World of crazy Dreamer

Čumim na knížky, který nesou všechny známky po našem milování a nevěřim tomu, že sem to zas udělal. Zase sem se s nim vyspal. Co to do mě pokaždý vjede? Sou to jeho oči, co mě přinutěj dělat takovýhle věci, nebo snad pach, co z něj vychází? Chemie? Kurva co?!

 Rukou si projedu zpocený blonďatý vlasy. Kurva, ale ten sex… úplně mi vzal dech. Prcek blonďatej… Ne domorodci, kmeny pojídačů lidskýho masa, nebo jenom překupníci, co si tady udělaj tábor, nikdo z nich nebude mít za následek mojí smrt. Bude to Denielova práce. To on mě dostane do hrobu- a asi bych se měl začít modlit, aby to bylo co nejdřív, protože to, se teď děje – mění mou osobnost.

Úkosem se podívám na jídlo, co mi přines. Fajn, vonělo to přímo báječně, ale…. K čertu se všim, stejně už je to dneska celý v hajzlu. Vezmu do ruky talíř a začnu se ládovat. Jo, čtete dobře, ládovat. Tan zmetek to uvařil zatraceně dobrý. Nevim, co to bylo a je mi to fuk, ale naplnilo to můj hladovej žaludek, což je důležitý. Nezáleží na tom, že to ukuchtily ty dokonalý ruce, který dokážou s mým penisem hotový divy… vzteky vyrazím ze stanu. Talíř odnesu zpátky do kuchyně, nikdo uvnitř nebyl, a zastavim se uprostřed tábora. Rukou si zastínim oči a podívám se k nebi. Modro. Modro a vedro jak prase. Nenávidim tropy, fakt je nenávidim. Počasí tady si z nás dělá každej den prdel. Bohužel, je tohle nejlepší lokace, kam nás ukrejt, aby si ta část vlády, co nás neví, nedělala s náma starosti.

Patolízalové. Posílaj prachy do bohem zapomenutejch míst a ani je nezajímá proč. Naše vláda je daleko primitivnější, než zdejší domorodci. Ukradneš něco? Je ti useknuta ruka. Zabiješ? Jsi zabit. Jednoduchý pravidla, jasný všem, a hádejte co, fungujou. Ne jako ty stupidní zákony, co sou ve všech rádoby vyspělejch civilizacích. Každej je obchází jak chce a ve finále se pokaždý uplatní na straně zla. Dobro vostrouhá. Uvolním ramena.  Že já nad tim přemejšlim. Vždycky se rozpálim jak tetřev a to v tomhle horku, fakt nemám zapotřebí.

„Hej, šéfe.“ Zahučí Tonny, když prochází kolem. Chtěl sem se na něj otočit, ale před ksichtem mi prolítnul Cheess a hned za nim ten  bláznivej Indián. Sem v pokušení se plácnou do ksichtu.

„Tonny, můžeš mi říct, od kdy je Cheess vlastně stoprocentní buzerant?“ nakloním se směrem k Tonnymu, ale pohled nesundávám z těch dvou. Dovádí jako malý děti, což je vzhledem k Johnovým fyzickým parametrům fakt vtipný. Tonny si stoupne vedle mě a začne se drbat ve vlasech.

„Tušim, že se to zlomilo po tom, co byl postřelenej. John se o něj celou tu dobu staral a myslim, že se postaral nejenom o rány, šéfe.“ Culil se jako blbec a kejvnul směrem ke kuchyni. Do jejích dveří si to vzteky rázoval Deniel a i na tu vzdálenost jsem viděl kapičky potu na jeho krku. Nebo to byly zbytky mejch slin? „Co ste mu zase udělal.“

„Já?!“ ta otázka mě docela zaskočí. Co bych mu měl zase já dělat, co. A vůbec, proč si všichni myslej, že mu škodim jenom já? To on škodí mě! „Proč bych mu měl jako něco dělat?“ Tonny na to zvedne ruce v obraně, v očích mírumilovný výraz, dokonale skrývající šibalství.

„Jen tak se ptám. Vypadá, jako by ho přejel tank a jedinej tank, se kterym byl v posledních chvílích v kontaktu, jsi byl ty. Proto se ptám tebe, nehledej v tom nic osobního.“ S tim odejde pryč, zapadne do svýho stanu. Teda, ještě aby se ho začali zastávat. Nálada se mi bleskově svrhne do černých hlubin. Nechtěj ho rovnou udělat vůdcem celý jednotky?!

