10. den 27.7.2009 Geiranger, Cesta Trollů a Atlantická cesta
Geiranger – Eidsdal – Sylte – Åndalsnes – Åfarnes – Sølsnes – Malmefjord – Eide – Atl. Cesta – Brmesnes – Kristiansund – Kanestraum – Halsa - Betna – Surnadal – Rindal – Øvre Rindal – Storås - camp Vormstad
Vstáváme do běžně oblačného dne, kdy přes spodní základnu mraků jen stěží rozeznáváme kontury okolních stěn s vodopády. Provádíme obvyklé procedury a protože nás čeká dlouhý den, krmíme se vydatněji než obvykle. Hlodá ve mně pokušení využít možnosti a mrknout se zde na internet, ale nakonec odolávám a po desáté opouštíme tento jinak moc pěkný kemp, abychom po pár minutách zastavili u první vyhlídky na Geirangerfjord. S ubývající nadmořskou výškou se pronikavě zlepšuje viditelnost, takže se můžeme kochat příjezdem obrovské výletní lodi. V duchu se táži, jak se současná obdoba Titaniku může na konci úzkého fjordu otočit, ovšem mohutné víry vody zřetelné u levoboku zádi a na opačné straně přídě napovídají, že toto plavidlo je pod čárou ponoru vybavené technologií, která to umožňuje bez účasti jakýchkoliv remorkérů. S úžasem sleduji, jak celý „čelem vzad“ manévr trvá něco kolem 10-ti minut a protože se na parkovišti za námi začínají množit autobusy, uvolňujeme zde místo a spouštíme se až na úroveň mořské hladiny, abychom si třinácti palubovou COSTU LIMUNOSU spuštěnou na vodu letos prohlédli z blízka. V běžném přístavu by tato
Čas nás dnes tlačí, takže se zde moc nezdržujeme a před pátou obsazujeme pro dnes nejdelší trajekt z Bremses do Kristiansundu. Ten z nedostatku času pouze projíždíme a po silnici č.70 dalším placeným podmořským tunelem se dostáváme až na ostrov Bergsøya, odkud po E39 pokračujeme na západ. V Kanestraum se dnes počtvrté naloďujeme a z Halsy pokračujeme k osadě Betna, kde odbočujeme na silnici č.65 s cílem najít nocleh a přitom dojet co nejdále k Trondheimu. S přibývajícím časem, narůstající únavou a nepěkně se zhoršujícím počasím opouštíme myšlenky na divočáka a shodujeme se na tom, že bude vhodnější se i dnes držet komfortu kempu. Přes Surnadal a Rindal dojíždíme do Øvre Rindal, kde mně zaujal kostel s úhledným hřbitovem. Ne snad, že bych si vyhlížel místo věčného spánku, ale proto, že se na přilehlém parkovišti u místní samošky dá dobře čekat na Kořínky, kterým se dnes na silnici příliš nechce držet tandem. Společně pak pokračujeme dále na západ, ale kempy jako by se najednou vypařily, až v jedné zátoce před Skvormo s nadějí obhlížíme jeden ne zrovna lákavý. Tráva je všude podmáčená a pár chatek, které snad pamatují ještě Amundsena je beznadějně obsazených. Hrajeme si na náročné zákazníky a štěstí pokoušíme o kus dál ve Vormstadu. Chatky zde volné jsou, takže o stanech už ani moc nepřemýšlíme a po té, co nám recepční oznamuje, že již zavírá to už raději bereme. Není divu, neboť je po desáté večer a aspoň já už na žádné noční přesuny nemám náladu. S klíčema v hrsti se ženeme do našich dnešních příbytků, když nás oslovují dva chlapi někde od Prahy, kteří se na motorkách vrací z Nordcapu a je na nich vidět, že jim dnes z šesti set kilometrové štreky pět set důsledně pršelo. Asi jsem zbabělec, ale auto je auto.....
Protože je od hladu špatně už i mně, tak na elektrickém vařiči dělám vytouženou polívku a na grilu obracíme nějaké ty klobásky. Přestože je zataženo a jedenáct hodin na krku, je ještě stále světlo, takže s Matesem a Princeznou ještě mastíme badminton a teprve potom usedáme ke standardnímu hodnocení dnešního dne. Kluci motorkářští si s námi dají jedno pivo a s omluvami se ženou do postelí se slibem, že ráno se staví na kafe. My to tentokrát taky příliš nenatahujeme a s vědomím, že si musíme užít zaplacené betle celý dýchánek nezvykle brzy rozpouštíme.