Úvod Zpět na autory Zpět na Pavla
Dámská jízda trans holek, cestou domů dvě z nich unesou.
- Co může potkat slušné děvče... 1
Ještě poslední pohled do zrcadla, upravit rtěnku, pročísnout naposled vlasy. Beru kabelku, kontroluji klíče od bytu, peníze, mobil, a můžu vyrazit. I když normálně sbíhám patra v našem domě po schodech, dnes jsem kvůli vysokým podpatkům volil raději výtah. Ne že bych se na nich neuměl pohybovat, ale už jsem dost spěchal na schůzku s holkama. Tedy s TS kamarádkami, se kterými si čas od času, vyrazíme do společnosti, jak my říkáme na krásno, a pravidelně spolu klábosíme na Tranny Heaven, internetových stránkách, které nás daly vlastně dohromady.
Cítím jak se klepu, ne to se mnou někdo třese, a teď už slyším i Marcelu jak šeptá, Petro, Petro, vstávej , něco se děje! Posadím se na posteli, a zaposlouchám se do ticha. Podlouhlým zamřížovaným oknem jsou vidět kmeny stromů na zahradě a výsek modré oblohy. Do ticha jsou slyšet kroky a cinkot klíčů. Instinktivně chytím Marcelku za ruku. Dveře se otevírají a dovnitř vchází Olga. Táhne sebou větší proutěný koš, ze kterého beze slova vyndává balenou vodu, housky, máslo, plastový nůž, naše kabelky, a kosmetický kufřík. Místností se neslo jenom naše vzlykání. Plakaly jsme z prožité bezmocnosti a ponížení. Seděly jsme na podlaze u záchodové mísy, vzájemně se objímaly a utíraly si slzy které nám tekly po tvářích, a mísily se s rozmazanými líčidly. Musíme něco udělat, vzlykavě mi šeptala do ucha Marcela. Spláchla jsem záchod, a do šustění vody jsem jí šeptala do ucha, že se musíme jako podřídit, musíme s nimi spolupracovat, a tím získáme určitou volnost, a možná určitě i příležitost k útěku. Vnitřek vozu osvětlovaly pouliční lucerny, jejichž světlo k nám pronikalo oknem z kabiny řidiče. Kdyby to bylo jindy, a za jiných okolností, tak by se mi tato situace celkem líbila. Marcela byla pěkná holka, a lesklé upnuté kraťasy, krátký síťovaný top, nalepené řasy , silně nalíčený obličej, to vše by mě celkem vzrušovalo. Navíc jsme vypadaly úplně stejně! My jsme ale teď byly uvězněné v nákladovém prostoru dodávky, a vůbec jsme netušily co se bude dít. Když jsem se probudila, dopadalo do našeho pokoje jíž slunce, které na podlaze vykreslovalo ostrý prozářený obdélník. Muselo být určitě již tak kolem poledne. Z postele jsem viděla, že dveře našeho pokoje jsou pootevřené, a na chodbě byl slyšet hluk. Do pokoje vtrhla Olga. Tak vstávejte holky, nebudete se tu válet celý den! Křičela, ale v jejím hlase již nebyl slyšet zlý tón. Koukejte se upravit, nebo vás zmaluju sama! Probouzí mě tichý vzlykot. Marcela mě křečovitě drží za ruku a z očí jí stékají slzy, které rozmazaly laciné líčidla po celém jejím obličeji. Já už to nevydržím, musíme Petro něco udělat, já už nemůžu, šeptá mi do ucha, a snaží se přitom krýt peřinou, aby nás nemohla vidět kamera u stropu. To ponížení, ta potupa, co nás ještě čeká, pokračuje, co budeme dělat na nějakém parkovišti? Tak na to jí nedokážu odpovědět, nedovedu si představit, co na nás přichystali. Ale je mi jasné, že nás asi čeká další noc, podobné té minulé, kterou jsme strávily u Hlavního nádraží. A je mi jasné taky to, že už budeme muset něco podniknout, něco prostě zkusit, jak se odtud dostat. Nemám daleko k tomu, abych se sesypala taky jako Marcela.