zpět k baru. Tak s tímhle nepočítal. Tohle mu narušuje veškeré plány, které na dnešní noc měl, i když se zdály být plné krve.

„Sakra,“ syčel si pro sebe, ale zřejmě ne dostatečně potichu, protože se na něj otočil barman.

„Říkal jste něco, pane?“ předstíraná slušnost v barmanově hlase Ravena ještě víc vytočila, ale jelikož si nemohl dovolit na sebe upoutávat přílišnou pozornost, tak všechny nadávky spolknul a slušně mu odpověděl.

„Nic, co by vás muselo zajímat,“ věnoval mu kyselý úšklebek a obrátil do sebe celou skleničku drinku. Cítil se naprosto vyřízený a v prdeli. Musel co nejrychleji vymyslet únikový plán a poté náhradní likvidační plán. A pokud to jinak nepůjde, bude muset vymyslet likvidační plány dva. Ještě víc se snažil splynout s barem, ale do nosu ho uhodila lehce kořeněná vůně, a to okamžitě poznal, že je v hajzlu. Automaticky se přikrčil, když o skleněnou desku baru zaťukaly delší pěstěné nehty.

„Mělo mě ihned napadnout, že se budeš zdržovat v takových končinách.“  Ledový hlas, naprosto postrádající jakékoli emoce a přesto velmi elegantní, se Ravenovi zaříznul do kůže. Okamžitě z toho vyvodil veliké problémy, které ho srazí na kolena. Jakým způsobem, to radši ani nechtěl domyslet. Lehce přikrčeně seděl na barové stoličce a s nechutí poslouchal klapání jeho nehtů. Díky zakloněné hlavě mu tvář schovávaly vlasy, ale stejně si připadal, jako kdyby tu seděl nahý. Netušil, jak to dělá, ale vždycky, už když byl mladý a nezkušený, se před ním cítil nahý a teď… Pevněji sevřel skleničku a mysl se urychleně snažila vyprodukovat nějaký únikový plán. „Pokud si dobře vzpomínám, máme spolu nevyřešené věci, které už déle nesnesou odklad.“ A je to tady. Tušil, že pronese něco takového a byl na to i připravený, ale když to řekl…agh… Proč já se nestal švadlenou, jak si to přála moje matka, bědoval v duchu a naprosto automaticky se zvednul ze stoličky.

„Vím to.“ Studoval písek pod svýma nohama, přičemž se dal na odchod. I když ho neslyšel, věděl, že jde za ním. Tiše, jako smrt, která si jde pro svého nového zákazníka. Strčil ruce do kapes, užívající si studený písek, protékající mu mezi prsty u nohou. Možná to bylo naposledy, co mohl na nohách něco cítit.

Dovedl ho až ke svému bungalovu a ustoupil ode dveří, aby mohl projít jako první. Když procházel kolem, pokorně sklonil hlavu. Částečně to bylo z prokazování úcty, ale z té větší části se na něj prostě nechtěl dívat. Pečlivě za nimi zavřel a pro jistotu i zamknul. Jestli tu byl on, kdo ví, koho si ještě vzal sebou. Takhle měl pocit většího bezpečí, ale s ním v jedné místnosti… Neodvážil se zvednout hlavu, takže tam prostě stál jako tvrdý Y a k ničemu se neměl. Cítil chlad, který se šířil celým tím skromným příbytkem a nostalgicky se usmál. Do nedávna měl dojem, že před tímhle chladem unikl nadobro. Asi se mýlil.

„Kdysi jsi mě zklamal a já chci nyní znát odpovědi,“ přerušil nastalé ticho, ale Raven by snad byl radši, kdyby mlčel. Už jen ten tón hlasu v něm vyvolával vzpomínky, které se snažil zapomenout. Musel je zapomenout, aby mohl dělat to, čemu se teď momentálně věnoval. Potřeboval se zbavit citů a přepnout na mód „Terminátor“, aby pak vůbec mohl v noci usnout…ne jako…. Vzdorovitě se na něj zadíval. Není dobré teď přemýšlet nad tím, co bylo.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Běžel dlouhou chodbou plnou dveří, aniž si uvědomil, že se vlastně ztratil. Jediné co ho teď zajímalo, bylo pokud možno hned, najít svého staršího aristokratického bratra a políbit ho tak, až ztratí dech, a tak se řítil chodbami a nedával pozor na cestu. Do reality ho vrátil až tvrdý náraz do něčeho téměř ocelového, když zahýbal za roh. Setrvačnost zapracovala a on s bolestným vyheknutím spadl na zadek. Ublíženě si třel naražené čelo a až když trochu pozvedl zrak, všiml si něčích bot, jejichž majitel stál přímo před ním, a do něhož očividně narazil. Polekaně vzhlédl do tváře dotyčného a střetl se s tvrdým pohledem vysokého velice pohledného muže v tmavých džínách a přiléhavém černém triku, pod kterým se rýsovaly jeho vypracované svaly. Valen pod tím upřeným pohledem sklopil oči k zemi.

„P…promiňte,“ vykoktal ze sebe stydlivě a postavil se, stále se dívajíc na špičky svých bot. Nechtěl na sebe upozorňovat. Rafael shlížel na drobnou postavu chlapce, kterého hledal. Pohledem přejel od černých upnutých kalhot, přes dráždivě polo rozepnutou bílou košili, až k delším černým vlasům, které mu zakrývaly obličej. Jeho koutky se pozvedly v mírném úsměvu. Tak jsem tě našel, pomyslel si a jeho úsměv se jako mávnutím kouzelného proutku z morbidního změnil na přívětivý. Pohladil Valena po tváři a za bradu mu zvedl hlavu, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.

