„A je to tu!“ Zpocený Zeus proběhl kolem Héry až její už tak dost odvážná tunika přestala plnit svůj účel a opodál stojící Pan vydal na svojí flétně zvuk fotbalového rohodčího ohlašující faul. Héra se zeptala Dia co je tu. Odpověděl, že by to měla sama dobře vědět. Z jejího výrazu bylo patrné, že neví a není ráda, že neví. Poznal to. Jindy by mu vadilo, že není ráda, ale tohle nebyla sutuace ze které by ho vytáhla asertivita. Pronesl cosi o boží prostotě a zatvářil se hromovládně. Napětí na Olympu by zničilo i energetickou přenosovou soustavu. Pan se vyděšeně koukal do flétny a tvářil se že neexistuje, a trochu zprůhledněl. Vpoměla si. Zeptala se Dia co stim bude dělat. Odpověděl, že Herodes říkal, že to vyřeší. Otazník v její tváři rostl. Dodal, že přece dobře ví jak Římani řeší tyhle věci. Věděla to, řešila věci podobně. Věděla, že tomu nezabrání, ale plánovala pomstu. Vstala, musela odejít zařizovat. Zajistit aby se věci dostali do správných kolejí. Tak aby za třicet tři let, až už nebude mít žádnou moc, past sklapla i bez ní.
Zeus vzpomínal na boj s Titány a jak poslední z nich předpověděl jejich konec. Tehdy si to nepřipouštěl, byl na začátku kariéry, vesmír mu patřil, lidstvo byl jenom takový nápad a kdyby se tak strašně nenudil ani by ho neuskutečnil. Jenže to je pryč. S lidmi už se musí počítat. Zvlášť teď když se narodil ten kdo ho zničí. Seděl už sám. Hvězdy svítili dál, jen nějak jinak, studěně a nepřátelsky. Cítil jak ztrácí sílu, ještě vyčistil oblohu a díval se jak římští vojáci přepadli město, jak prohledávají všechny domy a shromažďují všechny novorozence. Viděl jak nocí jde dvojice, ona plakala, on vedl osla. Necítil už nic. Byl stále slabší. Věděl, že je to dané a ani Zeus na tom nemůže nic změnit a když ti dva našli chlév do kterého se schovali vstal, sáhl vysoko na oblohu a rozsvítil novou hvězdu.
Kdekdo se tu představuje a tak já odhalím něco o sobě. (úchyláci mohou přestat číst - nic pro ně). Můj šéf je blbec (čí není?) Drahý doktore Situace : lázeňský pokoj s otevřenými balkonovými dveřmi, na balkoně dělníci připravují podklad pod dlažbu. Květoslav Majzlík nepřítel žen Mecháč I. Budu vám vyprávět příběh o bytosti tak staré, že i pyramidy jsou proti ní jako děti. Jeto příběh o nejstarším vodníkovi, kterého tahle planeta kdy nosila. Na zemi v té době bylo obrovské moře. Bylo tak veliké, že česká kotlina byla na jeho dně. Jenže pak se něco stalo a moře se zašlo zmenšovat a dělit na jezera a jezírka. Z moře vystoupily první ostrůvky, pak ostrovy a nakonec už zbývalo jen několik jezer. Jedno takové jezero bylo hned za naší vesnicí, jenže tenkrát tu ještě žádná vesnice nebyla a dokonce na zemi ještě nebyli ani lidi. Vlastně i většina naší vesnice byla pod hladinou jezera. Jen kopec Hůrka čněl nad hladinou jako ostrov. Jednou k tomuto ostrovu připlula dvojice vodníků. Moc se jim tu zalíbilo, voda tu byla mělká a teplá. Na ostrově rostli přesličky a plavuně a k protějšímu břehu chodili pít brontosauři. První vodníci totiž nemohli topit lidi, když žádní nebyli a tak topili dinosaury. Dalo to sice hodně práce, ale když se jim to podařilo tak už nemuseli