Touškovské války 6
6. 4. 2012
Touškovské války
6. Texas
Návštěva letiště a následný let letadlem byl taky velice zajímavou ukázkou úpadku společnosti jako celku. Lidé na letišti seřazení jako prázdné lahve na lince, které čekají na naplnění, v tomto případě spíše naskládání do beden, zvaných letadel, kde rozdělení do tříd dle kvality jsou označkování letenkami s určením místa doručení.
Lukáš letěl jen s Karlanem, nepřišla ještě ta správná doba, aby se Laura dozvěděla vše o významu velkých firem v jejich plánu.
Po přestupu na letištích ve Frankfurtu nad Mohanem a New Yorku, stanuli na rušném letišti v Austinu, plném spěchajících úředníků, obtloustlých lidí ve zpocených košilích a dětí, které se tvrdošíjně domáhali svého na rodičích, kteří už dávno rezignovali na výchovu a ve jménu úplné demokracie nechávali děti dospívat dle jejich přesvědčení.
Na letišti na ně čekal Mark Kirs, třicátník, původem z Irska, který studoval v Praze a jeho životním cílem bylo prožít zábavný život na poli vědy, avšak s rodinou a klidem ve stáří.
To se však dnes mělo změnit.
„Welcome to Texas.“ Zazubil se na Lukáše s Karlanem Mark. “Já připravit boss na váš příchod. On číst váš mail a vy ho very zaujmout. Meeting bude za dvacet minut.“
„Čím se vlastně zabývá jeho firma?“ Zeptal se Karlan Lukáše, když je zrzavý Marka začal provádět skrz davy na letišti.
„Oficiálně se zabývá softwarovým vybavením pro složité stavební stroje.“ Odpověděl Lukáš.
„Oficiálně?“
„No, to je to, v rámci jejich výzkumu se totiž přišlo na mnoho zajímavých věcí a tak se vloni sloučila tato firma s firmou Machine Corporations, která sídlí hned ve vedlejší budově a začaly spolupracovat.“
„Pořád nechápu, co je na tomto neoficiálního?“
„Na první pohled nic, spojila se firma vyrábějící software do složitých pracovních strojů a firma tyto stroje vyrábějící. Ale když se člověk dostane blíže k tomu, na čem spolupracují, tak se nestačí divit.“
„A na čem spolupracují?“
„Je to nasnadě, složité pracovní stroje nejsou nic jiného než jednodušší roboti a software do těchto strojů je proto velice propracovaný. A tady je už jen kousek od vytváření velice zajímavých věcí. Jenže kdyby přišli na trh s něčím, co by například narušilo suverenitu opravdu velkých národních firem jako je DARPA, primárně se zabývající vývojem inteligentní vojenské techniky, tak by tato firma a její dodavatelé zasáhli a tuto firmu umlčeli.“
„Takže důvod, proč se jdeme, není čistě finanční?“ Zeptal se Karlan.
„Přesně tak, nechtěl jsem to říkat před Laurou, nesnáší pokrok a nemá ráda příliš vyspělé technologie. Jenže my potřebujeme výhodu, nejen peníze a podporu lidí, potřebujeme taky náskok před druhými.“
„A tahle firma nám ho má poskytnout?“
„Ano, tahle firma a mnoho dalších. Netušíš ani trošku, jak moc je všeobecně prezentovaný pokrok umělý a je pouhým výsledkem snahy velkých firem udržet pod svojí mocí technologie, které vyrábí ony. Menší firmy, které ještě nebyly skoupeny, ví, že nemůžou jen tak s něčím přijít, ale několik z nich se odhodlalo k utajenému vlastnímu vývoji. Mark mi naznačoval, na čem zde pracují, je to úžasné.“
„Pokud mají velké firmy vše tak pod kontrolou, jaktože jsi měl možnost se dostat až k takovým informacím - ty někdo z veřejnosti, bez agentur zajištujících ti informace, které tyto firmy určitě budou mít?“
„No, náhoda, štěstí, dobré známosti a pár dalších nepodstatných vlastností a hle, jsme tady. Uvidíme, jak dopadne schůzka.“
„Proč by nám ale měli chtít tyto své tajné výzkumy dávat?“
Lukáš se usmál, „Vždyť jsem ti říkal, že bychom jim mohli nabídnout nový, nerozdělený trh s možností aplikovat hlavně jejich výrobky.“
Karlan se otočil na Lukáše. „Tak takhle to je, ty jim chceš nabídnout prostor pro svobodné vyzkoušení jejich výzkumu v praxi, bez toho, aby se báli, že je zavřou, nebo převálcují velké společnosti?“
„Přesně tak.“
„A nebojíš se trošku důsledků?“
„Co tím myslíš?“
„Některé technologie mohou být potlačovány z dobrých důvodů.“ Nadhodil Karlan.