„Nic se nestalo,“ usmál se na něj, jak nejmileji to dokázal. Valen zalapal po dechu, když se ho dotkla ta velká dlaň a zbloudilý palec mu přejel přes rty. Z toho úsměvu mu přejel mráz po zádech. Z čeho ho ale mrazilo ještě víc, byly ty oči, které se z hnědých změnily až téměř v červené.

„O…omluvte mě!“ vyhrkl najednou, setřásl jeho ruku ze své tváře a rozeběhl se pryč. Pryč z dosahu toho muže, jemuž se v očích nezračilo nic dobrého. Ze strachu dokonce zapomněl sebrat růži, kterou upustil, když do toho Rafaela narazil. Utíkal, co mu nohy stačily, kdyby se ho náhodou rozhodl pronásledovat, ale to se nestalo, tak se trochu uklidnil a zpomalil. Poté se konečně rozhlédl kolem a snažil se zjistit, kde se vlastně nachází a kde by mohla být kancelář jeho bratra. Chvíli bloudil chodbami a už si myslel, že se tam snad nikdy nedostane, když konečně na někoho narazil. Byl to asi tak 26iletý muž v černém obleku se slunečními brýlemi. Nemusel moc přemýšlet, aby mu došlo, že je to jedna z Leonových goril. Trochu nejistě k němu přešel, a když si ho stále nevšiml, rozhodl se ho na sebe upozornit. „Ehm…promiňte?“ oslovil ho poněkud nesměle. Trochu se lekl, když na něj bodyguard otočil hlavu, ale dodal si odvahy a zeptal se ho přímo. „Hledám kancelář svého bratra. Mohl byste mě k němu zavést?“ podíval se na něj neohroženě. Musel si konečně vzbudit taky nějaký respekt. Už nechtěl, aby si z něj každý dělal jenom nafukovací panu, která se rozbrečí kvůli každé blbosti a zraněně se krčí v koutě. Muž chlapce nejdřív sjel pohledem od hlavy až k patě. Pamatoval si ho z předváděčky. I když on sám gay nebyl, musel uznat, že ten mladík je vážně kus.

„Pojď za mnou,“ vyzval ho po chvíli ticha a vydal se chodbou pryč. Valen ho poslušně následoval a za necelou minutu se ten muž zastavil u jakýchsi masivních dveří. Čekal, jestli je třeba otevře nebo něco, ale jen tam stál a koukal na něj skrz černá skla svých slunečních brýlí. Valen se tedy sebral, zaklepal na dveře a po vyzvání vešel dovnitř. Neuniklo mu přitom, jak za ním Leonova gorila otočila hlavu. Nahlas by to neřekl, ale byl rád, když se za ním dveře zavřely a ten muž na něj už nemohl vidět. Chvíli se na dveře díval a z představy slídivých očí se oklepal, když v tom kolem něj někdo ovinul ruce a přitiskl se na něj zezadu. Nemusel ani hádat, kdo to je. Podle vůně jasně poznal svého bratra.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Celé jejich ranní milování se však lišilo od všech předešlých. Oba aktéři v něm cítili trochu víc napětí a ostražitosti, leč tomu druhému dovolili převzít kontrolu nad situací. Dovolili si všechno, a přesto nespustili z ostražitosti. Jakto? Vždyť předtím, když se milovali na křesle, tyhle pocity ani jeden neměl, tak proč teď ano? Bylo to snad díky tomu, že bylo ráno a Shiego vlastně vyhledal Jaseina pracovně, nikoli ze stesku a smutku? Nebo snad tím, že se pomilují a hned potom se rozloučí s možností, že se už nikdy neuvidí? Na tyhle otázky si nedokázali odpovědět, ale byli rozhodnuti si to alespoň naposledy vychutnat až do dna. Pokud už se neuvidí. Když se Shiego lehce pohupoval v bocích nahoru a dolu se rty přitisknutými k mužově krku, nemohl si nepovšimnout drobných otisků zubů, které poznával. To on mu je udělal. Když si vzpomněl na onu příhodu, kdy se mu zakousnul do ramene a odmítal ho pustit, neodolal a i přes veškeré vzrušení se začal zvonivě smát. Jaseino, nadmíru vzrušený, plně ponořený v Shiegovi, se tvářil naprosto kouzelně nechápavě, což vyvolalo další vlny smíchu. Jaseina štvalo, že neví, oč se jedná a tak ho hrubě chytil za vlasy a přitáhnul si ho blízko tváří k sobě.

„Čemu se směješ?“ Aristokrata smích okamžitě přešel. Vystřídala ho znovu nezměrná touha po něm. Provokativně se znovu zhoupnul v bocích, jazykem přejížděl zabijákovi přes tvář a vlasy ho lochtal po nahé hrudi.

