2. den 19.7.2009 Švédskem do jižního Norska
Trelleborg – Göeteborg – Skee - Moss – Horten – Larvik - camp Lydhusstranda
Nikdy bych neřekl, jak se krásně spí a sní v útrobách škuneru, který si nocí za monotónního hučení turbín proráží cestu zpěněnými vlnami Baltského moře. A už vůbec by mě nenapadlo, jak strašidelnému stresu budu vystaven, když mně do toho o páté hodině ranní nekompromisní ženský hlas palubním rozhlasem ve třech jazycích oznámí, že nám přeje pěkné ráno, neboť za hodinu budeme přirážet, i když naštěstí pouze lodí ku břehu. Namísto sladkého probuzení se reálně ocitám o 68 let v minulosti kdy na palubě U-96 právě vyhlásili !!! ALARM !!! ALARM !!!
Naštěstí se v ocelové rakvi do ledových hlubin Atlantiku nepotápím a moje srdce mě v tepové frekvenci kolem 150 nahazuje zpátky do života. Souběžně se v mé tělesné schránce ze smrtelného sevření začínají uvolňovat některé svěrače, a tak se odebírám provést nutnou očistu a hygienu. Ještě bych si chviličku zdřímnul, ale v prostorách, které se zatím změnily v hlavní bulvár celého plavidla to již opravdu není vhodné. Proto se snažím zreinkarnovat Roberta, kterému se z pod stolu - který ve svém, oproti mně podstatně příjemnějším snu považuje za baldachýn s nebesy - taky příliš nechce. Když procitne a uvědomí si, že se nepovaluje v posteli sedmnácti hvězdičkového hotelu, nýbrž na podlaze turistického trajektu, bleskově se mnou přeobsazuje stůl u okna, tentokrát dokonce i s židlemi. V přilehlé "závodce" si za 11€ pořizujeme jakési 2 eurosnídaně, při jejíchž konzumaci vyhlížíme ze šera mraků jen neochotně se nořící švédské pobřeží a eSeMeSkou lákáme Kořínky na úžasný a neopakovatelně romantický výhled. Ti se záhy jednotlivě dostavují a tak jim uvolňuji místo a vydávám se na čerstvý vzduch, abych mohl sledovat slíbený přistávací manévr, kterým mě před hodinou tolik vystrašila jinak velmi příjemná hlavní stevardka. Je přesně šest a společnost mi tvoří pouze racek, dožadující se nějaké stravy a počasí, které rozhodně neslibuje sluncem rozzářený den. Moji osamělost na "promenádní palubě" záhy vysvětluje lidské hemžení kolem aut zaparkovaných o dvě patra níže a Robert bezradně pobíhající kolem zamčeného Pašíka. Výtahem se nezdržuji a rychlostí hasiče na vrcholné soutěži se dostavuji k poslednímu nenastartovanému autu na lodi, kterou přesně v 6:15 opouštíme v jihošvédském Trelleborgu.
V souvislé koloně vozidel, kterou ze sebe chrlí náš noční plovoucí příbytek se podél pobřeží pomalu prodíráme městem a pozvolna se stáčíme na sever. Poprvé si všímám zelené cedule E6, kterou v následujících třech týdnech zaznamenám ještě aspoň tisíckrát. Po pár kilometrech se tato "skandinávská dé jednička" proměňuje v poctivou dálnici, a tak můžeme opatrně zrychlit na povolenou stovku. Po té co jsme si včera v Německu na táhlé rovince beztrestně ověřili, které auto je rychlejší, to zde chce ovšem opravdu velikou sebekázeň.... Míjíme Malmö a na půli cesty před Helsingborgem stavíme na benzince v Löddeköpinge za účelem realizace fyziologických potřeb, což pro někoho znamená třeba kafe. Od jiného realizátora se dozvídám, že zde nemají Nedělní Blesk a od realizátorek, že "sociálky" jsou zde na hodně mizerné úrovni, což nás všechny vcelku překvapuje. Počasí stále zdaleka nevypadá na žádné opalování, takže v 8:40 startujeme a za občasného mávání stěračů pokračujeme okolo Halmstadu dále na sever. Po desáté stavíme na moc pěkném lesním odpočívadle, abychom se trochu protáhli, ale hlavně poněkud „uklidili“ interiéry našich vozidel, neboť v Norsku platí dost přísné dovozní limity na mnoho komodit. Namátkou bych jmenoval například brambory, masné výrobky a v neposlední řadě i výrobky kapalné… S ohledem na plánovanou délku našeho pobytu a místní ceny výše jmenovaného zboží jsme zřejmě tyto dovozní kvóty nepatrně překročili. Nejmarkantnější to bylo u těch brambor (měl jsem asi 1kg), neboť na jejich dovoz se vztahuje embargo absolutní. Celá operace nečekaně zabrala přes půl hodiny a tak v 10:40 vyrážíme dále na Göteborg, který vcelku svižně zdoláváme za pomocí elegantních tunelů. Přesto, že cesta i okolní krajina je vcelku nudná, polykáme další kilometry. Za další hodinu již překonáváme první úchvatný most u Uddevally a rozmlsáni jízdou po perfektní autostrádě pokračujeme dále. Po nějaké půlhodince dálnice končí a začíná peklo, oproti kterému mně najednou úsek Brno-Svitavy připadne jako vyjížďka do ráje. Rychlostí toho nejpomalejšího kdesi za horizontem trápím Pašíka převážně na trojku dalších asi 50km, když v tom Pavel odbočuje k benzince v obci Skee. U STATOILu tankujeme do plných nádrží a od spolucestujících se dozvídáme, že toalety na předchozí Shellce vlastně byly úplně perfekní. Čekání na zklidnění provozu je zde zcela zbytečné, a tak si navzájem přejeme shovívavou celní kontrolu a vyrážíme dál na sever. Záhy se dostáváme na nový úsek dálnice a za 20 minut již stojíme u mýtné brány před novým impozantním mostem přes Idefjord, jehož druhý konec se nachází již v norském kraji Østfold. Kartou platíme 24 SEK a poněkud rozrušeni se vydáváme vstříc nekompromisním celníkům. Jako správní zbabělci pouštíme rodinu s dětmi před sebe, abychom jim mohli „statečně krýt záda“. První cedule svádí k celní prohlídce pouze kamiony, osobní auta asi probírají až někde za zatáčkou…. Po dvou kilometrech z oken bílé Oktávky před námi vyletí dva vztyčené palce a naše „podezření“ se potvrzuje. Celní kontrola se prostě nekoná! Všechny průvodce i cestopisy, které jsme před prázdninami studovali, byly psány a vydány od roku 2007 zpět proti časové ose. Od 21.12.2007 je však Norské království součástí Schengenského prostoru, což je sice moc fajn, jenom škoda, že jsme to netušili již v naší vlasti. Těch brambor bych asi vzal trochu víc....
