Jdi na obsah Jdi na menu
 


Negativismus ve výuce španělského jazyka

21. 10. 2012

 

Enrique Ramírez Espino

 

Technická univerzita v Liberci

Hálkova 6  Liberec 1, 461 17

e-mail: enrique.ramirez@tul.cz

 

 

Od roku 1988 jsem vyučuji španělštinu na středních školách, na vysoké škole, v jazykových školách. Po dvaceti letech praxe stále více docházím k závěru, že Češi mají velmi zkreslené představy o tom, co to španělština je, jaký je její systém a jak tento systém funguje. Při mé každodenní práci narážím na to, že ne všechny životní situace jsou popsatelné stejně česky jako španělsky a ne ve všech životních situacích je možné reagovat stejně česky jako španělsky. Některé výroky Čecha přesně přeložené do španělštiny by v té které situaci působily komicky a Španěl by nemusel nepochopit, co tím vlastně chtěl Čech říci. Daný problém by se dal popsat i tak, že většina Čechů mluvících španělsky si myslí, že španělština je kopie češtiny. Že pouze stačí každé slovo české věty zrcadlově přeložit do španělštiny a španělská věta je hotova. Tomu tak ale bohužel téměř nikdy není.

Každý jazyk prošel svým vývojem, během něhož reflektoval potřeby lidí dorozumívat se v určitých situacích, popisovat určité skutečnosti, objekty atd. – prostě se vyvíjel v souladu s tím, jak se vyvíjel život lidí v daném teritoriu. A právě proto, že život lidí ve Španělsku se vyvíjel relativně jinak, než se vyvíjel život lidí v Čechách (lidé ve Španělsku a v Čechách řešili v každodenním životě ne vždy shodné problémy a situace a popisovali ne vždy shodné skutečnosti a objekty, protože prostě život ve Španělsku byl a je jiný než v Čechách), a že obě země jsou od sebe vzdáleny, takže vzájemné ovlivňování bylo v minulosti minimální či nulové, došlo k tomu, že i jazyky Čechů a Španělů, přestože patří do jedné skupiny indoevropských jazyků, se vyvíjely a vyvinuly rozdílně.

V praxi může právě toto být vysvětlením, proč Češi mluvící španělsky často špatně ovládají nejen vytříbená úskalí španělské gramatiky, ale i některé téměř základní gramatické jevy. Proč nesprávně používají například členy, minulé časy, subjuntivy všech typů, kondicionály, nesprávně oddělují časové roviny (časová souslednost) atd. Neznají správné významy některých běžně používaných sloves (ir, venir, llevar, traer, llegar, salir) a neumí je správně použít. S trochou nadsázky se dá říci, že se něco naučí z knihy a předpokládají, že jsou mistři španělského jazyka. To dokládá i fakt, že existuje obecný názor, že španělština je jednoduchý jazyk, který lze zvládnout lehce. S tím však kontrastuje má zkušenost, že pouze velmi málo Čechů je schopno se ve španělštině správně a přesně vyjádřit. Problémem jsou též učebnice španělštiny od českých autorů – ve všech, se kterými jsem se za léta mé učitelské praxe setkal, jsou gramatické chyby a často nesprávná či nepřesná vysvětlení někdy již i základních gramatických jevů.

Myslím si, že českým učitelům španělštiny chybí velmi často jakási pokora před španělštinou. Možná je to též absence snahy nebo i reálné možnosti španělštině opravdu detailně porozumět (nedostatek praxe, nedostatek kontaktů s rodilými mluvčími atd.). Možná to souvisí i s již zmiňovaným rozšířeným názorem, že španělština je jednoduchý jazyk a že pouze stačí česká slova zrcadlově překládat do španělštiny.

Udivuje a mrzí mě, že se poměrně často setkávám s jistými negativními postoji  a výroky některých českých učitelů španělštiny týkajícími se hispánského světa, kterými komentují hispánský život a zvyky. Pociťuji z těchto výroků jakousi nadřazenost a někdy téměř opovržení nad některými aspekty života španělsky mluvícího světa. Nerozumím tomu, proč se tedy věnují jazyku a kultuře, který – soudím dle jejich vlastních výroků – zřejmě podceňují.