„Vzpomněl jsem si na ten den, když jsem se ti zakousnul do ramene,“ vrněl mu do ucha při sladěných pohybech, které je oba měly dostat do samotných výšin. Ano, měl a skoro by se tam i dostali, kdyby se něco nepokazilo. Okno se během vteřiny proměnilo na miliony střepů a na posteli zely dvě díry. Jaseino , jehož instinkt ho varoval, strhnul Shiega dolů z postele a zakryl ho vlastním tělem. Kolem nich létaly střepy z rozstříleného skla a kusy látek, jak střely krásně likvidovaly vše, co se dalo. Střelba byla tichá, takže jim oběma bylo jasné, že střelec má tlumič. Tiskli se k podlaze a různými posunky se snažili domluvit se. Zaraženě si uvědomili, že posunky ani nepotřebují… rozuměli si i bez nich. Jenom na sebe kývli a zabiják se vrhnul ke křeslu, kde měl odložený kabát a v něm své pistole. Shiego se mezitím snažil odplazit ke stěně pod oknem, aby lépe viděl na střelce. Takhle to dělávali. Jeden z nich sledoval, druhý střílel. Při podlézání postele si pořezal břicho, takže za sebou zanechával úzké cestičky krve. Fascinovaně sledoval, jak se sklo mění v rudé drahokamy, jež se třpytí v zářivém světle. Narazil se zády na stěnu, očima hledajíc Jaseina. Ten se krčil za křeslem, které bylo nyní pod plnou palbou střelce. Musel to být nějaký profesionál, když se na ně rozhodl zaútočit ve dne. Kulka zasáhla speciální prachové deky, takže v bytě teď „sněžilo“.  Peří padalo všude kolem, usazovalo se jim ve vlasech a hladilo je po těle, skoro jakoby se je snažilo uchlácholit.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

„Zklamal jsem, protože jsem chtěl ochránit své přátele…chtěl jsem ochránit jeho,“ šeptem mu podával vysvětlení, které určitě nebude akceptovat. Neuznával takové chování a už vůbec ne od svých žáků. Místností se roznesl řezavý smích, který jasně dával najevo, co si o jeho slovech myslí.

„Ochránit?“ založil si ruce na prsou a se zdviženou hlavou arogantně shlížel na Ravena. „A před čím? Před sebou? Přede mnou? Prosím tě, nebuď hloupý! Byl to jejich osud, jejich poslání. Zrovna tak, jako tvoje! Ničeho si tím stejně nedosáhl. Ze všech tvých přátel se staly bezcitné zrůdy a z něho ta největší. Neochránil si ho, leč si se o to snažil, jak jsi mi právě sdělil. Všechno to bylo absolutně zbytečně, Zephyre.“ Mladý muž sebou trhnul, když zaslechl to, v co doufal, že už neuslyší. Jenom to jediné slovo v něm zažehlo jiskřičku odporu smíchaného se vztekem. Jenom to jediné slovo ho uvedlo zpět v čase, kde tvrdě dřel, aby se zavděčil svému mistrovi, který byl jen o pár let starší než on sám, a přesto k němu vzhlížel s neskonalou úctou.

„Jmenuju se Raven!“ trhnul hlavou vzhůru a konečně poprvé se podíval na svou noční můru, která si ho chladně přeměřovala pohledem. Pohrdavé odfrknutí, jež vzešlo od staršího muže, nevěstilo nic dobrého. Tady se schylovalo k hádce a to nebylo zdaleka to nejhorší, k čemu dneska určitě dojde.

„Raven? Co to znamená? Chcípák? Protože to jsi, Zephyre, pokud sis změnil jméno, abys unikl před svým osudem!“

„Dělat ze svých přátel obětní beránky a posílat je jen tak na smrt, aby se uzavřely výhodné ochody, není osud!“ oba dva se na sebe rozkřičeli, ale pořád se drželi v jisté vzdálenosti od sebe. Raven, jakožto profesionální zabiják si předem vypočítal vzdálenost, aby se mohl vyhnout napadení z jeho strany a případně, kdyby bylo potřeba, aby mohl snadno zaútočit on sám. „Učit nás tvrdému zabíjení, podřezávání přivázaných zvířat či chudých lidí, to není osud! Pálení nebohých dětí rozžhavenými dráty, topení těhotných žen!! To je vražda! Hnusárna, odporná likvidace a naprostá debilita!“

„Cvičil jsem vás pro budoucnost, která není jednoduchá, Zephyre! A řekni mi jednu věc. Čím se teď živíš, hm?! Nejsi tu snad pro to, abys zabil bohatého obchodního zástupce, jehož smrt si zaplatila manželka?!“ udělal krok k němu. „Nejsi tu snad proto, abys zabil?! Abys zlikvidoval nevinný život člověka?“ další krok blíž. „Pověz mi, Zephyre. CO přesně, teď jsi?“ to už stál přímo před ním a své oči zabodával do těch jeho, snažíc se ho vykolejit. „Vrah. Obyčejný vrah, tak jako on. Ten, koho ses nažil uchránit, jako mladšího bratra. Nic necítíš, nic nemiluješ, neprojevuješ bolest. I když,“ kriticky přejel očima od shora dolů. „On tě zradil, Zephyre,“ očima se vrátil nahoru. „Zradil tvoji důvěru, ochranu a lásku. V nic nevěřil. Pro takového parchanta jsi riskoval můj hněv? Pro něj ses dobrovolně připravil o život?!“ Raven na něj strnule hleděl, rozzuřený hádkou a svými pochybnostmi. Brunetova slova v něm hlodala čím dál víc. Věděl, že ho nezachránil před zkázou, ale úplně ztracený ještě nebyl…Nemohl být… Hnědovlasý muž, jenž se upřeně díval do očí plných pochybností, poznal, že ho vykolejil. „Jsi si tím naprosto jistý?“ Raven k němu zvednul oči. Těkal mezi oběma zvláštně hnědýma až naoranžovělýma očima, hledajíc cokoli, co by muže mohlo nějak zranit. Jakkoli. Bylo hrozné tu stát s myslí plnou pochybností a s ním, který očividně toužil po Ravenově pokoře a následné likvidaci. Ne, on nepovolí. Bude si stát za svým. „I kdybys ho našel…Ravene…“ prsknul jízlivě. „Nikdy ho nepřivedeš zpět. Nikdy už se nevrátí. Není to člověk, Zephyre,“ vztáhnutou rukou ho chytil za pravou tvář a pevněji stiskl, palcem hladíc hebkou kůži. Gesto, které často dělával, když byl malý. Když byl „ztracený“. Bylo zvláštně příjemné opět cítit ten dotyk, ale pro Ravena nepřijatelný. Přesto se od něj nemohl odtrhnout. Nechal se hladit s očima upřenýma do té nebezpečné tváře, naprosto neschopný ničeho. Všechno, co zapomněl, se s tím dotekem vrátilo. Všechna bolest, laskavá pohlazení, zápach krve, slepené vlasy od oné červené tekutiny s železitou příchutí, pach spáleného masa, uvolněný smích, pocit bezpečí…všechno…