Na prvním sjezdu zastavujeme a blahopřejeme si, že po 1350 kilometrech v autě stojíme pevnýma nohama tam, kde si to alespoň já již minimálně 20 let toužebně přeji. Protože ale opět začíná pršet, rychle nasedáme a přes Sarpsborg pokračujeme směrem na Oslo. V městě Moss ovšem sjíždíme k přístavu, odkud si trajektem přes Oslofjord hodláme výrazně zkrátit cestu na pobřeží jižního Norska. Během pár minut vjíždíme do otevřené „tlamy“ plovoucí obludy pojmenované Basto 1 a úderem třetí hodiny odpolední se už vyloďujeme v Hortenu, který leží v kraji Vestfold. Zejména Mates se již velmi důrazně začíná dožadovat řádné stravy, takže brzdíme u první „použitelné“ benzinky a z ledniček vytahujeme zásoby uklohněné ještě doma. Vedle kafíčka za 20 NOKů tak na řadu přicházejí řízečky, salámečky, paštičky a další jihomoravské pochutiny. S potěšením také zaznamenáváme, že po vodou nacucaných mracích z naší dosavadní cesty najednou na obloze zůstalo jen trochu bělostných obláčků kontrastujících s blankytně modrou oblohou. Po částečné redukci našich potravinových zásob se soukáme zpět do vozidel, uvádíme v činnost klimatizace a po E18 vyrážíme do Larviku. Zde odbočujeme jižně na silnici č.301 vyhledat nějaký pěkný kemp na noc. Z nám dostupných informací se můžeme těšit na překrásné a klidné nocování v neobyčejně romantickém prostředí civilizací nedotčené divočiny. To, co ale spatřujeme při exkurzi prvního zařízení tohoto druhu nám vyráží dech. Nekonečný shluk dvounápravových přívěsů s celosezónními předzahrádkami naprosto nedává šanci pro výstavbu jakéhokoliv pidistanu, natož pětimetrového 2+kk, kterým nás později oslní Kořínkovi. Nedá se nic dělat, máme zkrátka smůlu, že hned napoprvé trefujeme nejhorší nocležiště v celém Norsku. Teď už to naštěstí může být jedině lepší….
Světe div se, ale ani na čtvrtý pokus není, a tak v kempu Lydhusstranda rezignujeme na estetickou stránku věci, vyřizujeme neskutečně složité formality a na jediném možném místě přímo u pobřeží vztyčujeme naše textilní obydlí. Protože jsem ještě v Brně nasliboval, že první noc v Norsku oslavíme mimo jiné domácím guláškem, nechávám tento rozmrazit a vydávám se hledat kuchyň, kde bych mohl dnešní večeři pro všechny hromadně ohřát. Když už mám poměrně rozsáhlý a členitý kemp prochozený skrz na skrz s nulovým výsledkem, začínám tušit nejhorší, což mi záhy potvrzuje i slečna na recepci. Ke slovu tedy přichází naše vařiče, které nám nakonec umožňují na několik etap povečeřet. Mates s Pájou mezitím volný čas využívají k divoké koupeli v moři a nám už pak nezbývá, než se naplno nerušeně věnovat „uvítacímu“ večírku. Z ledniček na světlo boží proto vytahujeme další vychlazené dobroty, jejichž původ je tentokrát převážně na Valašsku a oproti dnešní dosavadní stravě se vůbec nemusí kousat. S nastávající tmou Pavel přeměňuje svůj vařič v lampu, čímž si nechtěně získává pozornost místních ne zcela vycválaných adolescentů, kteří nám tak svoji poněkud hlučnou společností částečně kazí již celkem velmi dobrý dojem z prvního večera na půdě Norského království. Věrni našemu starému pravidlu, že „my si to umíme udělat hezký všude“, ale trpělivě čekáme, až správce kempu sjedná klid a za svitu hvězd se šumem moře si vše ještě náležitě užíváme.