Láska není/je jen slovo?
14. 9. 2009
„Básníci,spisovatelé i malíři,lékaři i vychovatelé se po staletí pokoušeli určit,co je to láska.Každý,kdo ji prožil o ní dokáže říci něco svého,originálního,neopakovatelného.Pravá láska je hluboce intimní cit,plný nezištnosti a ochoty obětovat se pro milovanou bytost. Láska člověka doslova obrodí…“
„Já se snad obrodim,jestli nepřestane s těma jeho chytrejma řečičkama“,pronesl hlasitě Tomáš. Protáhl se jako kočka a hluboce zívl.“ To se mi snad zdá,takový kecy tu budem poslouchat,“ postěžoval si a vztekle odhodil papír s tužkou na lavici. Pak začal šmátrat po kapsách,no kapesníky asi sotva hledal,pomyslela jsem si tehdy.“Na,to ti pomůže a nech laskavě těch řečí,“řekla jsem a vztáhla k němu ruku s malinkatou bílou kuličkou. Vděčně se na mě usmál.“Hej,díky,“ zašklebil se. Otočila jsem se zpátky ke katedře,abych se mohla soustředit. „No tak Navrátilová,necháte toho? Vocásku,co to tam provádíte? Máme hodinu slohu,tak poslouchejte!“ Nám oběma byla nadmíru jasné,že se nic tak hrozného neděje,že náš stárnoucí profesor češtiny je vcelku hodný,rozhodně lepší než magistra Kalousková z oktávy B. „Polemizujeme o daném problému,“nadhodila jsem,aby se mírně rozzuřený hlas pana Holuba neproměnil ve vyšší toninu a nevinně pokrčila rameny. Hluboce si povzdychl,nicméně ho mé tvrzení částečně uspokojilo a proto pokračoval v předčítání.“Tak tedy,láska člověka,jak jsem zmínil,doslova obrodí.Člověk je optimističtější,všední starosti ho nevyvádějí z míry,neleká se potíží.. Neustále se duchovně obohacuje,rychleji a lépe se rozvíjí. Láska vyžaduje vzájemnou důvěru a úctu,hluboké porozumění,kamarádství,smysl pro odpovědnost. Velikost lásky se projevuje již i v tom,několik je člověk schopen potlačovat egoismus a myslet na druhého. Láska není jen slovo,sestava z písmen. Naopak.Je to vytrpěný cit,vývoj,růst i změna,pochopení i odpuštění,hluboký souzvuk jak v dobrých,tak i v těžkých chvílích…“ . „Ty vole,to jsou ale kecy“,.zakleje podruhé Tom. „Tak Vocásek si nedá pokoj? Ruší a ještě ke všemu používá vulgární výrazy. Jsme na gymnáziu a ne u dlaždičů!“ Poslední větu doslova vykřikl a já měla pocit, že v té minutě málem ztratil dech. Náhle se však znovu hrdě jako páv napřímil a potichu se zeptal: „Měl jste vy vůbec někdy někoho rád?“ Polovina třídy se k Tomášovi se zaujetím otočila. Nastalo ticho. I já jsem čekala,co odpoví kluk jako byl on. Drsňák a povaleč. Po chvíli se zasměje přímo Holubníkovi (takovou si vysloužil chudák pan učitel přezdívku) do očí:“ Takže já chodím s Evou Pospíšilovou ze septimy A,prohlásil pyšně.Jednoduchá rovnice. Já a Eva,to se rovná láska,pět písmen,nic víc a nic míň.“ Doslova se vysmál učiteli do očí,však mi)u tam plamínky jenom hrály. Zkouší ho.Do jaké míry,si může dovolit být k němu drzý. Než stačí vykřiknout Holubník svůj ortel nad ním,zazvoní. „Ty jo,to je ale debil,uleví si a s partičkou kamarádů se odporoučí na dvůr,kde se jako obvykle už rok a půl schází se zmíněnou Evou. Pomalu se šourám za nimi. Jak mohl lásku přirovnat k rovnici? Zlobím se na něj. Moc. Jsme dobří kamarádi,držíme pospolu,ale tímhle mě naštval.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář