Básnička - Prach, vůně a vzpomínky
Slyším práskání ohně, až strach mi to nahání.
Hlavou mi víří myšlenky a zjišťuji, že bát se nemusím.
Je to jen oheň, jenž plápolá, a hlasy sousedů přivolává.
Sedím zde v bezpečí, jen já, slunce, sláma a seno.
Je tu ticho a vůně, ta vůně dětství a vzpomínek.
Kolik osudů již tato půda zažila?
Kolik slámy již pojmula?
Ano, slyším to.
Slyším, jak volá, „Boži?“
A ona pracuje, již od mládí až do své smrti.
Tvrdě pracuje, miluje a rozdává se.
Zbyly jen vzpomínky v srdci mém.
Láska a něha, se kterou mne objímala
A nyní zde sedím já.
Všude je klid, ticho a mír.
Již nikdo nepracuje,
Vše šlo v niveč, ale vůně a vzpomínky zůstávají.
Chybí mi, chybí mi její sladký úsměv,
napřažené ruce, láska a soucit,
se kterým zde byla nejen pro mne,
ale pro nás všechny.
Slunce svítí skrz střechu,
Je zde teplo.
Jak miluji teplo a vůni sena a slámy.
Je zde plno prachu a mne to netrápí.
Už nikdy nezažiji ten krásný pocit veškerého bytí.
Způsob obživy a života zde.
Přesto se mi to ve vzpomínkách vrací
A naplňuje mne to blahem.
Klid a mír a snad i Bůh.
Řád a touha přežít.
Vždyť to byl způsob jak vydržet a čelit.
Čelit všem těm venku.
Mít co do úst a žít.
Zvenku se ozývá zpěv ptáčků,
příroda je kol mne
a já po celém dni,
kdy život zdál se být již ztracen nalézám novou
myšlenku, slova,čin.
Nesmím zůstat jen v minulosti,
ale začít žít. A Přežít.
Vždyť oni všichni, což zde byli a tvrdě pracovali,
svá srdce zde také zanechali.
Svou lásku ke všemu živému, nám na věčnou památku.
A my máme nyní z čeho čerpat,
z jejich síly a touhy žít a přežít.