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Kdykoli se Jaseino snažil vystřelit, střelec mu to okamžitě znemožnil. Nemohl se pohnout dopředu, dozadu, prostě nikam a nezdálo se, že by střelci měla dojít munice. Shiego, který se snažil vykukovat zpoza okna, někoho zahlédnul na protější budově, dobře skrytého ve stínech a za zídkou, na kterou obyčejná pistole, kterou teď držel Jaseino nebude stačit. Měla moc malý dostřel. Snad ho ozářil duch svatý nebo co, ale vzpomněl si na jednu věc. Když tady bydlel poslední týden, pro případ potřeby tu vybudoval tajnou schránku, kam si uložil nějaké věci, aniž by o tom jeho partner věděl. Byl si víc než jistý, že kdyby o tom Jaseino věděl, okamžitě by toho zneužil, ale on to potřeboval mít kdykoli k dispozici a v plné výbavě. Opět se začal plazit pod postel, kde se snažil nahmatat onen čudlík. Jako naschvál se mu nedařilo ho najít. Bylo to k vzteku, protože nebylo zrovna dvakrát příjemné ležet úplně nahý mezi střepy a lítajícími kulkami. Ještě abych tak přišel o svou chloubu, ozvalo se jeho staré, perverzní já. To ale bylo vzápětí přerušeno tím pohotovějším, zabijáckým já, jež se snažilo ochránit své milované a které se vrátilo do starých let, nabitých akcí a nebezpečím.

Jaseino se divil, proč milenci vykukuje zpod postele jenom pozadí a zbytek je schovaný pod ní, když ještě před chvilkou byl pod oknem. Sice mu to nedošlo, ani když po něm Shiego hodil naprosto jinou zbraň, než měl a absolutně nechápal, kde ji vzal, ale hodlal ji využít. Zručně si ji opřel o rameno a hledáčkem, který měl několika násobný zoom, si hledal cíl. Shiego se rozhodl, že ho svým pozadím nebude rozptylovat, a tak se rychle odplazil zpět na své místo pod oknem. Jaseino nesouhlasně zamručel, když se střelec strefil do vázy, jejíž střepy znehodnotily aristokratovu kůži. Zaslechl milencovo zasténání, což ho pochopitelně napružilo a vyburcovalo k akci. Hledáček našel cíl. Výstřel. Ticho.

Setrval ještě několik minut bez pohybu, očima v hledáčku, ale nikoho neviděl. Vzduchem ještě lítalo peří, ale nic jiného se nedělo. Oba se ve stejnou chvilku zvedli a podívali se na sebe. V Jaseinových očích svítila úleva a v Shiegových pobavení.

„Wow. Tak tohle byl nářez.“ I když to byla před chvilkou tak vypjatá situace, Shiego se neudržel a začal se strašně smát. Nejen tomu, jak Jaseino vypadal, celý pokrytý peřím, co se mu lepilo na malé ranky, ale i tomu, že oba málem umřeli.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Jejich hádku přerušil ostrý zvuk mobilního telefonu. S Ravenem to cuklo, jak se lekl a pomohlo mu to se dostat z jeho sevření. Blesku rychle přešel ke svému telefonu a po spatření jména volajícího se usmál, pln očekávání. Nečekal na žádné svolení, prostě to zvednul.

„Úspěch. Tůtůt…“ telefon ohluchnul. Raven s úsměvem položil mobil zpátky na noční stolek. Úleva, co se mu rozlila po těle, byla blahodárným pocitem, který plně vítal a nechal ho, ať jím prostoupí. Povedlo se…pane bože, povedlo se! Chtělo se mu radostí téměř brečet, křičet, pískat, vřískat, cokoli! Jenže pak si vzpomněl na hosta ve svém bungalovu. Ten pocítil změnu jeho postoje, která se mu nelíbila. Nyní byl jistější, a co si všiml, tak pochybnosti vyvolané jejich hádkou mu z očí vyprchaly. Zajímalo ho, kdo mu to volal a co mu řek, že se takhle rychle změnil z nejistého a vykolejeného, na šťastného a dost sebevědomého.

