J. A. Spack
Už dlouho jsem se snažil sehnat někoho s kým bych mohl společně psát povídku. Každý by napsal jednu kapitolu, ten druhý vždy navázal na toho předchozího a nevědomě tak společně utvářeli příběh. Až jsem se dočkal a to rovnou dvojnásobné dávky.
Já, Ladislav Dvořák a Lukáš Fuchman, jsme se pustili do psaní příběhu J. A. Spack. Limit každé kapitoly je 1 - 3 stránky, každý má dva dni na napsání a já vám nyní představuji první trojici kapitol.
Tři rozdílné styly psaní, každý prosazujeme v literatuře poněkud odlišný styl a o tom to je. :)
Kapitola první - J. A. Spack
Lukáš Houška
Skřípění vlaku trhalo bubínky. Byla to asi daň pro celou společnost, že stále tolerovala něco tak neekonomického a archaického, jako byla kolejová doprava v podání společnosti České dráhy. Krom neuklizených vagónů, které pamatovaly minulé tisíciletí a podivného zápachu, si zvlášť v poslední době musel člověk zvykat na přecpaná kupíčka i chodby. Lidí teď cestovalo až to nebylo příjemné. Obzvláště do Plzně.
Vyskoukal jsem se konečně z vagonu a seskočil na přecpané nástupiště. Zhluboka se nadechl, a kdybych se nezakuckal, jistě bych utrousil spoustu nadávek na adresu místního ovzduší.
„Plzeň, ta špinavá díra.“ řekl jsem, když se moje plíce smířily s obsahem znečištění, jež ho teď obklopovalo.
Moc jsem se nerozmýšlel a vyrazil skrz davy lidí k nejbližšímu kontrolnímu rámu. U kontrolního místa se už srocovaly davy lidí do úhledné fronty, která poslušně procházela přes kontrolní rám. Ten měl odhalit případné zbraně, či výrobky společnosti Apple.
Po pěti minutách strávených jako okurka v cheesburgeru – mačkaný ze všech stran zpocenými lidmi, jsem se konečně protlačil do hlavního prostoru nádraží. U paty schodiště vedoucího do haly stálo několik těžkooděnců, kteří trvale hlídali dění na nádraží. Jeden z nich – vysoký a obtloustlý hromotluk se na mě podíval a začal se s jistotou parního válce k mě tlačit.
„U všech bomb.” pomyslel jsem si a přemýšlel, čím jsem si zasloužil tolik pozornosti. Možná to bylo tím fialovým sakem, které mezi těmi zelenými pracovními uniformami přeci jen působilo poněkud nepatřičně. Možná těmi černými brýlemi s diodovým orámováním, které vzhledem k světelným podmínkám působili podezřele dvojnásob.
„Vaši legitimaci, pane.“ hlasem, který by lámal skály, prohlásil policajt. Usmál jsem se a podal mu svoji legitimaci. Věděl jsem, že až zjistí mé pověření, rád mě propustí s díky a nápojem zdarma. Hromotluk přijal moji legitimaci a se zájmem si ji prohlížel.
„Takže pan James Alexandr Spack.“ řekl hrozivě, jako by předčítal činy, které učinil odsouzenec, jež právě sedí v elektrickém křesle.
„Jaký je účel vaší cesty?“ zeptal se.
„Bojím se, že vám to nepovím.“ odpověděl jsem mu a s klidem pozoroval, jak tvrdě vzhlédl a na spánku mu začala nabíhat velká pulsující žíla.
„Tak neřekl, to…“ nedokončil.
„Otočte ten průkaz, buďte tak laskav.“ skočil jsem mu do řeči. V obličeji se mu objevil nejdříve náznak pochopení a pak dokonce stín strachu. Upřel zrak na průkaz a jakoby se mu právě zadřely klouby v ruce. Pomalu otočil průkaz.
Po poněkud dlouhé chvíli ticha, kdy upřeně pozoroval zadní stranu průkazu, kterou by za tu dobu přečetl asi tak desetkrát, opět vzhlédl se zcela jiným výrazem. Tvrdý neprostupný obličej vystřídal až přesládle příjemný a ochotný výraz říkající, že kdybych mu rozkázal, aby začal skákat po jedné noze s kalhotkami nataženými přes hlavu, učinil by tak s okázalou radostí a ještě by mi poděkoval, že jsem mu tuto jedinečnou životní příležitost umožnil prožít.
