Elena Lacková - Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
13. 9. 2009
Obsah: Elena Lacková se narodila v rodině hudebníka Mikuláše Doktora v romské osadě ve Velkém Šariši, kde také založila první romské ochotnické divadlo na Slovensku. Jako první romská žena ze Slovenska získala vysokoškolské vzdělání, a to na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Psala verše, pohádky (Romské pohádky – Romane paramisa), povídky (Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové), hry divadelní (Horiaci cigánsky tábor, Veľký primáš Baro – Baro primašis, Nový život, Hrbatý Maren) a rozhlasové (Žužika, tato hra v režii Josefa Melče byla v roce 1989 odměněna na festivalu rozhlasové hry Prix Bohemia v Plzni)… Ve své tvorbě se Lacková snažila upozorňovat na dosud málo známý romský holocaust a partyzánský odboj Romů v období druhé světové války. Za svou činnost byla v roce 2001 slovenským prezidentem odměněna státním vyznamenáním, Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy.
Naši muži se neprali. Byli jsme lavutariko vatra, hudebnická osada. Říká se: „Co si může dovolit hudebník, to si nemůže dovolit degeš – a co si může dovolit degeš, to si nesmí dovolit hudebník.“ Degeš se nikdy nezmohl na to, aby nosil černé šaty a bílou košili – a hudebník se zase nesměl zamíchat do rvačky, protože by se to neslučovalo s jeho důstojností. A také – jak by hrál, kdyby přišel třeba o prsty? Zato ženské! V osadě byly neustálé hádky – ale spíš proto, aby bylo nějaké vzrušení. Jednou se dvě švagrové popraly tak, že jedna druhé ukousla prst. Málem se jím udusila, museli ji chytit za nohy a pověsit hlavou dolů. Některé ženské dostávaly takové záchvaty vzteku, že to s nimi mlátilo jako při padoucnici. Jiná si jí pak musela sednout holým zadkem na obličej, aby ji to přešlo. Jenomže romaňi choľi sar balvaj – avel, džal, romský hněv je jako vítr – přijde, odejde. Ráno se ženské pohádaly, v poledne spolu ještě nemluvily, ale jedna druhé už posílala po dítěti ochutnat, co uvařila. A večer byly zas ty nejlepší kamarádky.
Vlastní názor: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou – Uľiľom tel bachtaľi čercheň je životopisné vyprávění zajímavé nejen literárně, ale také historicky a etnologicky. Lackové se na základě příběhů a historek jejího života podařilo zcela přirozeně vytvořit a čtenářovi předat obraz dnes už zmizelé každodenní reality romské osady jejího dětství. Zobrazila tradičně idylický obraz původního romského společenství, ale zároveň nevypustila ze svých vzpomínek těžké a tragické okamžiky hmotné bídy a společenských antipatií ze strany majority i svá zklamání a deziluze, zvláště z období komunismu. Na pozadí příběhu jedné romské ženy se vyjevuje obecnější pravda o peripetii slovenských Romů ve 20. století. Přesto v knize převažuje humor a určitá lehkost, snad pramenící z víry ve šťastný osud pisatelky. Pro neromského čtenáře působí až magicky a fantaskně romské pověry, rituály a zvyky, úsměvné příhody pramenící ze společenské komunikace souputníků Lackové.