Jak to tak vypadalo, tak asi jo. Deniel se ze dne na den stal jejich miláčkem. Vařil jim jídla, za který by mu lízali boty, chodili za ním, když potřebovali sešít něco na prádle, protože to jako jedinej v táboře uměl. Chodili za nim úplně se všim a mě už pomalu ani neposlouchali. Nedej bože, když sme se spolu začali hádat, to se hned všichni postavili za jeho záda a : „Zlý Nix, zlý Nix.“ Skandovali jako malý děcka a kdybych se v tu chvíli mohl znásobit, všechny bych pochytal a vrazil pár ran pěstí . Parchanti prodejný. Nemoh jsem se na něj ani zle podívat, aniž by to někdo neokomentoval.

Mě nakonec nezbývalo nic jinýho, než bejt na toho blba milej. Fakt, ta jeho návštěva byla fakt za všechny prachy. A nejen to. Stalo se ještě něco horšího. Denielovu přítomnost v táboře – sem ke svojí hrůze začal akceptovat i já. Ten skřet už mi tu tolik nevadí!! Co se to kurva děje! Za chvilku budu měkej jak měsíc starej lilek! Kurva…. Tohle ne.

Musel sem se sebrat a jít do prdele, protože bych se asi zbláznil. Pohled na Irona, jak společně s tim blonďatym prckem věšej prádlo na šňůru a ještě se na sebe usmívaj, z toho se mi chce prostě zvracet. Ale jakože vážně. Vzal sem si sebou jenom svojí černou dýku, kterou sem dostal od bráchy a vypařil sem se do džungle. Asi bych se tu neměl takle sám motat, ale místní nás znaj a vědi, že není v jejich zájmu na nás útočit a naopak. Ani my je nechceme zrasit. Proto tu nejsme. Takže nás tu nechávaj a my necháváme je. Tichá dohoda, tak co.

Musel sem se zamyslet, protože jak tak koukám, jsem v nějaký prdeli. Výborný. Ještě se ztratit, to je to, co fakt potřebuju…

„Vrrrrrrr-grrrrrrchhhhh.“ Otočím se za tim zvukem, co mi dost nepříjemně zněl v zádech. Předtim sem si jí vůbec nevšim, ale stála za mnou. Moje osobní divoký zvířátko. Ta kočka, co mě poprvý málem zabila, pak málem sežrala Denniho a teď se asi znova chystá na- počkat. Podivám se pořádně na její nohy. Nemůže se hnout, v noze má zakousnutou loveckou nástrahu a docela dost jí to krvácí.

Cení na mě zuby, ale nevypadá, že by se chystala zaútočit. Jedině dobře. Otočim se k odchodu, ale kolem mě prosviští jedno černý klubko. Otočim se za tim pohybem a vidim, že ta naše kočičina je maminou. O nohy se jí otírá její mimino a mručí na ní. Bože, můžu to snad takhle nechat?

„Zasranej Deniel.“ Pyskuju, protože to je jeho vina! Udělal ze mě… Sráč! „Hele, číčo, když přestaneš cenit zuby, pomůžu ti, okay?“ mluvim na tu kočku, která mi určitě rozumí. Kočka, co se mi směje do ksichtu, mi těžko bude nerozumět. A taky mi zřejmě rozuměla, protože se přikrčila a začala syčet. Tohle mi fakt ještě chybělo. „Hele, zasunu zbraň a ty zavřeš tlamu. Okay? Budeme si tak kvit, fajn?“ na důkaz svejch slov, zasunu dýku za opasek a vztáhnu ruce před sebe. Kočka si mě chvíli prohlíží, než zklapne tlamu. „Hodná holka. A teď mě nech, abych ti to sundal.“ Oznámim jí a začnu k ní pomalu přistupovat. Ještě by mě mohla sežrat, takže du fakt co nejopatrnějš. No, místo kočky na mě vrčí to její mimino, což je vcelku i roztomilý. Ale prskat na mě teda nebude. „Hele, nebuď drzej, nebo drzá, nebo co si to vůbec zač. Chci tvojí mamce helfnout, tak mě neštvi.“ Kočka na mě na chvíli zasyčí, ale pak ztichne. Fascinující. Ještě se naučim kočičínsky….

„Uááááááááááááááááááááááá!!!!!!“ rozezní se v podvečer, celkem devátýho dne rádiovýho ticha, celym táborem. Zrovna sme byly u večeře a snažili se z toho, co sme měli, něco vykutit. Teda Deniel se snažil. Nutno dodat, že se mu to zase povedlo. Je to kouzelník nebo co? Sere mě ještě víc…. Ale, bez jeho přítomnosti bysme asi chcípli. Nerad to přiznávám, ale tahle naše kuchařka nám zachránila životy. A to nás sem původně přijela zlikvidovat. Došlo mi to hned, když sem nakouknul do toho jeho deníčku. Slova: zlikvidovat, dostanu je na lopatky, rozpustit, komise, vězení – ta se dost často opakovala. A když sem se na něj podíval, jak mu s radostí svítily oči, že jim jeho jídlo chutná - Ironie. Jó, džungle dělá s lidma divy.

„Proč zrovna Monkey! Dyť je to kočka jako kráva!“ vříská Cheess, a snaží se neudělat jedinej prudkej pohyb. Monkey nad nim totiž stojí, cení zuby a čeká, až přídu. S masem v ruce. Johnatan nad nim stojí, v pozici jako správnej indián a cení na Monkey zuby.

„Nebuď hysterka, pusino. Tahle micina je míň nebezpečná, než tvůj klacek.“ Přídu až k nim a ruku s masem natáhnu ke kočce. „Na číčo, vem si.“ Chvíli zvažuje, jestli by Cheess nebyl lepší flák masa, ale něco jí muselo od toho záměru odradit. Slezla z něj a s předením si ode mě ten kus masa vzala. Nebylo z našich zásob a i kdyby jo, ona krmí mimina.

Abych to upřesnil, po tom, co sem jí tu nástrahu sundal a nohu ošetřil – tak, že sem jí navedl do vody- se tahle kočka stala mym domácim mazlíkem. Po tom, co sem odešel a nechal je tam, se za pár dní začala objevovat kolem tábora. Samozřejmě, že chlapi z ní měli strach, ale nikdy nikomu nic neudělala. Ani přímo do tábora nepřišla, tohle bylo poprvý, co byla tak voprsklá. Jako opice. Časem se stáhla do těsný blízkosti tábora a ukazovala se jenom mě, ale přišlo mi, jako by dávala na náš tábor pozor. Díky tomu, že byla tak blízko sme zjistili, že má víc jak jedno kotě. Měla tři. Takový malý černý chlupatý klubka, který v noci dělaly sviňárny a překousávaly šňůry na prádlo. Nejvíc si získala srdce Lexe, Tonnyho a Irona, který se každý jednotlivě staral o jedno kotě. Oni je od sebe těžko rozeznali, ale když se kočičí máma nedívala, koťata si našla je. Stala se naším osobním maskotem.

„Co to je vůbec zač?“ ozval se Fredd, když spravoval stou šňůru na prádlo. Pravda, dobrá otázka. Byla velká, celá černá, s takovýma očima, jaký sem nikdy neviděl.

„Podle mě to bude panter.“ Ozve se to mnou nenáviděný blonďatý stvoření. Vychází z kuchyně, ruce si otírá do zástěry. Kurva, ten jeho vzhled… vlasy neučesaný, vojensky oháklej a ty jizvy vykukující mu z tílka- proč mám chuť je líbat?

„Panter?!“ píská Cheess, který teď sedí za krkem Johnovi. Ten se tváří o něco klidněji. Deniel přikývne a zvedne ukazováček jako nějaká profesorka.

„Stejně jako u mnohých jiných druhů koček a savců se i u levharta může projevit melanismus.“ Spustí. „V důsledku genetické změny- mutace- což bys měl, Cheessi znát, obsahuje kůže a srst dotyčných zvířat mnoho černého pigmentu melaninu. Melanističtí levharti, známí jako černí panteři, se nejvíce vyskytují ve vlhkých, hustých lesích a byli kdysi považováni za zvláštní druh. Na pouštích se vyskytují světle žlutí levharti a v travnatých oblastech tmavožlutí.“

„Neni divu, že tu s náma vegetí.“ Zaremcá Tonny a nechá se přepadnout od černýho chuchvalce chlupů.

„Jaktože má ale koťata tři?“ obrátí se k němu někdo s otázkou.