„Omlouvám se, přeji příjemný pobyt.“ řekl a s úsměvem mi vrátil průkaz.
Lidé jakoby tušili, co se právě odehrálo, mi snad i uhýbali z cesty a zbytek cesty před nádraží, už jsem nemusel tolik rvát tím čpícím davem.
Nádraží bylo stejně neudržované a bezútěšné z venku jako zevnitř. Lidé se pomalu hrnuli do přistavených zelených velkých autobusů, které měly začerněná skla a pomalu odjížděly cestující do továren za prací. Když dav konečně prořídl, otočil jsem se a prohlédl si budovu nádraží. Kdysi jistě výstavní stavba byla dnes z velké části pokryta světelnými tabulemi, které ukazovaly kdy a který autobus odjíždí do jaké továrny. Krom těchto informativních oznámení se nad kopulí pomalu posouval 3D nápis „Vítejte v Plzni – průmyslově nejsilnějším městě Středoevropské korporace.“
„Vítejte v Plzni…“ Zazněl uměle veselý hlas z všudypřítomných reproduktorů, „Nasaďte úsměv a pojďte společně pracovat pro lepší budoucnost našich dětí! Je právě osm hodin, třicet minut. Krásný čtvrtek 23. září 2017.“
„Smutné.” pomyslel jsem si. Stejný hlas hlásí tyhle hloupá hesla v Praze i Krakově.
Vydal jsem se z nádraží do města, které jsem neznal osobně. Slyšel jsem o něm ale tolik, že už jen ten fakt, že jsem zde přijal práci, byl dostatečným argumentem, abych se nechal vyšetřit od psychiatra. Co si ale budeme povídat. Člověk jako já si nemůže příliš vybírat, kde bude pracovat. Měl bych být rád, že jsem tohle lukrativní místo dostal. Přeci jen, devadesát pět procent obyvatel korporace pracuje jako řadový dělník u pásů bez ohledu na vzdělání. No a pak je tu pár procent nás, kteří jsme zkrátka tak dobří, že ani tento režim nás k pásu nepřiková.
Z kapsy jsem vytáhl malou mapku, kterou mi neuměle nakreslil doktor Patera než jsem nastoupil do vlaku. Musel jsem se dostat na náměstí. Cesta nevypadala složitě, a tak jsem se vydal do města, kde pracovní stroje svým počtem už dávno překročily počet obyvatel.
Pověsti nelhaly. Plzeň byla průmyslová do poslední ulice. Bylo neuvěřitelné, jak se město proměnilo za poslední dva roky. Většina domů měla zabedněna okna za kterými byly umístěny buď malé byty nebo výrobní prostory. Po ulicích chodili těžkooděnci a dbali o nerušený průběh pracovního dne. Zpráva o mém příjezdu se už zřejmě rozšířila, a tak si mě raději nikdo nevšímal. Bylo neuvěřitelně ironické, že jediná řádka na průkazu totožnosti mi tolik odlišila od zbytku lidí a dávala mi možnost si jako jednomu z mála celkem svobodně vykračovat nejstřeženějším městem Korporace.
Konečně jsem došel na náměstí. Většina domů lemujících náměstí byla zakryta zelenými kovovými zábranami, díky čemuž byly tyto jediné domy vyčleněny z pracovního prostoru a tímto jednoduchým způsobem – ponecháním vlastnímu osudu – památkově chráněny.
Cíl mojí cesty ležel nebo spíše stál uprostřed náměstí. Bývalý městský kostel nebo snad katedrála. Bylo paradoxní, že nejzřetelnější bod města, i přes ubouranou věž, byl zároveň hlavním tajným krytem vědecko-technického kybernetického centra, vystupujícího pod zkratkou VTKC. Tato instituce byla ústřední a jedinou vědeckou státní společností, která sdružovala nejlepší vědce z celé Korporace a umožňovala jim pracovat na vědeckých činnostech, které se nejčastěji týkaly vojenství anebo špionáže. A právě zde jsem měl získat novou práci.