Zde uvádím příklady negativismu v Učebnici současné španělštiny a v učebnici ¿Fiesta!:

¿Fiesta! - str.44  „Ve španělštině neexistuje jednotné zvratné zájmeno. Při časování zvratných sloves se zvratné zájmeno mění podle slovesné osoby“

Je zajmavé jak někteří čeští autoři představují negativním způsobem rozdíly mezi češtinou a španělštinou.  Kdyby to bylo obráceně, našli by způsob, jak prezentovat tento rozdíl negativně.

Učebnice současné španělštině str. 59: Když vysvětluje hay y estar. „Čeština má pro uvedené slovesné výrazy (estar, hay), které označují umístění, i řadu jiných sloves, např.: stát, nacházet se, ležet.......“.

Autorky asi nevědí, že ve španělštině – stejně jako v češtině  existuje i řada jiných sloves, která označují umístění -  slovo „stát“ má mnoho významů, nelze přeložit jediným slovem, slovo „nacházet se“ překládáme jako encontrarse, ležet má opět mnoho významů, zde se překládá jako hallarse, extenderse atd.

str. 61 „Španělština nemá univerzální přivlastňovací zájmeno svůj, svá, kterým v češtině přivlastňujeme podmětu“.

Autorky nevědí, že španělština nemusí mít, co nemá, stejně jako čeština nemusí mít, co nemá.

str 224: „Zatímco čeština má široké možnosti odvozování přídavných jmen od různých slovných druhů, španělština takovými možnostmi nedisponuje“.

Tato tvrzení svědčí o tom, že autorky nemají dobré znalosti španělštiny. Ovšem, že španělština může tvořit přídavná jména podobně jako čeština. Autorky nevědí, že funkce přídavných jmen v češtině a ve španělštině jsou pouze částečně shodné. Jako příklad bych uvedl, že španělsky se neříká „Londýnská ulice“ nýbrž „Ulice Londýn“. Londýnská ulice by znamenala nějaká ulice ve městě Londýn.

Být učitelem španělštiny znamená – kromě jiného - umět se korektně vyjadřovat v tomto jazyku  v různých životních situacích, a také znát a rozumět kultuře zemí mluvících španělsky a respektovat ji. To lze ale těžko, pokud český španělštinář již předem o hispánském světě pejorativně smýšlí.

Učitel kteréhokoli jazyka je propagátorem kultury zemí mluvících oním jazykem. Své žáky by měl seznámit nejenom s jazykem země, ale právě i s její kulturou /historie, umění, gastronomie, hudba, lidové umění atd./, způsobem života a zvyky lidí. Aby toto mohl dělat, musí sám poznat kulturu těchto zemí, pochopit život a životní situace tamních lidí, respektovat to a jistým způsobem s tím vším „souznít“. Pouze tím, že má onen kulturně-historický základ, může český učitel cizího jazyka dojít do stádia porozumění a pochopení, proč zrovna tak a ne jinak cizinci v dané situaci jednají, konají a reagují. A v souvislosti s tím proč se vyjadřují tak, jak se v dané situaci vyjadřují, proč používají nebo naopak nepoužívají konkrétní slovní výrazy, slovesné časy, slovesné způsoby atd.

Jen takovýmto přístupem může učitel cizí jazyk, jeho strukturu a fungování pochopit a zvládnout tak, aby ho byl schopen správně prezentovat svým žákům. Toto platí tím více, čím méně se v minulosti navzájem setkávaly a ovlivňovaly kultury zemí, o jejichž dva jazyky jde. Je pochopitelné, že daleko více se v historii ovlivňovala kultura česká a německá a potažmo jazyk český a německý, než tomu bylo mezi kulturou španělskou a českou a potažmo jazykem španělským a českým. V chápání života a životních situací (a ve vyjadřování se o nich) je Čech Němci daleko blíže než Španěl Čechovi. To se pochopitelně promítá i do  - řekněme - větší „zvládnutelnosti“ němčiny pro Čecha než španělštiny pro Čecha. Je nutné s tím počítat a brát to v úvahu.

 

Literatura:

[1]          O. Macíková, et al.: Učebnice současné španělštiny, Computer Press, a.s., Brno 2006., ISBN 80-251-1223-3

[2]          Králova, J. et al.: ¿Fiesta! FRAUS, Plzeň, 2000., ISBN 80-7238085-0

[3]          Real Academia Española  www.rae.es

[4]          A. Vališová, H. Ksíková et al. Pedagogika pro učitele, Grada Publishing, a.s, Praha, 2007., ISBN 978-80-247-1734-0

G. Petty, Modení Vyučování, Portál, Praha, 2008., ISBN 978-80-7367-427-4