sto let nikoho utopit. Jednou se těm vodnickým manželům narodil syn. Dali mu jméno ve své řeči. Ta řeč je tak stará a složitá, že v žádném lidském jazyce nejde vyslovit. Vodnická rodinka si žila šťastně celé věky a žila by tak dodnes. Jenže svět se pořád mění a nic nezůstává jak je. Jezero vysychalo až se změnilo v rybník, dinosauři zmizeli a nebylo z čeho žít, po březích se sice prohánělo spousta zvířat, ale ta už třem vodníkům zvyklým na dinosaury nemohla stačit. Napřed je napadlo poslat syna do světa, ale pak táta vodník slyšel jak si máma vodnice stýskala po moři a rozhodl se, že se vydají hledat jiné moře a rybník nechají synovi. Když odešli byl syn napřed smutný a jak se jeho samota prodlužovala stával se mrzutým a zlým. Nakonec začal zuřit. Stal se z něj ten nejhorší dravec v okolí. V záchvatu vzteku propátrával břehy svého rybníka a lovil, lovil stále a všechno trvalo to tak dlouho, že už kolem nezbylo žádné zvíře jen několik ostražitých ptáků kteří byli dost rychlí aby přežili a hmyz co byl tak malý, že si jej vodník nevšímal. Jednou se v lese, který kolem rybníka vyrostl objevil první člověk. Vodníka zarazilo jak je mu podobný, kdyby nebyl tak suchý a bílý… A tehdy přestal mít vodník vztek. Všechno co cítil byl jenom údiv. Přestal lovit a začal pozorovat. Plížil se rákosím a sledoval lidi, kteří neustále přicházeli. Velkou část lesa vykáceli. Zaseli divnou trávu, kterou jedli po složitých úpravách a většinou až když ji nechali chvíli v ohni. Vodník oheň znal, někdy blesk zapálil les, který potom dlouho hořel. Vždy když se to stalo vodník se schoval do rybníka a vylezl až po požáru. Jenže tihle lidé si oheň nosili sebou. Svítili si ohněm, hřáli se u něj, s jeho pomocí si připravovali jídlo. Začal se bát bytostí, které ovládali něco tak strašného jako oheň. Lidé přicházeli často k rybníku koupali se a povídali si. Sedával opodál v rákosí a poslouchal. Jednoho dne zjistil, že rozumí jejich řeči. A tehdy se jeho údiv ještě znásobil. Lidé žili tak krátce a báli se . Báli se všeho a o vše. A přesto byli tak mocní s ohněm v ruce. Také milovali jeden druhého a hlavně své děti. To vodníkovi připomělo rodiče. Byl zoufalý stesk, strach a údiv se v jeho hlavě střídali pořád dokola. Nevěděl co má dělat. Lidé kteří žili u jeho rybníka často lovili ryby. Nebyl rád, byly to jeho ryby, jenže si netroufl něco udělat. Jednou stál stařešina z vesnice na břehu a sledoval západ slunce na hladině rybníka. V tu chvíli se vodník rozhodl. Před stařešinou se náhle vzedmula hladina a z vody se vynořil vodník. Byl to první vodník, kterého kdy člověk spatřil. Stařešina by rád utekl, ale nohy ho zradily. Nedokázal se ani pohnout a dokonce chvíli ani nedýchal. Bez hnutí stál a díbal se na to stvoření, které teď proti němu stálo pokolena ve vodě. Vypadalo jako velmi starý muž. Po těle, které bylo celé zelené, ještě stékala voda. Z hlavy mu vyrůstali zelené vlasy jen o málo světlejší než kůže Byl o něco vyšší než stařešina, hubený s dlouhýma rukama, prsty na rukou spojené plovací blánou. V Těch dlouhých rukou držel velkou rybu, pomalu ruce natáhl ke stařešinovi a promluvil. Jeho hlas