Hlavní vchod do kostela byl neuměle zazděn bílými tvárnicemi, a tak jsem do útrob jednoho z nejstřeženějších zařízení Korporace vešel malým vchodem vedle původních dveří.
Bylo to jako bych vstoupil do jiného světa. Po otevření bezpečnostních dveří jsem se ocitl v naprosto bílé místnosti, která svojí září znemožňovala přesně určit, kde končí strop a kde začíná podlaha.
Někde na druhé straně se otevřely dveře a vešla mladá vysoká dívka s dlouhými tmavými vlasy. Přešla až ke mně.
„Dobrý den pane Spacku, očekávali jsme Vás. Pojďte prosím za mnou. Ředitel Vás chce vidět.“ pozdravila dívka. Její hnědé oči mi jasně naznačily, že nemám nic říkat a prostě jít.
„Vítám vás v Plzeňském VTKC Jamesi.“ řekl místo pozdravu ředitel místního centra v jeho kanceláři. Přes svůj obrovský mahagonový stůl mi podal ruku a snažil se tvářit přátelsky.
„Dobrý den, přišel jsem…“
„Ale jistě... Vím kdo jste a proč jste tady.“ přerušil mě ředitel, „Já jsem Josef Modrý a budu váš přímý nadřízený.“ vysvětlil. Obešel stůl a přátelsky mi objal kolem ramen.
Jeho kancelář byla jak vystřižená z filmů z první republiky. Velké knihovny, dřevěný stůl, luxusní koberec a nad stolem velký křišťálový lustr. Proti zbytku komplexu to bylo jako přijít do jiného světa skrz nějaký stroj času.
„Chtěl jsem Vám jen říci, že úkoly na kterých zde budete pracovat budou vskutku speciální, proto podléháte přímo mne.“ poučil mě můj nový šéf. Šibalsky na mě zamrkal. „Víme jaké máte školy a vaše výsledky jsou ohromující. Budete pro Korporaci velkým přínosem, proto od Vás čekáme jen to nejlepší. Byl bych proto rád, kdybyste to měl na paměti a přistupoval dle toho tak ke své práci.“
Chtěl jsem něco odpovědět, ale ředitel se na mě usmál a postrčil mě ke dveřím.
„To je vše, co jsem vám chtěl sdělit. Moje asistentka vám již ukáže Vaši laboratoř a ubytování. Kdybyste měl jakékoli otázky, obracejte se na ní.“ dodal ředitel.
“Paráda.” pomyslel jsem si. Takže pokud zklamu, jdu rovnou na elektrické křeslo. Jinak si toto přijetí nedokáži vysvětlit.
„Pojďte se mnou, prosím.“ ozval se příjemný hlas ředitelovo asistentky.
S chabým úsměvem jsem vzhlédl a okamžitě zpozorněl. Zdálo se totiž, že asistentka na mě významně mrkla. Ne laciným laškovným mrknutím, ale jako by tím chtěla něco naznačit.
Odpovědi jsem se, však už nedočkal. Bez jediného slova mě odvedla do mé laboratoře a poté do pokoje. Nic jiného se už nestalo. Nicméně v tom mrknutí bylo něco více. Stále jsme to cítil. Jako by mi tím chtěla něco naznačit, ale co?
Obhlédl jsem své nové ubytování. Nic moc, ale bylo tady soukromí. Postel a kuchyňka – luxus, který si většina populace nemohla dovolit. Takže od teď pracuji ve VTKC Plzeň, neuvěřitelné. Tak ten plán nakonec vyšel. Z ukryté, odstíněné kapsy v saku jsem vytáhl malý černý přístroj s jediným tlačítkem. Položil jej na stůl a tlačítko dvakrát stiskl. Poté jsem přístroj zase pečlivě ukryl v saku. Jako bych stisknutím tohoto tlačítka začal dláždit cestu ke svému hrobu. Uvidíme kam, až dojdu.