„Víš ty co, Greine?“ zvednul hlavu o něco výš, aby dal najevo to, co původně chtěl. Absolutní nezájem o Greinovu osobu a společenské postavení. „Pleteš se,“ obdaroval ho vítězným úsměvem.

To co následovalo pak, nebylo moc příjemné ani pro jednoho z mužů. Jejich síly byly vyrovnané, jejich schopnosti jakbysmet. Avšak jeden z nich měl přece jen na vrh, konec konců, to on byl ten, kdo Ravena všechno naučil. Žák a jeho mistr.

Ležel na zemi na rozbitých střepech váz i oken, které se mu zařezávaly do těla, mezitím co na něm Grein klečel a kolenem ho ještě více namačkával na ostré střepy. Cítil, jak mu sklo rozřezává kůži, jak se tvář pomalu noří do červené teplé tekutiny, jež se stále více rozlévala po zemi. Byl v pasti. Obě ruce připíchnuté vlastními dýkami pevně k zemi, na zádech Greinova kolena a do plic se mu díky Greinově tíze, dostávalo jen pramálo vzduchu.

Grein byl nemilosrdný a ještě více přitlačil, dokud nezaslechl ono bolestné zasténání. Sklo zakřupalo, jak se tělo více přimáčklo na podlahu a zároveň do Ravenova těla vniklo hlouběji. Předklonil se k němu tak blízko, až muže ležícího na zemi zašimraly dlouhé hnědé vlasy na obličeji. „Pověz… “ přitisknul rty ke zkrvavenému uchu příbuzného. „…bolí to?“ Pro rychlou odpověď ho více namáčknul na sklo. Liboval si v tom, mít ho ve své moci a mučit ho, dokazovat mu, kdo je tu pán a kdo tohle celé jejich setkání vyhraje.

„Běž do…aaaaaaagh.“ Zalomcování dýkami v rukách pro něj nebylo moc příjemné, ale hlavní asi bylo, že si to Grein náležitě užíval. To, a nic víc.  „Sadistickej bastarde,“ zachrčel a bolestivě zasténal.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………...

Šlo to všechno rychle. Nive se s ničím nepáral, pohodil ho do postele a sedl si mu na boky. Hanaku doširoka rozevřenýma očima hleděl na dlouhovlasého pet, jež se na něj lišácky usmíval.

„Tak, Hanaku. Nebudeme otálet,“ oznámil mu ledabyle a prsty rozepnul černou košili. Zpod ní vykouklo pěkně vytvarované bříško s malou jizvičkou u pupíku. Nesouhlasně mlasknul. „No, tohle sice ubírá na tvé dokonalosti, ale myslím, že mu to vadit nebude.“ Hanaku se neodvážil nic udělat. Vyjeveně se díval, jak Nive hodnotí jeho tělo jako na nějakém trhu, nebo hůř, jako při předváděčce, kde předváděli toho krásného kluka… toho Valena, Leonova bratra. Rukama mu ohmatával břicho, hruď a dokonce i třísla, když mu trochu stáhnul kalhoty. V tu chvíli si chytil lem rukama a rázně zavrtěl hlavou. Vyčůraný Niveho pohled ho mrazil v zádech. „Ale no tak. Chceš Shiegovi přece vyhovovat ne? Musím tě všechno naučit, ale můžu to udělat jedině, když budeš nahý,“ zvednul poučně prst. „Takže, gatě dolů,“ prstem ukázal směrem dolů a mile se usmál. Hanaku, jehož tváře byly rudější než krev s hlavou skloněnou stáhnul ruce vedle svých boků. Niveho úsměv se rozšířil a jedním tahem z něj kalhoty svléknul. Když tam tak před ním ležel nahý, pozvednul jedno obočí. Ten kluk byl vážně poklad. A stydlín. Červeň se mu rozlila po bříšku a postupovala směrem na hruď. Blonďaté vlasy zakrývaly rudý obličej v rozpacích. Lokty se opíral o peřiny a odmítal se mu podívat do očí. Chtěl se naučit jak být dobrým pet, ale nemohl si pomoct. Cítil se hrozně. Vystavený, znehodnocený, tak nějak…ani nevěděl co. Teplé prsty ho chytily za bradu a pozvedly mu obličej. Vlasy mu sklouzly po tvářích a odhalily zelené oči. „Není proč se stydět, nebo se cítit jako použitá hračka.“ Hanaku zmateně vytřeštil oči. Jak mohl vědět, jak se právě teď cítí? „Neboj, jsi více než ucházející,“ usmíval se na něj tím nejvřelejším úsměvem. „Jsi dokonalý,“ svými rty, zajal ty jeho. Něžně jimi pohyboval, aby mladíka nevyděsil, ale zároveň aby ho něčemu naučil. Hanaku se však neměl k odezvě. Strnule tam pololežel a nechal se líbat. Nive se od něj lehce odtáhnul s nesouhlasným výrazem. „Hanaku. Jestli se chceš něco naučit, musíš spolupracovat,“ napomínal ho, protože nebylo možné, aby byl takhle ztuhlý. Shiego by ho sice rád něco naučil, ale o to se teď postará on sám.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Jediný jeho cíl, byl dostat se na pláž. Prodíral se tropickými keři, okolo palem a sem tam přeskočil nějaké menší či větší kusy skal a kamenů.  Snad nikdy v životě neběžel tak rychle jako dnes a že ve své pracovní době běhal dost rychle. No…ono i mimo pracovní dobu jeho tělo dostávalo záhul v podobě adrenalinových sportů. Ovšem nasadit rychlé tempo mezi křovím a stromy, navíc se silně krvácejícími ranami to bylo lehce…neuskutečnitelné.  Jelikož nedával pozor na cestu, když se otáčel, aby zjistil, jestli za ním stále běží, ostrá větývka z palmy ho šlehla přes obličej a stvořila tak velký krvavý šrám přes celou pravou tvář. Zlostně syknul, ale nechal to být. Zbytečný vztek by ho připravil o síly, které teď nevyhnutelně potřeboval. Zatnul zuby a doufal, že se brzy dostane na pláž.