byl skřehotavý, ale ne nepříjemný a bylo v něm tolik smutku až stařešinovi přeběhl mráz po zádech. Pozdravil stařešinu podle dobrého způsobu a nabídl mu rybu darem. Konečně se stařešina pohnul. Vzal rybu do náruče. Byla těžká, trochu poklesl v kolenou, ale udržel ji. Pak odpopvěděl. Poděkoval na pozdrav a požádal vodníka ať na něj počká. Odešel. Vodník si sedl zpět do vody ale hlavu měl venku. Sledoval břeh. Nemohl od něj odtrhnout oči. Nepřemýšlel, jen napjatě čekal. Náhle se na břehu něco pohnulo. Přicházel stařešina. Byl sám. V ruve držel lidské jídlo. Byl to chleba. Byl ještě teplý a byl cítit ohněm. Stařešina ulomil kousek a podal jej vodníkovi. Vodník vstal a došel až ke břehu. Vzal si kousek chleba a opatrně jej ochutnal. Bylo to tak zvláštní a jiné. Stařešina podal vodníkovií i zbytek chleba. Vodník jej pomalu lámal a jedl. Zachutnal mu poslední kusy doslova zhltal. Pak se podíval na stařešinu. Stařešina se usmíval. Usmál se taky. Posadil se na břeh nohy ve vodě. Stařešina si zul boty a sedl si vedle něj a nohy namočil do vody. Slunce už dávno zapadlo, hvězdy zářili a začal vycházet měsíc. Ti dva tam stále seděli a mluvili. Stařešina byl udiven, snad ani nevěřil vodníkovu vyprávění. Vodník pomalu začal chápat lidi. Byl překvapen, ale zdálo se mu, že by s lidmi mohl žít, nebo alespoň vedle nich. Noc pokročila, stařešina se roztřásl chladem. Obul se rozloučil se s vodníkem a odešel do vsi. Vodník se ponořil zpět do rybníka, doplaval ke svému obydlí zachumlal se do řas a usnul.
Moje osoba je jen málo zajímavá a tak jsem se rozhodl pěstovat sport. Vybral jsem si gautching ale protože se necítím na jeho vrcholnou formu, kterou je gautching prostý takzvaný extrem gautching. Verze pro kterou jsem se rozhodl já je známá jako DVD Gautching long time. Začal jsem již v dětství aniž jsem věděl jaký sport to vlastně pěstuji. Zvláště dysciplíny jako večerníček na jeden nádech, studio kamarád bez jakéhokoliv pohnutí byly dobrou průpravou na mé cestě k vrcholu. V mládí jsem navázal disciplínou prvomájový průvod bez mrknutí oka a další. Dneska si dávám pána prstenů na dvě vyčůrání bez rozcvičky. Delší dobu se připravuji na vrcholnou disciplínu kterou je Harry Poter bez jídla a pití se kterou se chci zůčastnit olympiády v Soči - pokud to Warner Bros stihnou. Mým vzorem je Jaroslav Plachý zvaný Transformer. To jméno dostal podle jediného zaměstnání ve kterém kdy byl a které beze slova opustil zhruba po pěti minutách když zjistil že v Transformu Stod se nedá pracovat v leže. Jarda pěstuje Extrem Gautching o kterém jsem se již zmínil. Tato odnož je prostá jakýchkolin podpůrných prostředků jako je televize, rfásio, jídlo či dokonce přikládání do kamen. vždy po obdržení invalidního důchodu uspořádá mejdan pro jednoho celý důchod projí a propije a pak se věnuje svému sportu na sto procent. Jeho největší úspěch byl loni v zimě kdy se mu rozbil zvonek a tak ani pošťačka s důchodem nerušila jeho výkon. Po dvou zimních měsících jej sousedé nalezli na jeho gauči z jedné strany proleženiny a z druhé omrzliny. Vím ještě mám co dohánět ale neházím flintu do žita a trénink nezanedbávám.