Kapitola druhá - Hádka
Ladislav Dvořák
Posadil jsem se na postel, která byla mnohem pohodlnější, než na první pohled působila. Rozhlédl jsem se po pokoji. Ačkoliv jsem měl, nebojím se použít výraz, ”luxusně” vybavenou laboratoř, tak i zde jsem měl počítačový velice slibně vybavený koutek. Koutek byl na opačné straně než moje postel. Nad dvojici monitorů se vyjímal obraz. Nápis v pravém spodním rohu hlásal “Panorama města Plzeň 2001”.
„Tak to, co jsem viděl po cestě, je proti tomuhle vážně otřes.” povzdychl jsem si.
Zvedl jsem se z postele vstříct rychlé sprše, po které mám v plánu se vydat na nákupy. Odjel jsem okamžitě po obdržení zprávy inženýra Modrého bez jakéhokoliv oblečení a osobních věcí. Až na malou drobnost. Zdánlivě nevinný přívěšek na mém krku, ve tvaru písmene “J”.
„Přiznávám se, že po připojení k počítači a zadání správných hesel, už není tak nevinný." řekl jsem si pro sebe.
Nebe bylo zatažené, vítr vytvářel nepříjemě chladný pocit, ale přesto jsem citil, že tohle město pro mě bude moc znamenat. Šáhl jsem do kapsy. Vytáhl jsem černý přístroj velikosti přívěšku na klíče, kterému se říkalo Minex. Zmačkl jsem tlačítko. Jediné, které je na něm možné nalézt.
Předemnou se otevřel holografický display. Usměvavá, brýlatá a velice elegantní dáma se mě zeptala milým hlasem:
„Co si přejete Jamesi?”
„Obchod s elegatním, dobře padnoucím, oblčením.” odpověděl jsem a oplatil jí úsměv.
Na obrazovce ženu vystřídala mapa, kde byly dvě blikající tečky. U jedné z nich svítila moje podobizna, u druhé nápis “STORMOVI ODĚVY - Smetanova 15”. Bylo pro mě milé zjistění, že musím přejít jen do blízké ulice. Uspal jsem Minex a vrátil jej zpět do kapsy.
Za necelých 5 minut jsem již stál před obchodem. Jsem znám svojí rozhodností, takže jsem minul výlohy a vešel jsem rovnou dovnitř. Věděl jsem přesně, co chci!
Za pultem stála vyzívavě vypadající modrooká blondýnka. Jakmile uviděla moje excentrické obléčení, všiml jsem si, že potlačila smích.
Pokusil jsem se na ní podívat pohledem, který měl říkat “Já vím, ale jinak to nešlo.”. Nejspíše si ho spíše vyložila jako další blázen, co mi civí do výstřihu.
Přísáhám: “Já se díval do očí”.
Po tomto sledu událostí mě slušně oslovila: „Vítejte pane... ?”
„Spack” doplnil jsem ji urychleně.
„Co si budete přát pane Spacku?” pokračovala.
„Se mnou to budete mít jednoduché. Chtěl bych černé, kožené boty hodicí se k obleku i na běžné nošení. Dále černé kalhoty s koženým pásekem a stříbrnou, decentní, avšak elegatní obdelníkovou sponou. Čistě bílé tričko. Slabý, přiléhavý, černý svetr. Nakonec černý kabát.” v rychlosti jsem te sebe vyrchrlil a úpokusi se o úsměv.
Blondýnka na jejíž jmenovce stálo “Katka” se rovněž usmála se slovy: „Samožrejmě! Jednoduché! Elegatní!”
I když se to nezdálo, z obchodu jsem se dostal ven až o hodinu a půl později. Venku se mračno proměnilo v déšť. Kabát zavlál ve větru a kapky vody se o nej tříštily na malé drahokámky. Vykročil jsem mokrou ulicí poznávat město. Vše okolo mě působilo temně a omšele, ale nezastavoval jsem se. Potřeboval jsem to zde poznat blíž. To, že práce pro VTKC je jen záminkou pro mé osobní pátrání v tomto městě, jsem si mohl nechat jen a jen pro sebe.
Cítil jsem to: „Tady to někde je!”
Jiné město, jiný den, spoře osvícená místnost. Několik šeptem dohadujících se hlasů.
„James se dostal do Plzně a pracuje pro VTKC” řekla Stefany.