Konečně vyběhl z porostu, který mu znemožňoval rychlejší tempo. Vzhledem ke svým zraněním byl překvapen, jak rychle se tam dokázal dostat a doběhl až k moři. Tam se na malou chvilku zastavil, aby se ohlédl zpět. Slyšel rychlé kroky, které více než sto procentně patřily Greinovi. Když teď skočí do moře, jisto jistě mu unikne, ale zase ho to bude neskutečně bolet, jelikož měl nespočet krvácejících ran, nemluvě o žralocích co brázdily každé moře. Chvilku přemýšlel co dál, ale pak přeci jen s nechutí skočil do azurové vody. Do těla se mu okamžitě dostala sůl, která začala rozežírat a čistit rány, tak bolestivým způsobem, až se skoro nalokal vody. Buď vyhraje sůl, nebo Grein a to teda radši ta sůl. Pořádně se nadechl a ztratil se hluboko pod hladinou, kam se Grein neodváží. Bylo zajímavé, vážně zajímavé se znovu potkat, a dát si mezi sebou souboj na „život a na smrt“. Ovšem nic jiného nemohl čekat. Takové je jeho povolání.

Všechny rány jím způsobené, dostaly štědrou dávku soli, až se mu chtělo brečet. Jeho slzy však polapilo moře a nepatrně si tak přidalo na svém objemu. Musel se co nejrychleji dostat z vody, jinak mu ta sůl všechno vyžere. Aspoň takový měl pocit. Navíc, tělo ke všemu začínalo slábnout, ovlivněno všemi nepříznivými faktory, takže to bylo urgentní. Aspoň že tomu bastardovi ukázal, jak hodně ho podcenil. Dech se mu už taky vytracoval, takže musel vyplavat na hladinu. Jaké štěstí to bylo, když proti sobě viděl malý ostrůvek, u kterého bylo malinkaté molo, což znamenalo, že se odtamtud dostane s něčí pomocí. Ze všech posledních sil doplaval k molu, vyhoupl se na něj a pak sebou prostě třísknul o dřevo a zůstal ležet.

„No do krabí prdele to páálí!“ sténal vztekle, jak sůl ještě pracovala na všech ranách. Bezmocně zatínal ruce do hrubého neopracovaného dřeva a úpěnlivě prosil všechny svaté, aby to už ukončili. Už mu ani nepomáhala ona dobrá zpráva, co mu přišla mobilem. Teď by dal snad i celé živobytí, aby ukončil tu kurevskou bolest, jak ji sám nazval. Když tam tak ležel a svíjel se nepříjemnou bolestí pod mokrým oblečením, něco mu došlo. Okamžitě ze sebe zuřivě strhal veškeré svoje oblečení, až na mole zůstal ležet zcela nahý. „Aaaah, to je úleva,“ pochvaloval si, protože už na sobě neměl tunu vážicí, solí nacucané oblečení. Vítr, který se zvedl od moře, ho hladil po nahé pokožce a Raven si to i přes tu bolest nepokrytě užíval. Co na tom, že je nahý a že by ho mohl kdokoli vidět. Hlavně že to na sobě nemá a ty rány ho aspoň tolik nebolí. Vzpomněl si na telefon, který obdržel, když právě mluvil s Greinem. Všechno šlo tak, jak mělo, až na tohle setkání, které pro něj nebylo příjemné.

„Ne, že bych neměl exhibicionismus rád, ale čeho je moc, toho je příliš, Ravene.“ Doslova vyletěl na nohy, jak se lekl sametového hlásku, který se za ním ozval. Vztekle se díval na příchozího a měl chuť ho na místě rozškubat. Zbrklým gestem si totiž natáhnul všechny rány, takže měl chuť se skácet na zem a dělat, že není. Nesnášel, když to takhle nepříjemně bolelo.

„Co tu sakra děláš?!“ vyjel po mladém muži, který naprosto s klidným výrazem postával před nahým Ravenem a ledově i když s jiskřičkou zájmu, která se objevila v koutku oka, studoval jeho tělo. Z části to však nedělal proto, aby si prohlédnul jeho zranění, ale prostě se mu jeho tělo líbilo. Byl jím přímo okouzlený.

„Jsem tu snad nevhod? Pokud ano, mohu se otočit a odejít pryč.“ Pronášel to zcela vážně a jeho vážná tvář nasvědčovala, že to myslí vážně. Raven si pro sebe zavrčel něco o idiotovi a vyšel k němu vstříc. Zastavil se až těsně u něj s očima upřenýma do těch jeho.