Je blbec a má dvě milenky. Dvojčata, krásná, s dlouhýma nohama a krátkýma kozama, vlasně malýma. Chodíme do stejnýho baru. Já, šéf i ty jeho .... Vždycky tak sedím a zalývám ty jeho blbosti fernetem a poslouchám jak ty dvě objednávají jednohlasně: "šampíčko, to naše". A pokaždé dodávají my pijeme jen Chateau de trre jolii pour la fame ročník 1978.
Nedávno jsem zůstal sedět jen já s barmanem a nějak sme se zapovídali. Už téměř pod stolem mi prozradil co je to za šampíčko. Tvrdil že kdysi dostal od někoho 4 láhve které vytáhl sám, a v té lítosti nad ztraceným chlastem naplnil láhve bohemkou a nabídl je těm krasavicim. Prodává jim to za trojnásobek a dodal : "ty vole jak myslíš že bych moh jinak jezdit každej rok do Egypta?"
Potácel jsem se městem domů a nevím jak octl jsem se u zadních dveří do zlaznictví. V malebném zákoutí u popelnic, kam jsem odkládal něco z fernetové smršti, jsem zahlédl pootevřený pytel ze kterého koukala malá krabička s nápisem Swarowski. Ten obrovký pytel jimi byl nacpaný až k prasknutí. Osvítil mě duch svatý a políbila můza. Rval jsem se sním a potácel dlouhé desítky minut až do svého bytu.
Ráno, stěží svěží, jsem zavolal do práce a vzal si volno. Zabralo mi to dva dny, ale výsledek se dostavil. Zbavil jsem se toho příšerného korálkového závěsu po bývalé (ať už byla kráva co chtěla), ten "křišťálový" lustr z DDR za 15 východních mařen už je taky pryč a na vánoce musim koupit nové háčky na ozdoby. Třetí den jsem se nemohl dočkat večerního barování.
Zabrali. Ty dvě blbky a všechny jejich kámošky teď nosí Swarowski (spešl edišn made in já a DDR). A já balím.
Příští týdem ni nevolejte jsem v Egyptě.
Slíbil jsem Vám, že jednou prozradím jak jsem se rozhodl pro tuto jedinou orientaci. Své dospívání jsem prožil ve velké nejistotě. Byl jsem oběma pohlavími přitahován zcela rovnoceně a velmi silně. Vzpomínám na fotbal, jak rád jsem byl když jsem dal branku a všichni ti atletičtí a potem vonící kluci se mě snažili obejmout. Ještě dnes mám závrať a podlomí se mi kolena když slyším někoho křičet : "góóóól". Vzpomínám na sestřenici, která nám v kůlně u dědy ukazovala co se dalo a vím, že jsem prožíval to samé. Nakonec rozhodla náhoda. Jednou jsem šel přát prababičce k narozeninám. Bylo to dlouho potom co jsem přestal věřit na ježíška a krátce před tím, než jsem přestal věřit na reklamy. V balíčku se skrýval dárek z nejužitečnějších, malý přítel, se kterým se dá prožít spoustu příjemných chvil. Babi mě nadšeně přivítala, obložila úžasnými dobrotami, rozbalila dárek a s širokým úsměvem zmizela někde v bytě. Cpal jsem se chlebíčky a dorty co to šlo. Až do chvíle kdy mě došlo, že jestli okamžite nepoběžím na záchod budu muset rovnou do sprchy. Rychle jsem se rozběhl do koupelny, kde k mému zděšení, stála babi oblečená pouze do kosmodisku. Dodnes mi zní v uších její výkřik a cítím to co se line z mých kalhot. Od té doby se mi to vrací kdykoliv vidím nahou ženu.
Mužská reakce : ty vole jak to co dělaj? to má bejt jako stěrka?
Ženská reakce : to je snad jejich starost ne? nech je dělat jejich práci.