„Nevěřím! To by ten trouba nikdy nedokazál!” odvětil ochraptělý hlas muže ve stínu.
„Neopovažuj se o něm pochybovat Márty! Nezapomínej, že jsi to byl ty, koho chytili, zavřeli do lochu a my se museli všichni stáhnout!” Zvýsšl hlas Tony a udeřil pěstí do stolu, až se vylila lahvička nevábně zbarvené tekutiny.
„Klid!” šeptla Stefany.
„Nebudu! Opakuji: nebudu klidný, dokud mezi námi bude tenhle práskač!” kývl Tony směrem k Mártyho stínu.
Marty si posmešně odfrkl.
V tu chvili byl však Tony neslysně na nohou a na Mártyho čele byla přiložená chladná hlaveň zbraně. Mártyho úsměv opadl.
Tony s kamenou tváří a teď již velice zřetelným výhružným hlasem promluvil: „Uvědom si, že já a James jsme od dětství jako bratři. Vše, co jsme dosud vypatráli, za nás zaplatili životem naši rodiče. A nejen oni. Já tě tedy varuji: jestli ti přijde propustění z basy jako výhra, tak se spolehni, že pro mě je kulka v tvojí hlavě, moc lákavá představa.”
„Dost!” křičela Stefany a visela na Tonyho svalnaté paži, s kterou to však ani nepohnulo.
Rozčílený muž odložil zbraň a s vrzáním židle se pomalu posadil.
Stefany přecházela mezi oběma muži. Značnou chvíli napjatého ticha trvalo, než opět promluvila.
„James pro nás bude shánět usilovně úkryt v Plzni. Nesmíme ale zapomínat, že i v práci musí pracovat na výbornou, aby nevzbudil podezření. Nevíme tedy, kdy se mu povede se nám ozvat. Do té doby musíme najít Eriku. Říkal, že její vědomosti jsou pro nás nepostradatelné. To je jediné vodítko, kterého se můžeme teď držet.” řekla téměř jedním dechem Stefany.
Tony se uchechtl: „Není to ironie? Vlastně chceme pomoct Korporaci a musíme se skrývat. Nejlepší na tom je, že pokud nás odhalí, přijdeme o pamět. A nejen to. Pro zábavu nám nasadí do hlavy děsivě mučící programy a zavřou nás do cely s polstrovanými zdi, kde není možná ani sebevražda. No nic... Po těchto slastných vyhlídkách se odeberu spát.”
Stefany chtěla ještě něco dodat, ale Tony jí dal prst na ústa.
„Ne, neříkej nic. To napětí je vzrušující.!”
S úsměvem přikývla...
Zpět v Plzni...
Následujícího dne mě probudily hádající se hlasy před mímy dveřmi pokoje. S leknutím jsem vstal, urychleně se oblékl, otevřel dveře a díval se na ženu a muže, které nikdy před tím nevidě. Přes svoji výměnu nazorů si mě muž s ženou značnou chvíli ani nevšimli.
Kapitola třetí
Lukáš Fuchman
„Totální derivací to nemůžeš řešit, musíš použít paraciální derivaci. Vždyť bys celý atom úplně rozložil.” ozval se rázný dveřmi tlumený ženský povzdech.
„Ale jsme přeci v prostoru, já tam použil Lorenzovu transfomaci" ozval se druhý, mužský, odměřený hlas.
„To je sice hezké, ale u uhlíku to tak prostě nefunguje” odvětila mu zpět žena.
Dorozrazil jsem již otevřené dveře a pronesl klidným hlasem: „Použijte Kroneckerovo delta a nechte normální lidi spát” dveře jsem zase opatrně zavřel. Na tváři jsem vykouzlil laškovný usměv, pozvedl obočí a za dveřmi poslouchal co se bude dít.
„Hej, to je ten novej?” zepstala se šeptem žena.
„Jo je. On má určitě pravdu, jdu to celé přepočítat” odpověděl muž šeptem a dále už se ozývaly jen spěšné krátké a rychlé kroky.
„Taky sem mohli dát lepší dveře” pomyslel jsem si pořád pobavený. Možná mělo trochu efekt i to, že jsem ven vyšel jen ve slipech. Nejlepší na tom je, že nemám nejmenší tušení, co Kroneckerovo delta znamená. Někde jsem to zaslechl a utkvělo mi to v paměti.