„Přestaň mě vytáčet, mladej,“ vrčel mu zblízka do obličeje, ale…no…to, že byl jistým způsobem prasák, způsobovalo, že se mu kontrast jeho nahého a přítelova oblečeného těla neskutečně líbil. Jistá stopa perverznosti, kterou jak si mohl všimnout, měli všichni Hitmani a Assassini, byla velmi vítaná ve chvílích, kdy člověk o vlásek utekl smrti. Mladík na něj hleděl skrz průzračná sklíčka svých brýlí a beze slov ze sebe stáhnul kabát. Nenuceně ho přehodil přes nahého Ravena a nezapomněl mu rukou sjet na pevné bříško. Poznámku o tom, že je mladý naprosto ignoroval. No…ne tak docela…

„To, že jsem mladý, neznamená, že jsem hloupý. Pokud Vy, budete dělat takové hlouposti jako do teď, dojedete na to, pane,“ sjel rukou na třísla a bez jediného dalšího slova se otočil a dal se na odchod, předpokládaje, že ho bude Raven následovat.

„Teruki,“ zaslechl za sebou, a proto se otočil. Jakmile to udělal, přistála mu na tváři taková facka, až se mu otočila hlava na stranu. Nechal ji tak a jen se díval, jak mu brýle padají na zem, kde se boří do písku. V puse cítil krev, jež za chvíli začala i odkapávat a dopadala na čistá sklíčka brýlí. Aby toho nebylo málo, chytil ho Raven za vlasy a otočil tváří k sobě. Bez brýlí toho moc neviděl, ale přesto nepřehlédl, jak staršímu muži zářily oči. „Tohle bylo naposledy, co jsi něco takového řekl,“ zašeptal těsně před tím, než si brutálně přivlastnil mladíkovi rty. Teruki se naprosto poddal brutálnímu chování Ravena, protože to pro něj bylo něco… nepředstavitelného. Byl rád za každý dotek od Ravena, který byl jeho pánem, neboť byl oddaným sluhou, který toužil po dotecích, ať už byly jakékoli. Navíc, kdyby nebyl trochu sadomaso a nezvládal by lehce brutální i hodně brutální chvilky, nemohl by u Ravena pracovat, což by znamenalo, že by se nemohl věnovat své profesi. Poddával se žhavým polibkům s příchutí vlastní krve a dokonce si to náramně užíval. Když ho Raven pustil, trochu zavrčel, ale akceptoval to. Raven si olíznul rty s pohledem do mladíkových očí a bez dalšího vysvětlování kolem něj prošel. Teruki za ním chvíli hleděl a přemýšlel. Fascinovalo ho, jak Raven rychle měnil své nálady. Povětšinu času byl milý a usměvavý, ale jakmile někdo udělal něco, co mu bylo proti srsti, tak už bylo zle. Povzdechl si, nad svou závislostí na Ravenovi a sehnul se pro brýle. Kapky krve na nich už zaschly a písek se dostal za obroučky. S povzdechem si je zastrčil za límeček a následoval Ravena, který v dálce uviděl svoji jachtu.

Vstoupil na její palubu a byl spokojený. No, ne tak úplně. Rány ho ještě pořád dost bolely a tím, že hrubě zacházel s Terukim, bolelo nejenom chytrého mladíka, ale i Ravena, protože tak opět napínal všechny bolístky. Jenže z hlavy nemohl vyhnat Terukiho ruku na svém břiše, což bylo v tu chvíli, kdy se opět vracela jeho „druhá strana“ z dob Hitamana ve výcviku, velmi provokující. Měl chuť se na něj vrhnout, ale obraz Taie ho nějak držel na uzdě. Proč? Copak to mohl vědět? Teď se těžce mohl vyznat sám v sobě, natož v tom, co chtěl, ale když mu došlo, že ho Teruki bude ošetřovat… Zmučeně zasténal. Bez mrknutí oka sešel do prostorného podpalubí. Jachta byla veliká, takže tu byly dva pokoje, velká koupelna a pracovna, kde měl Raven vše, co potřeboval pro svou práci, poschovávané všude možně. Komplet všechno bylo z dubového dřeva, které se krásně lesklo a jachtě dávalo starobylý vzhled. Prošel chodbou, která spojovala všechny místnosti a vypadal jako omámený. Došel k sobě do pokoje, kde shodil Terukiho plášť, protože ta jemná vůně, co mu mátla smysly, ho začínala dovádět k velkému stádiu šílenství. Opatrně se posadil na měkkou postel celou v černém saténovém povlečení, do kterého by se nejradši okamžitě zavrtal…s Terukim…

„EGH!“ vztekle vyhekl nad svými myšlenkami a špicoval uši. Teruki byl právě na schodech jachty a někde se v něčem přehraboval. Nepochybně hledal potřebné věci v lékárničce. Pousmál se nad tím, jak se o něj nenuceně stará. Dělal to sám od sebe. Stejně by mu to přikázal, takže by to prostě udělat musel, ale Raven ani necekl a Teruki se téměř přiřítil do kajuty, náruč plnou obvazů, náplastí, gázových polštářků a desinfekcí. Zabiják se usmál mladíkově horlivosti, se kterou pokládal všechny věci na stoleček, jež přitáhnul k posteli. Sednul si naproti němu, ale nepodíval se mu do očí. Bez brýlí to stejně bylo k ničemu. „Budeš mě ošetřovat, aniž by sis vzal brejle?“ uhodil hřebíček na hlavičku. Teruki se zastavil v namáčení vaty do oranžové desinfekce.

