Básně, které sem píšu jsou něco jako odraz toho, na co myslím, čím se zaobírám, nebo co mě trápí. Vždycky ale není jendoduché zaznamenat je ve verších...
To co miluji, nemohu mít...
Miluji to co nemohu mít,
miluji to o čem můžu jen snít.
Je to snad osud?
Trpím až dosud!
Trpím pořád a stále víc,
trpím pro to, co nemohu mít!
Ty nevíš, že vůbec jsem,
avšak já na tebe myslím každou hodinu, každý den!
Proč si mě tahle láska vybrala?
A mě se vůbec na nic neptala?
Jsem uprostřed všech a přitom tak sama,
jsem uprostřed těch, kteří nevědí komu jsem strdce své dala...!
Popel z růže
Dnes našla jsem růži,
rudou jako krev co stéká po kůži.
Nevoněla tak jak má,
cítit šla předtucha zlá.
Popel pak zavalil mé ruce,
růže ztratila své srdce.
Zhořela mi v dlani
,,ach najdi si mě má paní" volala...
Tak krátko jsi tu byla,
abych prohřešky své smyla!
Teť jsem tu sama,
už není mi pomoci,
již kope se mi jáma,
plná hevěti a nemocí!
Proč jen jsme tě do vody nedala?
Proč jed svůj jsem ti podala?
Už vidím ten žár a zář,
už vidím jasnou smrti tvář!
Už je pryč dívka nebohá,
už je pryč strach i chudoba!
Už je pryč ona, růže i popel.
Už je pryč věčný života hotel...!
Nevědomost
Žiji pro tebe,
ale ty to nevíš.
Snesla bych ti modré z nebe,
ale ty to nevíš.
Jsi má láska,
ale ty to nevíš.
Jsi má krása, oheň i sázka,
ale ty to nevíš.
Jsi mou realitou i snem,
ale ty to nevíš.
Jsi mou nocí i dnem,
ale ty to nevíš.
Jsi má voda i vzduch,
ale ty to nevíš,
Jsi můj ďábel i bůh,
ale ty to nevíš.
Jsi má půda i prach,
ale ty to nevíš.
Jsi má jistota i strach,
ale ty to nevíš.
Nevědomost je sladká
a často jiné zabíjí.
Láska je vratká
a často milující pozbíjí.
Teť už to vím...!
Moc hezký
(marty.50cent, 18. 12. 2009 19:37)