Oblékl jsem si kalhoty a omotal kolem krku černošedou pletenou šálu. Jedna z dalších mála věcí, co jsem si přivezl. Co na tom, že pozdtim teprve začíná. Dal jsem si vařit kafe, sedl na židli k počítači a začal si prohlížet své nové boty. Neseděl jsem ani tři sekundy, když pípnul kávovar s hotovým kafem. Kafe je na světě dost nedostatková surovina. Začalo se pít opravdu ve velkém množství a vývoz se začal kontrolovat. Do toho se přidala válka a rázem bylo kafe málo, a tak začalo být na příděly. Málokdo si mohl dovolit pít kafe víckrát za den. Já jsem naštěstí tento problém řešit nemusel. Měl jsem ho plný kávovar. Sem, do VTKC je zřejmě dováženo ve velkých množstvích.
Po dopití kafe jsem si nandal boty. Ze záhybu kapsy vyndal malé černé zařízení, položil na zem, dvakrát zmáčkl jediné tlačítko a pečlivě zařízení rozdupal. To, co z něj zbylo jsem nametl na lopatku a naházel do drtiče.
„Už ho nebudu potřebovat” zašeptal jsem si pro sebe. „S tou samomluvou budu muset něco dělat.” opět jsem utrousil.
Protože jsem neměl žádné instrukce, pustil jsem si televizi. Objevil se napůl 3D a napůl holografický obraz. Vědci před rokem vynalezli skoro dokonalý hologram, který funguje až překvapivě jednoduše. U televize se zjistilo, že je dost nepraktické, když vám někde uprostřed obýváku někoho vraždí. Vrátili se tedy zpět k 3D, které jen trošku holograficky vylepšili.
V televizi se objevila moderátorka z HBO a začala česky vyprávět o akutním nedostatku kafe. Jedním dechem jsem tedy svoje kafe vypil a vyrazil dělat další.
„Jamesi, prosím tě, dostav se dolů do laboratoře.” ozvalo se za mnou zrovna, když jsem chtěl zmačknout tlačítko “presso” na kávovaru. Řekla to tmavovasá dívka ze včerejška, která mi prováděla po VTKC. Horší je, že byla hologram v nadživotní velikosti a to těsně vedle mě. Lekl jsem se tak, že jsem rozhodil rukama, vylil si své čersvě udělané kafe a opařil si ruku.
„Co to!” vykřikl jsem nahlas. Černovlasá slečna se jen usmála a zmizela.
Naštvaně procházím chodbou. Ruku mám nedbale ofáčovanou až za mnou vlaje obvaz. Chodba je ostatně jako celá budova uvnitř kompletně bílá a prázdná. Jen občas jsou po straně bílé dřevěné dveře. V celé budově není snad jediné světlo, svítí rovnou celé zdi.
Prošel jsem na konec chodby, která se napojovala do obrovské místnosti. Rozvážně jsem vešel dovnitř. To, co jsem uviděl mi doslova vyrazilo dech. Místnost byla obrovská. Mohla mít tak čtyřicet na padesát metrů. Předpokládám, že musí být mírně v podzemí. Všude pobíhali vědci kupodivu dost netradičně barevně a strakatě oblečení. Žádný neměl bílý plášť. Na Plzeň měli až nepřirozené duhové barvy. Všude bylo plno stolů, na kterých stáli černé extrémně výkonné počítače. Vědci se nad nimi nahýbali, ukazovali do hologramu a neustále něco řešili. Jakoby schválně vytvářeli v místnosti silný bzukot. Tu a tam se válel nějaký přístroj rozličné velikosti a nejspíše i funkčnosti. Na pravé stěně byla obrovská vypálená černá díra. Měla zhruba o průměr tří metrů.
„Jamesi!” ozvalo se mi u ucha. To už mi vyrazilo dech podruhé. Opět jsem rozhodil rukama, ale naštěstí jsem nic netrefil.