„Ano. Znám Vaše tělo víc, než kdokoli jiný…“ zvednul hlavu a provrtal ho pohledem. „...pane,“ zašeptal ještě a jal se pomalu desinfikovat rány. Raven pevně stisknul zuby a nic na to neřekl, protože se desinfekce dostala do rány a to bylo snad ještě horší než ta sůl. Zatnul pěsti a vůbec celé tělo se mu tak nějak napnulo. Teruki si toho samozřejmě všimnul, ale nic neřekl. Muselo to bolet a vzhledem k tomu, že v tom měl ještě sůl. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a vatou opatrně otíral všechny škrábance, odřeniny a i větší rány. Nejhorší byly rány na dlaních, krku a prsou. Možná že kdyby se sem dostal dřív, stihl by Ravena varovat a k tomuhle by nikdy nedošlo. Možná, že by k tomu nedošlo tady, ale na jiném místě, zamyslel se nad tím. Ono vlastně, kdyby se potkaly kdekoliv, tak by se do krve porvali a počítal, že i zabili. On prostě bude riskovat takhle zbytečně život, mimo svoji práci. Nenapravitelný, impulsivní pitomec! Trochu vztekleji utrhnul další vatu, omotal ji obvazem a celou vyráchal v dezinfekci.

Raven sledoval Terukiho počínání s odstupem. To jak namočil celou vatu do té dezinfekce, značně napovídalo, že je nesoustředěný.  Řemeny, které u krku spojovaly černou košili, při každém pohybu zacinkali a to ho trochu rozčilovalo. Navíc, v Terukiho počínání byla občas vidět agrese, nervozita a spěch. Spěchal, aby ho co nejdříve ošetřil, ale taky pečlivě, aby náhodou něco nepřehlédnul. Tohle malé kotě, které se tu o něj teď staralo…byl rád, že je tu. Ne kvůli tomu, že ho mohl odsud bez problémů dostat. Sám by nějak vymyslel, jak a kudy se z ostrova dostat. Byl rád proto, že jeho přítomnost byla uklidňující. Jestli to bylo ono mládí, které z mladšího muže přímo sršelo, nebo to bylo jeho nadšeností pro život a práci či oddanost Ravenovi. Když nad tím tak uvažoval, byl o pár let starší než Teruki, ale ne o tolik. Do třicítky to měl ještě pár let a Teruki měl brzy oslavit dva a dvacetiny. No jo! měl chuť plácnout se do hlavy, jak si na to teď vzpomněl. Terukiho narozeniny! Místo plácnutí zavrčel bolestí, když se nesoustředěný Teruki nevybraně dotknul bolestivé rány na hrudi.

„Jestli nebudeš dávat pozor, Teruki…“ nechal schválně větu nedokončenou a intenzivněji propaloval jeho černé vlasy. Mladíkova hlava kývla na souhlas a pohyby rukou se staly o něco jistějšími. S přimhouřenýma očima ho chytil za bradu a donutil ho, aby se na něj podíval. Zpříma mu hleděl do levandulových očí s příměsí barvy kvetoucích sakur. Po pěti minutách, kdy nedělali nic jiného, než že na sebe civěli, vztáhnul Teruki odvážně ruku a projel Ravenovi vlasy. S tím starší muž přimhouřil oči, ale vzápětí lehce cuknul hlavou. Teruki z očí svého pána sjel na svou ruku, na které se leskly kapky krve. Nespokojeně mlasknul a gesto zopakoval, aby se ujistil, že krev pochází opravdu z hlavy.

„Měl byste na sebe dávat větší pozor… Vaše tělo není ze železa,“ hlesnul naprosto zhypnotizovaně a nevědomky se tak dopustil té samé chyby jako na pláži. Napomínal Ravena. Nemohl si však pomoct. Měl pocit, že si Raven neuvědomuje, že už dávno není nezranitelný, a že musí být opatrný. Stisk ve vlasech a následující prudké zaklonění hlavy dozadu ho ujistilo, že přestřelil.

„Prosím?“ vrčel na něj, jako vzteklý pes, ale Teruki se tentokrát nezalekl. Mluvení se zakloněnou hlavou šlo špatně, ale co by všechno nedokázal.

„Říkal jsem jenom to, pane, že pokud budete takhle zbrklý, Vaše tělo se opotřebuje a bude pro něj stále těžší se dát dohromady. Ohrožujete až moc svůj život, tímto nezodpovědným chováním…“ jakmile to dořekl, přistál na zemi kajuty s tvrdým zaduněním. Jelikož přistál dost nevybíravě, trochu si vyrazil dech a náraz do hlavy taky nebyl příjemný. Když pak na sobě ucítil Ravenovu váhu a silnou ruku pod krkem, překvapeně zamrkal. Zabiják se nad ním skláněl, stále nahý, stále ještě s neošetřenými krvácejícími ranami a bodové světlo na stropě, mu prozařovalo vlasy. Připomínalo mu to nějaké mýtické stvoření, jehož oči žhnou vztekem nebo snad… i něčím jiným? „Vaše schopnost regenerace už není to, co bývala, pane,“ vyhekl přiškrceně na svou obranu, sic věděl, že ho Raven nezabije, ale škrcení mu bylo nepříjemné. Ten zbytek ani tak moc ne.

Raven bedlivě sledoval rudnoucí obličej kotěte, povolujíc stisk kolem krku. Teruki se mohutně nadechl, vydechl a pak už v klidu ležel pod ním. Ruce měl podél těla, nohy pokrčené, čímž jistým způsobem podpíral Ravena zezadu. Ten se k němu ještě víc naklonil, lokty pokládajíc vedle černé střapaté hlavy a nos lehce otřel o ten Terukiho.