„Já vím, od toho tady je Mark Kirs, jestli existuje nějaký Einstein současnosti, tak je to on. Není jen spojkou, která nám zajistila kontakt s touto firmou, ale díky němu vím o všech těchto výzkumech. Za svoji krátkou kariéru si mezi menšími firmami získal takovou oblibu, že si to ani neumíme představit.“
Karlan chvíli mlčel. „Nečekal jsem, že to budeš mít až tak připravené.“
„Nikdo nepodceňuj lidi ve svém okolí.“ Usmál se Lukáš.
Austin se ukázal jako celkem hezké město, sice byla na každém kroku vidět neuvěřitelná uniformita obyvatel USA, ale to pro Lukáše s Karlanem nebylo překvapení. Americká společnost byla ukázkou naprosto stagnující a vyčerpané části západní civilizace. Lidé, ztrativší svoji identitu a osobitost žili své životy neuvěřitelně jednotně. Lukáš si toho všiml po chvíli, co sledoval povětšinou stejně oblečené lidi na chodníku, jdoucími do svých zaměstnání a u aut na silnici, která si byla všechny tak neuvěřitelně podobná, až to zaráželo. Projeli několik čtvrtí Markovo autem a zastavili u jednoho z menších mrakodrapů zdejší komerční čtvrti.
Vystoupili z auta a prošli hlavní halou. Na recepci seděl znudění recepční, který Marka pozdravil kývnutím hlavy. Ač budova nebylo rozhodně skromných rozměrů, tak se po chodbách kudy procházeli, nepohybovalo moc lidí, sotva na někoho narazili. Výtahem vystoupali do třicátého, nejvyššího podlaží a ocitli se v malém salonku, který se nacházel před vstupem do kanceláře ředitele společnosti. Sekretářka s hlubokým výstřihem a šedé dlouhé sukni jim nabídla kávu, která byla zřejmě bez kofeinu a tak ji Lukáš s nechutí po jednom doušku odložil. Nakonec se otevřely dveře a ředitel je osobně pozval k sobě do kanceláře. První významné jednání právě začalo.
Poslední rudé odlesky zapadajícího slunce se třpytily na velkých skleněných tabulích mrakodrapů. Austin se začínal nořit do tmy a unavení úředníci a emancipované úřednice společně nastupovali na noční pracovní směnu ve svých domovech. Jen z jednoho nenápadného mrakodrapu na kraji komerční čtvrti vyšli dva nenápadní Češi.
„To bylo dlouhé.“ Protáhl se unavený Karlan a prokřupal si ztuhlé prsty.
„A únavné, ale stálo to za to.“ Pokýval unavený, ale spokojený Lukáš. Vše dopadlo mnohem lépe, než čekal, respektive čekal mnohem více neshod, ale nakonec vše vyšlo. Realita ukázala, že nespokojenost napříč tou skupinou obyvatel, která byla už hodně bohatá, aby si mohla dělat, co chtěla, ale ne natolik bohatá, aby si to mohla dovolit pod dohledem velkých gigantů, je obrovská a všichni si přejí nějakou změnu. I když tato skupina obyvatel není příliš početná, tak dohromady tvoří obrovskou sílu. Nejbližším Lukášovým úkolem se tak mělo stát, tuto sílu sjednotit. A první krok se podařil velice dobře.
„Co budeme dělat teď?“ Zeptal se Karlan.
„Máme zajištěný pokoj v jednom hotelu. Takže se půjdeme vyspat, protože zítra nás čeká další jednání.“
„Další?“
„jistě, jedna, respektive dvě spolupracující firmy je hezký začátek, ale my potřebujeme všechny, o kterých vím, že jsou na tom podobně jako tato.“
„Kolik jich máš vytipováno?“
„Asi šestnáct po celých spojených státech a několik málo po Evropě.“
„Takže nás čekají dlouhé dni, že.“
„To ano. A také jsme vstoupili na loď, kterou už nemůžeme opustit, teď už nevede cesta zpět.“
„To jsem si uvědomil.“ Pokýval Karlan a společně se vypravili do svého hotelu.