Zase vedle mě stála černovlasá slečna stejná jako z hologramu. Tentokrát ale na živo. Oproti včerejšku byla oblečená dost netradičně. Navlečená do vypasovaného, koženého oblečení se sukní. U pasu se jí jasně rýsoval obrys pistole. Zamyslel jsem se, jestli má být schválně vidět.
„Co se vám stalo s rukou?” zeptala se a opět nasadila ten hrozný nevinný úsměv říkající: “Všechno vím.”
„Ale. Jsem si jí přeležel, nic to není.” netrpělivě jsem odpověděl.
„Dobrá.” pronesla pořád s tím vražedným úsměvem. „Seznámím Vás s doktorem se kterým budete spolupracovat na té věci.” řekla a vyrazila rychlou chůzí.
Prošli jsme polovinu haly. Zastavila se u jednoho stolu, kde se nad nějakým hologramem, co vypadal jako přiblížená vyšívačka, nakláněl úplně typický vědec. Kulaté brejličky, plnovous a snad jako jediný v celé místnosti, oblečený do bílého pláště.
„Doktor Mads Petersen” řekla černovláska a ukázala na vědce. „RNDr. James Spack.” a ukázala na mě.
„Teší mě.” pronesl jsem klasicky a promačkal nabízenou doktorovu ruku.
Dalších pár hodin jsem byl zaplavován vědeckými informacemi. Vůbec jsem netušil o čem doktor mluví a co mi ukazuje na hologramu. Jen jsem statečně přikyvoval a občas nadhodil nějakou chytrou otázku.
Po pěti hodinách konečně doktor musel odejít na záchod. Pomalu jsem začínal mít nutkání doktora omráčit. Vědci jsou hrozná stvoření. Hned, jak doktor zmizel z dohledu, zasedl jsem za jeho počítač a konečně začal hledat, to co potřebuji. Když jsem to konečně našel, ani ve snu jsem nečekal, že to půjde tak snadno. Kousek ode mne se ozval výbuch následován tříštěním skla. Hala celá ztichla.
„Sakra!” zaklel jsem a skočil k zemi.
„Už jen zkopírovat.” procedil jsem mezi zuby.
Přikrčený jsem se zvedl, popadl ze stolu klávesnici, uchopil ji jako zbraň. Pomalu, tak abych byl krytý za stoly, jsem se začal přesunovat k místu, kde se ozval výbuch. Když jsem byl asi o tři stoly dál, ozval se druhý výbuch. Tentokrát jiný, hlubší. Kolem hlavy mi prolétla počítačová bedna. Rychle jsem se přesunul k nejbližšímu stolu a uryl se za něj. Snažil se vykoukat co se děje.
„Au!” ozvalo se vedle mne do úplného ticha. Kouknul jsem na zem. Stál jsem svými těžkými botami na cizí ruce.
„Slezte ze mne!” zakřičel hlas.
Kouknul jsem pod stůl a uviděl vědce, který se snažil co nejvíce přilepit k zemi a koukal na mne se slzami v očích.
„Co se to děje?” zašeptal jsem.
„Simon asi zas zkouší novou zbraň a občas mu to bouchne” zakňučel vědec.
V tu chvíli jsem ležel vedle něj a snažil se podobně jako on, co nejvíce zapustit se do země. Hlavou jsem ležel asi tři centimetry vedle něho.
„A může to ještě bouchnout?” šeptem jsem se zeptal.
„Nemůže. Maximálně dvakrát.” mumlavě pronesl a začala mu samovolně téct slina z úst, jak se snažil co nejvíce přitisknout hlavu k zemi.
„Tak proč pořád ležíš?!” skoro hystericky jsem zakřičel.
„Podle protokolu, aby se mi nic nestalo.” řekl vědec tónem, jako bych byl úplný blbec. V tu chvíli už jsem byl na nohou a běžel zpět k doktorovo počítači.
Počítač, mezitím, co jsem byl pryč, změnil svojí konzistenci. Zatímco předtím byl ve funkční konzistenci, teď byl spíše v práškové konzistenci. Bylo jasně vidět, že někdo do něj schválně, sice v rychlosti a nedbale, ale dost účinně něčím bušil.
Autoři: Lukáš Houška, Lukáš Fuchman a Ladislav Dvořák
Korektura: Tomáš F.