Mužská reakce na ženskou reakci : je vidět že se nikdy nenaučíš žádný řemeslo protože tě to nezajímá.
Ženská reakce na užskou reakci na ženskou reakci : aby ses neposral.
Resume : ponechme stranou vychování oné "dámy" jejíž otec byl zřejmě antoušek a matka píchala za peníze stromky do lesa. Je zřejmé že muž je zaměřen na cíl. Jakmile jej dosáhne soustředí se již na další. Zatímco žena je tvor, který potřebuje ovládat a jakmile vidí že svoji oběť dokonale neovládá začne okamžitě žárlit byť by to mělo být na blbou dlažbu na balkoně
Květoslav Majzlík je metrosexuál, nebo si to myslí. Vytrhávaá si chlupy z nosu a uší, holí se nejen ve tváři, barví si vlasy a pěkně voní. Co mu však schází do skutečného metrosexuála je postava. Ono mu totiž přebývá dobrých třicet kilo. Květoslava Majzlíka to trápí a tak zkouší vše co napadne ty ostatní, aby se jeho body mass index dostal výrazně pod třicet. Dnes se Květoslavu Majzlíkovi dostal do ruky časopis pro dámy, ve ktrém redaktorka, jistá Hana S. popisovala jistou Janu O., která již zhubla osmnáct kilo jen tím, že nechává klíče od svého auta doma na stole a chodí všude pěšky. Květoslav Majzlík je tou myšlenkou nejdříve zaskočen, později nadšen a kolem osmé hodiny večer už nemůže myslet na nic jiného. Květoslav Majzlík sedí u televize, ale nevidí ani neslyší a přehlédne dokonce Paroubka a později i Shumachera. Předpověď počasí projde před jeho smysly aniž by se dotkla jeho samotného.
Květoslav Majzlík pracuje ve městě, ale bydlí na venkově. Logicky si tedy zdůvodní, že když potřebuje hodně zhubnout musí hodně chodit. Počítá a vychází mu to. Do práce je to dvacet kilometrů, když půjde rychlostí pěti kilometrů v hodině, bude tam za čtyři hodiny. Začíná v sedum a tak musí nejdéle ve dvě vyrazit. Chvatně balí věci do batohu, přidá i energii sbalenou na cesty a nervózní uléhá už v půl deváté, vždyť vstává brzy.
V půl jedné je již na nohou, nemohl dospat, nemohl se již dočkat nového a krásného těla a tak není divu, že již pět minut před jednou jej vidí hostinský Alois Randa, který se právě loučil s posledním hostem slovy : "už di do hoven magore", jak prochází kolem jeho hospody směrem k městu.
Ve třičtvrtě na sedm nalézá Petr Mařák svého kolegu Květoslava Majzlíka na šatně, jak leží na radiátoru a něco mumlá. Postupně zjišťuje, že Květoslav Majzlík je promočený, špinavý, podchlazený a ne zcela při smyslech. V jeho mumlání rozeznává pouze slova : "vobě sou to krávy".
Za deset dní opustil Květoslav Majzlík nemocnici, ve které, díky pravidelné stravě, odpočinku a vitamínům, Přibylo Květoslavu Majzlíkovi k jeho sto patnácti kilům dalších pět.
Dva dny na to přinesl známý bulvární list tuto krátkou zprávičku :
Včera v odpoledních hodinách byla napadena redaktorka ženského časopisu Hana S. a její kamarádka Jana O. v kavárně. Neznámý útočník jim oběma nafackoval a se slovy: "děte to rozchodit. krávy", utekl. Podezřelý je jistý KM a motiv jeho činu je dosud nejasný.
Komentáře
Přehled komentářů
Je vidět, že žiješ pohodový život, jsi rád na světě a máš rád příjemnou atmosféru s vtipnou společností. Držím palce, napiš ještě něco.
dobrý
Eva, 7. 8. 2010 18:46