FVD Lakely: Potřeba naděje
Po delším čase jsem se zase konečně jal dokončit druhou trilogii mých filosofií všedního dne. Dnes se budeme zabývat potřebou, nebo také sílou naděje.
Naděje. Někdo jí opovrhuje, druhý se vysmívá těm, kteří ji mají a označuje je za snílky a ztracené optimisty, další doufá a doufá a naděje mu stejně nepomáhá. Jak to tedy vnímám já?
Vždy jsem tvrdil, že žádný extrém nemůže být dobrý a to uplatním i na naději. Aneb příliš naděje škodí stejně, jako když nemáte naději žádnou. To se jistě všichni shodneme, zůstat ale u pouhého konstatování, že střední cesta je ta nejlepší, by poměrně zbytečné.
Proč tedy naději mít?
Dnešní trend je takový, aspoň jsem o tom neustále přesvědčován, že převládá názor, že naděje je zbytečným, ba dokonce slabošským projevem těch, kteří se bojí reality. Přičemž realita míněná těmi, kteří toto tvrdí, není nic jiného než černo černé vidění světa bez lásky, štěstí a právě naděje. Možná mám občas přílišné štěstí na pesimisty, možná jsou prostě jen výraznější, když se s nimi konfrontujete, tak, či tak, dle mého je naděje nutností pro dobrý život.
V jedné z minulých filosofií všedního dne jsem psal, že možné je jen to, co si dokážeme představit a také jen to, za čím dokážeme jít. K obojímu je potřeba naděje. Naděje je totiž prostředek, jak si naplánovat své cíle, které bez víry v to, že je dokážeme splnit, by nebylo třeba plánovat a mnozí pesimisté kolem mě tak raději skutečně nečiní.
Malinko odbočím, nerad bych se dotknul pesimistů, jejich náhled na věc, je jistá celkem pochopitelná cesta životem, kdy nejsou nikdy zle překvapeni, ale za to je život může překvapit jen mile. To jsou takový ti standartní pesimisté, ale jsou tu ještě ti, kteří vynikají v tom, že cokoli dobrého, co se jim stane, okamžitě s grácií sobě vlastní přetočí v to špatné, pak je ovšem otázkou, nakolik si uvědomují, krátkost lidského života a jak zlá je pak absence pozitiva v tom krátkém časovém úseku, který nám byl dán.
Ale zpět k naději. Naděje není jen slepá víra v dobrý konec, nebo v začátek něčeho skvělého. Je to hnací motor pro naše snažení. Naděje totiž nesmí být osamocena, musí být skombinována právě se s nahou dosáhnout toho, v co doufáme. Stejně tak jako snaha bez vize a naděje v její realizaci, zůstává tak naděje bez snahy jen tím osamoceným doufáním v tmavém koutě, které je skutečně hodné jen posměšnému kroucení hlavou pesimistů
Došli jsme tedy k tomu, že mít naději, je nedílnou podmínkou pro realizaci našich plánů. Proto je naděje důležitá, když člověk ztratí naději, pravděpodobně s tím ztratí i své sny a kdo ztratí své sny, nemůže dosáhnout ničeho, po čem toužil, protože touhy se promítají právě v našich snech, ve snech, kterých se pak snažíme dosáhnout. Je to dle mého důležitý prvek, pro dobrý život, nikoli jen přežívání.
Omlouvám se za jistou roztěkanost, tento článek byl na dlouhé rozepisování, ale kdo by to vše četl, že. Doufám, že jsem svoji myšlenku předal, nyní je na vás, se s ní konfrontovat, protože já jsem vždy otevřen diskuzi a názory druhých považuji za nutné palivo pro můj další vývoj, ostatně, jak jsem psal už v některé z předchozích FVD.
Těším se u některé z dalších Filosofií Všedního Dne.
Komentáře
Přehled komentářů
Jinými slovy: člověk by se optimistickému biasu neměl vzpouzet, alespoň ne příliš. :-)
Avšak na druhé straně (citát z odkazu): "Kognitivní iluzi optimistického biasu nelze nepodléhat, takže pochopení tohoto jevu nás nepřipraví o výhody, které nám z něj plynou". :-)
Jsem já to ale cynik, že?
http://someselfishmemes.blogspot.cz/2012/04/breznova-prednaska-tali-sharotove-pro.html
Měj se fajn, a hezké počtení i pokoukání přeju.
The Optimism Bias
(indian, 4. 6. 2012 23:20)